A Normal Boy: Normální Kluk 391n6c

A normal boy Normální kluk Written by Beck Martin Published by New World Arts Ltd. Copyright © 2014 Beck Martin

A normal boy Normální kluk Beck Martin United Kingdom

Copyright © 2014 Beck Martin, všechna práva vyhrazena. Žádná část této knížky nesmí být reprodukována, kopírována, uložena či převedena do jiné formy v jakékoliv podobě – graficky, elektronicky, mechanicky včetně fotokopírování, nahrávání nebo uschovávání informací na jiných serverech – bez písemného souhlasu od New World Arts ltd., výjimečně pouze v souladu se zákonem.

Příběh je z poloviny podle skutečných událostí a z poloviny smyšlený.

ISBN : 978-1-63443-838-4 (ebook)

Obsah knížky

A normal boy Copyright Obsah knížky Kapitola 1: “Poděkování“ Kapitola 2: “Minulost“ Kapitola 3: “Pohádka“ Kapitola 4: “Probuzení“ Kapitola 5: “Uvědomění“ Kapitola 6: “Proměna“ Kapitola 7: “Kariéra“ Kapitola 8: “Modrý anděl“ Kapitola 9: “Dovolená“ Kapitola 10: “Cesta zpět nahoru“ Kapitola 11: “Konec kapitoly“ Kapitola 12: “Spojené Království“ Kapitola 13: “Tvrdá práce“ Kapitola 14: “Zakopnutí“ Kapitola 15: “Zpět na trať“

Kapitola 16: “První výsledky“ Kapitola 17: “Podvědomí“ Kapitola 18: “O krok blíže k cíli“ Kapitola 19: “Nabídka“ Kapitola 20: “Přestávka?“ Kapitola 21: “Škola“ Kapitola 22: “Začátek ve velkém“ Kapitola 23: “Červené zlo“ Kapitola 24: “Přípravy“ Kapitola 25: “Royal Rumble“ Kapitola 26: “Oslava“ Kapitola 27: “Za hranice možností“ Kapitola 28: “Wrestlemania“ Kapitola 29: “Dojatý“ Kapitola 30: “Premiéra“

“Normální kluk“ „Každý z nás se občas v životě dostane do situace, že neví, kudy kam. Většina z nás ani nemá představu, co by vlastně chtěla v životě dělat, či dosáhnout a vše nechávají na náhodě. Já jsem vždy měl ve všem jasno, ale dost lidí si o mně myslelo, že jsem blázen. Svým způsobem jsem byl, protože jsem se odlišoval od ostatních. Ve své šesté knížce, „Normální kluk“ jsem se zaměřil pouze na svůj život, na svou minulost, přítomnost, ale i budoucnost, jakou bych chtěl a budoucnost, pro kterou v tenhle okamžik dělám úplně vše, přesně jak jsem si napsal a vysnil už od malička. Chci, ať jí přečtete jedním dechem. Přeji si, aby Vám dodala spoustu motivace a síly jít za tím, co chcete, protože jedině neustálým pozitivním myšlením a radami obsažené v mém příběhu máte šanci dojít tak daleko, jak jen si sami představíte a proto čtěte pozorně! Knížku bych chtěl věnovat své rodině, svojí princezně, ale také lidem z wrestlingu či z práce ve Velké Británii, díky kterým jsem se dostal, kam jsem se dostal. Věřím, že život může být pohádka a může jí být i ten Váš, ale teď se společně podívejme, čím vším jsem si musel projít, abych se mohl dostat tam, kde jsem a co vše jsem musel snést, překousnout a vydržet. Děkuji všem, kteří si knížku zakoupili či stáhli z internetu. Moc si Vás všech Vážím! Doufám, že si opravdu z mého příběhu něco odnesete a nikdo Vás už nezastaví v tom, co chcete, protože je to pouze Váš život!“

Kapitola 1 : “Poděkování“

Spousta příběhů má svůj začátek, tenhle příběh začíná koncem, protože stále trvá a není dopředu jasné, jak vlastně dopadne. Jedná se o část mého životního příběhu, o který se chci podělit se všemi, kteří mě znají jako maličkého kluka, s lidmi co za mnou stáli po celou dobu, co jsme se znali, ale i s těmi, kteří ve mně nikdy nevěřili a snažili se mě přesvědčit o tom, ať spadnu zpátky na Zem a žiju svůj obyčejný život jako každý jiný. Proč bych ale měl, když jsem sám sebe nikdy nepovažoval za normálního kluka? A co si vlastně lze dnes představit pod pojmem normální? Podle toho, co jsem stále vídal kolem sebe, se jednalo o kluky, kteří měli nějakou závislost, ať už se to týkalo cigaret, lehkých drog či pátečních a sobotních akcí, kde vzájemně soutěžili o to, kdo se víc opije. Tímhle způsobem se snažili získat zájem dívek a oni? Opravdu jim to šlo, primitivní způsob, přesto fungoval. Člověk jako já? Setkal jsem se se spoustou připomínek, které mě patrně měli srazit na zem či odsunout mou mysl do normálních kolejí, do výše zmíněných, ale nikdy se jim to nepodařilo. Naivní? Sobecký? Namyšlený? Blbý? Ošklivý? Malý? K ničemu? Tlustý? Těch slovíček bylo vážně dost, myslím, že se s tím setkalo hodně z nás a každý se k tomu stavil jinak. Já osobně jsem vždy toužil po tom, tyhle slovíčka všem vyvrátit a dokázat opak a o tom je celý tenhle příběh. Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, se dívám kolem sebe, na ty krásné věci, co mám a vzpomínám na lidi, kteří se mě kdy dotkli. Přál bych si vidět jejich obličeje, když čtou tyhle řádky a vzpomenou si, když si se mnou psali či si povídali. Musí to být velice zvláštní pocit, vidět toho malého, ošklivého, blbého, tlustého kluka, jak plní příčky všech známých médií a míst, po kterých jen zatoužil. Kdysi, když mi bylo devatenáct let, jsem prohlásil, že můj obličej bude na všech místech, které si ty lidi dokážou představit. Smáli se mi, nevěřili. Člověk, který celý život chtěl něco dokázat a znamenat pro ně nebyl tolik atraktivní, jako výše zmiňovaná skupina těch normálních. Vždy jsem byl někdo, kdo žije mimo realitu a teď, když si pustíte rádio, naladíte vaší oblíbenou hudební stanici či se posadíte před televizi anebo se rozhodnete, že se vydáte do

knihovny, cestou vidíte plakáty na mé knížky či na koncert. Přijdete do knihovny a tam najdete většinu mých děl s plakáty uvnitř. Štve Vás to? Vydáte se dále a půjčíte si něco úplně jiného, plní zášti a závisti, protože řada z Vás se nikdy nezmohla na víc. Chtěli byste mě určitě zmlátit, tolik Vám ležím v žaludku. Dojdete naštvaní domů a v televizi hrají můj videoklip, vzteky jí vypnete a pustíte si rádio. I to Vás naštve. Jak smutné. Viděli jste mě jako člověka, který se neustále vytahoval, byl sobecký a namyšlený, v hlavě neměl víc, než činky a jinak byl úplně dutý. I to je k smíchu, když jsem teď dokázal, že jsem na tom inteligencí jako 12% celosvětové populace. Mrzí mě, že se mi za tu dobu nepodařilo změnit ten pohled na mě. Řada z Vás vidí věci, kterými se já chlubím, ať už to jsou věci, co jsem za sebou zanechal, či mé drahé oblečení a technika, kterou se obklopuji, ale nikdo z Vás už nevidí, jaká cesta tomu všemu předcházela. Určitě jsem nebyl jediný člověk, který v životě dokázal něco víc. Právě tyto lidí byli kdysi mým motorem. Lidi jako Dwayne Johnson, Arnold Schwarzenegger, Silvester Stallone, Eminem, Joanne Rowling či John Cena. Nikdy jsem nikomu z nich nezáviděl, pouze jsem hledal cestičku, jak je překonat, zdokonalit se ve věcech, kterým jsem se chtěl věnovat. Každý z nich mi toho dal spousty nastavil mi mou laťku a ta mě vynesla až na místo, kde jsem dnes. Zdám se Vám teď stále jako namyšlený? Proč tomu vy normální neříkáte třeba, že jsem na sebe hrdý, na svou práci a to, co jsem doposud dokázal? Rozhodně nemám přehnané sebevědomí, uvnitř jsem přeci jen stále ten normální kluk z malé vesnice jménem Vojkovice, rád se směju, pomáhám lidem a dělám stále to, co mě naplňuje. Krom výše zmíněných lidí obdivuji ještě Ježíše Krista, který dokázal pomáhat tolika lidem a nic od nikoho nepožadoval. Vím, že do budoucna bych si přál věnovat se charitativní činnosti a pomáhat tam, kde je třeba, protože to je věc, která mě naplňuje ze všech nejvíc. Ale vím, že na to si ještě chvíli počkám, vždyť je mi dvacet tři a mám toho ještě tolik před

sebou. A co vy, kteří jste mě neznali a koupili jste si další mojí knížku, tentokrát šestou? Vy, co mě chápete, a zajímá Vás, jak jsem se dostal tak vysoko? Také se dočkáte. Tímto bych chtěl ještě poděkovat všem lidem, kteří za mnou kdy stáli, pomohli mi stoupat výše a nikdy si o mě nemysleli nic špatného a podporovali mě, bez té podpory by to nešlo, protože veškerá má současná práce stojí a padá na Vás, lidech. Svým nepřátelům bych chtěl vzkázat, aby se zamysleli nad svými životy, nad tím, co udělali špatně a snažili se to jakkoliv napravit, jinak se z nich stanou pouze závistivé trosky topící svůj žal v cigaretách a alkoholu, co se už nikdy v životě na nic nezmůžou. Velké díky patří i mé rodině, kterou miluju a jsem rád, že je mám, moc pro mě znamenají a i díky nim jsem v jednu chvíli dokázal první malý krok, který mě velice motivoval. A když jsem chtěl porazit všechny zmíněné osoby, nemůžu nezmínit i svého tátu, kterého jsem od malička obdivoval. Obdivoval jsem, jak se dokázal postarat o rodinu, jeho vzestupy i pády, jaký byl poctivý člověk a že dokázal spolu s mou mamkou vychovat čtyři děti. A dokázali je vychovat tak, aby sami něco v životě dokázali a neztratili se, přesně jako on. Díky! Velké poděkování patří i všem dívkám, které jsem za svůj život měl čest poznat a strávit s nimi nějaký čas. Bylo Vás tolik a v tomhle příběhu na to bohužel není místo, tak jsem se rozhodl, že Vám věnuji další vlastní příběh, který si určitě zasloužíte jako vzpomínku na vše, co bylo v minulosti, protože teďko jsem šťastný s tou, kterou jsem si už dávno vybral, jen jsem si na ní musel hodně dlouho počkat. Mé děkování končí a s ním i první kapitola téhle knížky, ve které jsem částečně shrnul svůj nynější obraz. Vraťme se teď společně do dob, kdy tohle všechno začalo, do dob, kdy si moji úžasní rodiče řekli, že budou mít jejich prvorozené dítě, plod lásky, mě.

Kapitola 2 : “Minulost“

Většina známých a úspěšných lidí dneška má společnou jednu věc, rodiče, kteří je do jejich úspěšných kolejí dotlačili a oni pak šli v jejich stopách a ten zbytek? Pocházeli z chudých poměrů a nikdy více v nich nechtěli být, proto dělali vše, co bylo v jejich silách, aby se v dospělosti měli skvěle. Do které skupiny myslíte, že jsem patřil já? Když jsem se narodil, bydleli jsme s mamkou mé mámy, Janou. Táta mé mamky, dědeček Bedřich emigroval ještě za dob komunismu spolu se svým synem a jeho novou ženou do Austrálie, kde se živil jako profesionální fotograf. Velice jsem na nich obdivoval jejich odhodlání a touhu změnit věci, které se jim nelíbili. Obdivoval jsem to i na svých rodičích, protože za dob komunismu byli v České Republice lidi, kteří se z režimu snažili vytěžit nejvíc a dávali se do komunistické strany, zatímco na té druhé straně byli lidi, kteří je nesnášeli a podle toho se chovali. Otec mého táty byl ve straně, proto se s mým tátou často přeli a zašlo to tak daleko, že je můj táta ve svých sedmnácti letech opustil a šel ke své přítelkyni. Okolnostmi byl donucen přestat dělat školu, strojní průmyslovku a jít jezdit, což bylo jeho celoživotní povolání. Řidič. Babička Emílie dodnes nevím, čím se živila, ale vždy mi připadala jako fajn žena, která dělá pro svého muže vše, co může, protože dědeček Čestmír byl pravidelně vzteklý a kolikrát zbytečně nadával. Sám si tím nejsem tolik jistý, soudím z doslechu, každopádně můj táta po něm tuto povahu podědil, takže si živě dokážu představit, jak to vypadalo. A mojí mamku? Nechtěli jí dovolit studium, protože její vlastní táta emigroval, musela si udělat narychlo kurz těsnopisu a jít se také živit. Myslím, že je dva osud spojil dohromady, protože si prožili každý své a jejich povahy jim nikdy nedovolili se rozdělit, ať už to bylo kvůli nám aneb kvůli tomu, že se měli opravdu rádi. Některé věci Vám docházejí později, každopádně já jsem hrozně rád za to, v jaké rodině jsem se narodil a za vše, co jsem mohl za svého nízkého věku spatřit. Na sociálních sítích jsem udával rok narození devadesát, přesněji dvacátého

listopadu ve znamení štíra, které dokonale ovlivnilo můj další život a dalo mi jedny z nejlepších vlastností, jaké jsem si mohl jen přát. Stále jsem neodpověděl na otázku, ze které strany pocházím, ovšem zmínkou o štírovi jsem chtěl naznačit, že pocházím ze dvou světů, nikoliv z jednoho. Když mamka ukončila práci ve firmě „ČEZ“, odešla dělat do hudebního vydavatelství Supraphone, kde poznala mimo jiné spousty známých osobností Českého showbyznysu. Zažila hodně začátků známých lidí a častokrát mi o nich vyprávěla. Můj táta se v té době živil jako řidič autobusu, ale v hlavě měl o dost víc, než zůstat jen řidičem. Když mi byli tři roky a na svět přišel můj mladší bratr Adam, koupil si táta první kamion a založil kamionovou dopravu, kterou pojmenoval jednoduše po sobě – Autodoprava Brožek s.r.o. Tím jsem odhalil své příjmení, které není Beck, ale Brožek. Proč jsem si ho později změnil? Především kvůli touze stát se úspěšným v zahraničí, a když jsem přiletěl do Anglie, vím, že se jménem byli celkem problémy a já potřeboval něco snadno zapamatovatelného a krátkého, pokud možno podobného mému příjmení a tak vznikl Beck. S rodiči jsme se tehdy přestěhovali na Mělník, kde jsme bydleli v obyčejném áku v prvním patře. Jako maličké dítě jsem nikdy nemusel chodit do školky, mamka se o nás neustále starala a naučila nás vše potřebné, určitě jí za to dlužíme všichni velké poděkování. A jaké jsem byl miminko? Od malička mi vždy stály vlasy, vypadal jsem jako malý punker – pankáč po našem. Mamka mi vyprávěla, že se mnou jednou jela na nákupy a cestou potkala dva mladé kluky a jejich reakce? „Ty vole, čum na toho pankáče v tom kočárku.“ Čekali byste, že je mamka seřve, co si to dovolují, ale ona se tomu zasmála, bohužel měli pravdu. Častokrát jsem řval, mnohdy bez důvodu. Byl jsem hodně rozmazlený a na co jsem si ukázal, to jsem měl. Možná že tahle vlastnost se mnou jde už od dětství, jen s tím rozdílem, že později jsem si vše musel brát sám. Chtěl bych se ještě vrátit do minulosti s odkazem na komunistický režim a ještě dále, k rodokmenu.

Jedna teta ze strany dědečka Bedřicha byla šlechtického původu, rod Rožmberků. Musel jsem si to ověřit. Píše se, že poslední z rodu Rožmberků byl Petr Vok z Rožmberka. Avšak dle toho, co jsem si přečetl, soudím, že se jedná o mužské zástupce a v té době nebyla žádná rovnost pohlaví. Tudíž si myslím, že rod Rožmberků měl pokračovat dále, ačkoliv se jednalo o ženu a kdyby šlo cokoliv z těchto věcí vrátit, myslím, že strana dědečka by byla velice bohatá, jelikož jeho rodině zabavila komunistická strana spoustu majetku a nikdy nám to nevrátila. Ne jinak tomu bylo u mámy mé babičky. Prababička Marie byla úžasná žena, která dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se její děti měly skvěle. S jejím manželem panem Šimanem také nahromadili velký majetek, měli třetí největší pozemek z vesnice a jako jediní automobil. Velice mě mrzí, že se doposud nikdo z naší velké rodiny nedal do boje proti minulému režimu a nepožadoval návrat majetku, ani nešli tak daleko, aby ukázali, že mají právo na majetek Rožmberků. Ať je to jakkoliv, určitě by bylo dobré pokračovat dále v historii. Mě osobně dělá pocit, že máme příbuzné ve šlechtické rodině neuvěřitelně dobře, nikoliv proto, že bych se chtěl považovat za něco víc, ale z důvodu, že můžu říct, že naše rodiny a jejich nebyli v historii bezvýznamné, resp. Rožmberkové konkrétně byla nejbohatší šlechta v Čechách. Ale můj osobní příběh nechci stavět na minulosti ani kořenech, protože já si píšu svůj vlastní a proto zanecháme nyní historie a půjdeme kousek dále.

Kapitola 3 : “Pohádka“ Záměrně jsem pojmenoval další část příběhu pohádka, protože v následujícím období, které je zhruba období od mých čtyř let do desíti velice krásné, období, kdy jsem si udělal hrubý obrázek o tom, co znamená být bohatý a mít dostatek všeho, na co si jen dokážete vzpomenout. Během téhle doby přišli na svět moji další dva sourozenci, nejmladší bratr Tomáš a ještě mladší sestra, Adéla. S narozením druhého sourozence to u nás v rodině začalo lehce skřípat, asi jako každého, kdo se přiblížil k velkým penězům a uvědomil si, že teď vlastně může mít vše, co chce. Drahé auta, nejdražší jídlo, ženy. V tuhle chvíli, když se na to dívám zpětně, nemůžu svému tátovi vyčítat nic z věcí, které udělal dřív v minulosti. Sám jsem do věcí mezi mamkou a tátou tolik neviděl a věřit jedné straně se také nedá, což jsem zjistil ze svých vlastních zkušeností. Avšak minulost už je naší nedílnou součástí a tak se s tím museli potýkat oba dva. Odpusťte mi, že to tahám na veřejnost, každopádně pro mě a myslím si, že i mé sourozence je tohle jedna z těch důležitých částí, která nás ať už ničila nebo donutila se někam pohnout. Já sám nikdy nezapomenu, že naše rodina byla první, která měla jako první barevnou televizi. Táta měl nové modely aut v hodnotě tehdy blížící se milion korun a často je střídal po roce. Bylo období, kdy jsme měli i dvě auta najednou. Dostal jsem hlad a jeli jsme do McDonald’s na večeři, tátovi nebylo líto vyhodit za nás přes tisícovku jen za jídlo. Častokrát jsme si objednávali oběd až domů přímo z restaurace, chodili jsme na jídlo do čínské restaurace, cestovali s tátou po Evropě. Když mamka čekala sestru, měli jsme i vlastní chůvu, ke které jsme jezdili. Paní Doušovou. Já jsem tam vždy dělal nepořádek, nechoval jsem se tak, jak bych měl, možná jsem chtěl být se svojí rodinou, sám nevím, ale vím, že ačkoliv paní Doušová byla super ženská, já tam jezdil nerad. Dokážete si představit, když se s tátou jdete projít po městě a koukáte do

obchodu na motorky, které Vám chce koupit? Vánoce, kdy pokaždé dostanete přesně to, co chcete, a půlka áku Vám závidí? Přesně podle toho jsme všichni vypadali, byli jsme pěkně vykrmení a velký, zkrátka kluci, jak mají být. Takhle to všechno zní krásně, že? Myslíte, že tyto věci mají i své stinné stránky? U nás v České Republice rozhodně, avšak tehdy jsem je jako malý kluk neviděl. Viděl jsem luxus, sedačku v ceně desetiny jednoho z našich vozů, krásný bílý nábytek, koupelnu, počítače co nikdo neměl, zkrátka pohádku, sen. Nejsmutnější na všem je, že já jsem se v tu dobu viděl jako úplně normální kluk jako každý jiný, jako každý ze spolužáků z mé základní školy. Nenapadlo by mě se povyšovat, že mám lepší oblečení, jejich rodiče jezdí starým autem či mám největší svačinu. Na základní škole jsem býval chytrý kluk, měl jsem samé jedničky, sem tam jednu dvojku, učení mi šlo samo. Seděl jsem vedle Ivy Procházkové, která se mi velice líbila, ale já jí často štval, asi jsem nevěděl, jak jí to naznačit. Dnes už se příliš nestydím říct, že jsem nebyl tolik oblíbený, bohužel ne jen ze strany spolužáků, ale i ze strany učitelů. Když jsem někoho opravil, dali mi to pěkně sežrat a dělali ze mě blbce, když do mě někdo ryl, nikdy jsem si to nenechal líbit a bránil se, avšak často jsem doma brečel, že do školy nechci, že se mi tam nelíbí a jsou na mě zlý. Nevěděl jsem, čím to je, proč byli takový a trvalo mi dlouho, než jsem na to přišel. Peníze, co jsme měli, nám spousta lidí kolem záviděla a dávali nám to sežrat, mysleli si, že my jednáme s ostatními, jak kdybychom byli něco, ale opak byl pravdou. Moje rodina by se nikdy k nikomu nechovala špatně, nepovyšovala se, brali jsme vše jako samozřejmost, já to tak mám dodnes, když si koupím něco nového, co jsem tak dlouho chtěl a jen tak někdo to nemá, tak se ptám, co vede lidi k takové závisti?

Kapitola 4 : “Probuzení“ Častokrát jsem se ptal sám sebe proč, proč se to muselo stát, proč táta musel přijít o firmu, proč ho chtěli zabít, proč si nevážil mamky tak, jak měl, proč jsme se museli přestěhovat do té malé vesnice, proč? Odpovědi na mé otázky přicházeli později. Chytří páni by řekli, že tátovi přestali platit, vznikaly velké škody na autech, které musel platit on ze svých výdělků a tak se brzy firma dostala do mínusu. Jistý pan Soumar udělal tátovi dluhy přesahující miliony korun na naftu, za které on nemohl, a dalo se čekat, že firma brzy zanikne. Tohle období bylo ještě relativně slušné, jen jsme se přestěhovali do vesnice, ve které jsme žili. Luxus skončil. Domek, ve kterém jsme bydleli nebyl tak luxusní jako náš byt, ale vzhledem k tomu, že jsme si přivezli věci, jež v bytě byly, udělali jsme si ho celkem útulný. Špatná věc na všem byla, že jsme měli se sourozenci společný pokoj, žádné vlastní soukromí, častokrát jsme si lezli na nervy, hádali se o jeden počítač, který jsem později dostal, stařičkou 486 s grafikou S3, na které jsem mohl hrát starší hry a zabavit se. Měl jsem to však blíže ke strejdovi Vasilovi a bratrancovi Davidovi. Do školy jsem začal chodit do Hostína, bylo to o vesnici vedle a ze začátku jsem se hezky uvedl. Vím, že jsem se líbil i holkám, ale jak jsem napsal už na začátku, to už patří do jiného příběhu, nikoliv sem. I na základní škole v Hostíně jsem častokrát v sobě asi dusil ten vztek, že jsme se museli přestěhovat. Matně si vzpomínám, že poslední dny na základní škole na Mělníku jsem udělal neuvěřitelný chaos a blbosti, za které se patřičně stydím, ale vzhledem k tomu, že už si to příliš nevybavuji, nedávám tomu tak velkou váhu. V Hostíně jsem často soupeřil s nejsilnějším klukem na škole, musím říct, že jsem mu dost dával a tak nebylo divu, že jsem byl ten zápasník, který se ze mě stával už od základní školy. Na téhle škole jsem si uvědomil, jak jsem vlastně byl rozmazlený a že je pomalu na čase začít se starat sám o sebe, bojovat za sebe a nepustit si nikoho k tělu. Přesto jsem se stále někde uvnitř ptal sám se sebou a snažil se probudit z té pohádky. Proč mi to ale nešlo?

Můj život byl velice jednoduchý, stále jsem měl pěkné známky a učil se, byl z těch chytřejších, a když jsem se vracel ze školy, chodil jsem za Davidem a strejdou a tetou Pavlínou. Tady jsem se i poznal s Jakubem Kontrou, další částí naší velké rodiny. Častokrát jsme hrávali počítačové hry nebo jen tak chodili hrát fotbal na hřiště a sportovali, přesto ze mě byl stále ten tlustý kluk, co sedí každé odpoledne u počítače a sem tam se jde proběhnout. Líbili se mi počítačové magazíny, zejména „Level“. Nebyl jediný, který bych nepřečetl. Později se mi zalíbila rubrika v časopisu „Score“, kde čtenáři navrhovali vlastní originální koncept na hru a vyhrávali originální hry, taková zkouška mozku. Vrátíme se teď zpátky k první kapitole, kde jsem zmiňoval jednotlivé nadávky, urážky, co jsem si vyslechl, kdy si lidi často ťukali na čelo a říkali, že jsem blbý. Další otázka, kterou jsem později slýchával, byla, proč si říkám „young artist“ čili mladý umělec. Kořeny a důvod, proč, jsou vzpomínky, vzpomínky na tuto část života. Na část života, kdy jsem ve svých dvanácti letech navrhoval hry, vymýšlel koncepty a jeden mi zařídil výhru, mé jméno vidělo tehdy velice dost lidí, co si časopis „Score“ kupovali a já na sebe byl právem hrdý. Koncept hry, který zvítězil, silně připomíná sérii „Červené zlo“ která později vyšla nejprve jako knižní série a později se začala převádět i do jiných podob. Nyní jsem dokázal odpovědět na dvě otázky najednou, ovšem tím zdaleka má pýcha na můj mozek neskončila, protože jsem byl od malička kreativní a vždy jsem chtěl dělat své věci, sehnal jsem si několik programů na grafiku a na programování a pustil se do učení, sehnal si učebnice a jako klasický samouk jsem se začal učit. Brzy jsem byl schopný naprogramovat první hru, kterou jsem pojmenoval „Flying shit.“ Nebylo to propracované. Udělal jsem si menu, kde byl konec a nová hra, víc tam nastavit nešlo. Skočili jste do hry, letěli jste vpřed a zabíjeli hmyz, co se objevoval před Vámi. Jednoduchý koncept, hratelnost byla taková normální, ale každý se musí nějak naučit, ne? Brzy jsem svou zálibu rozjel daleko více a tak následovalo druhé pokračování.

Musel jsem přestoupit na druhý stupeň na základní školu do Veltrus a tam se ze mě začal stávat pravý chlap. Respektovaný většinou. Měl jsem sílu a byl dostatečně vysoký, moje konflikty s některými pokračovali dále, presto pokud jste chtěli přežít, museli jste se za své věci prát a to dost. Nebyl jsem výjimkou. Stále jsem byl ten, kdo dokázal v pohodě přeprat většinu kluků. Jedno jsem v sobě měl stále, úcta a respekt ke starším, něco, co spousta naší mládeže dnes postrádá, protože je k tomu vůbec nikdo nevede. Řekl bych, že tohle období, ačkoliv jsem si prožil pár smutných věcí, co mě mrzeli, snažil jsem se jít a bojovat dál, za všechno. Život mě touhle cestou vedl už od základní školy a nemyslím si, že by to bylo všechno jen náhoda. Miloval jsem bojové hry, s oblibou se učil všelijaké komba, abych mohl svého protihráče zničit a dost věcí i z akčních filmů jsem přenášel do svého života. Dost silně pochybuju, že by si kdokoliv z lidí, co znám nepřáli být na chvíli tím hrdinou, který všechny zničí a vyjde ze všeho jako vítěz, budou ho obletovat holky a jemu to bude dělat neuvěřitelně dobře. Přeci jen bych chtěl zmínit v tomhle období něco, nebo spíš někoho, kdo mě hodně dal. Líbila se mi tehdy jedna dívka, dost mi připomínala „Natalii Oreiro“, kterou jsem v tu dobu měl velice rád, a líbila se mi, toužil jsem se s ní poznat, ale byl to takový zvláštní sen maličkého kluka. Zdálo se, že i ona o mě ze začátku jeví zájem, dívala se na mě tak často a tak dlouho, nevěděl jsem, co si myslet, hodně jsem po ní toužil a blbnul. Vše se to změnilo na škole v přírodě, na které jsme byli v šesté třídě. Když jsem poslouchal, co se jí na mě nelíbilo, proč mě vlastně pak nechtěla, tak protože jsem byl tlustý. Nepřišel jsem si tak tlustý, naopak normální, ale co si budeme povídat, častokrát jsem hrával hry a moc té aktivity nebylo, fotbal jednou za týden se nedal počítat, stejně tak nějaké potyčky se spolužáky. Mrzelo mě to, velice se mě to dotklo a v té chvíli bych udělal cokoliv, aby se její postoj změnil a já se jí začal líbit, vždycky jsem vzhlížel k mužům, jako byl Silvester Stallone či Arnold Schwarzenegger a chtěl být jako oni. Nenapadalo mě v tu chvíli ale jak. Jak se stát takovým svalovcem? Co pro to dělat? Co pro to museli udělat oni? A tak jsem vše nechal plavat, po čase jsem vyrostl a svých tuků se zbavil. Byl jsem třetí největší ze třídy, tím spíš jsem si užíval, že můžu stále někoho rozbít. Hodně jsem poté začal pracovat na „Flying shit 3“, vymodeloval skvělou grafiku, propracoval příběh, příšerky. Trvalo to vážně dlouho, ale já se snažil. Zhruba půl roku jsem pouze pracoval, bylo mi odhadem třináct let?

Pamatuju si, že jsme byli u rodičů táty a on se na mě díval tak hezky, líbilo se mu, že jsem v tomhle směru šikovný a chtěl, ať se pochlubím strejdovi. Ale naší rodině se v té chvíli stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Nebyli jsme jediní, ale Českou Republiku a zejména středočeský kraj postihli povodně, podobně jako několik let předtím moravský kraj. My jsme byli pouze vytopení. Včas jsme stihli většinu věcí odnést, když jsme věděli, že se blíží velká voda. Nezapomenu na ten den, kdy jsme se šli dívat na konec Vojkovic a viděli, jak se tam pomalu, ale jistě ta voda blíží. Když jsme usínali, byl slyšet její tok, bylo to vážně zlé. Tohle byli nejhorší chvíle v mém životě, když jsme stáli na střeše a viděli, jak tam vše plavalo a neuvěřitelně to zapáchalo. Mrtvé krysy, výkaly, moč, cokoliv si dovedete představit, přesto se našli tací, kteří o tomhle nevěděli nic a vesele se v té vodě koupali. A můj pohled na to vše? Museli jsme se přestěhovat k babičce, protože našim příbuzným voda vzala jejich barák a my je pustili do domku po nás, totiž, bydleli jsme u prababičky Marie Šimanové, co měla třetí největší pozemek ve vesnici. Bylo to strašné, protože jsme najednou měli jen ložnici rodičů, která byla dohromady s obývacím pokojem a náš dětský pokoj. Určitě si dokážete představit, když je Vás šest, jaké to pro nás všechny muselo být. Nedivím se teď, že jsme byli častokrát tolik vystresovaní, táta nervózní a my to museli všechno odnášet. Štvalo nás to všechny, ne jen jeho a přesto jsme s tím museli žít. Zajímá Vás, čím jsem si prošel dále a co se dělo? Víte, jaké to je slyšet slova, jak jsme dopadli? Vystavovat se těm posměškům ze strany ostatních lidí, kteří nám tolik záviděli, a najednou se zdálo, že nám to přejí? Mají tichou radost z toho, že naše rodina musí bydlet ve dvou místnostech u babičky? Vesměs zas tak strašné to nebylo, jediné, co mě osobně vadilo, že babička neuklízela a vždy nadávala, když jí někdo s něčím pohnul, měla ráda věci tak, jak byli. Barák to byl velký, pro představu se jednalo o deset místností ve dvoupatrové vile, dvě kuchyně a dva záchody a dvě koupelny. Ve spodním patře bydlel strejda, ve vrchním my s babičkou. Naproti tomuhle domu stála další vila, která měla dvanáct místností a tři kuchyně, dvě koupelny a dva záchody. Vedle nich byla velká zahrada, jakou si nedokážete představit a kolem toho byly prostory, které se v minulosti využívali

jako národní výbor. Na pouhý dvorek se vešlo v pohodě až sedm aut, jak byl velký, jediné, co bylo opravdu na nic, byl stav domů, byli stare a nikdo se o ně nestaral. Ale jestli se tomuhle nějak dalo říkat, tak sídlo. Sídlo naší velké rodiny. Přesto my jsme na tom v té chvíli byli velice špatně. Přišli jsme o velkou firmu, o luxusní byt, brzy na to o domek s bazénem a byli jsme nuceni se přesunout k babičce. Nosil jsem tehdy ošoupané mrkváče a jedno tričko. Měl jsem tehdy snad tři? Nebo dvě? Jedny boty, jedny kalhoty? Ze všeho jsem vyrostl a na nové věci nebylo tolik peněz. Měl bych ještě podotknout, že jsme přišli i o naše drahé vozidla. Proč se to všechno muselo stát? Ačkoliv jsme na tom byli špatně, stále ještě jsme měli kde být a to bylo hlavní. A proč padáme? Abychom se znovu postavili. Víc než dřív jsem se ptal, co jsme komu udělali, vždyť jsme byli slušní lidé, táta by nikdy nikoho neokradl, jak si o něm někteří lidé mysleli. Častokrát musel běhat na policii a náš luxusní byt na Mělníku zdobili pancéřové dveře, které nešli vyrazit, protože měli asi pět zámků. Nyní je vhodná příležitost vrátit se opět zpět do minulosti, protože to byla právě nejlepší kamarádka mé mamky, paní Jakoubková ze sedmého patra, která šla udat našeho otce na policii, že krade, stále vozíme plné tašky jídla a jezdíme si v drahých autech, ačkoliv otec nic nedělá a je doma. Už víte, proč naši rodiče příliš nevěřili lidem? Já jsem se jim divil, ale i později jsem zjistil, jaké takové věci jsou a jak to bolí. Jací lidé dovedou být. Co je k tomu vede? Závist, že mají víc, než ostatní? A pak? Pak jste dole a lidi se Vám smějí a přejí Vám to? Proč? Cožpak si lidi nemůžou přát? Jak vlastně vy chcete, aby se Vám v životě dařilo, když každému jen závidíte? Když děláte jednu horší věc za druhou? Nedokážete se usmát, podpořit někoho, jen se ho snažíte sundat? A když se to podaří, máte báječný pocit, že teď je na tom hůř, než vy? A vy, vy všichni co teď čtete tuhle knížku, myslíte si stále, že jsem namyšlený, už jste ve všem našli ty své souvislosti? Dokážete si představit, jaké to pro mě bylo? Často ve škole slyšet, jestli mám na sebe jen tohle, slyšet lidi vyprávět si, jak jsme dopadli, jak to musí být na nic, vidět tu jejich přehnanou lítost spojenou s radostí? A vy mě máte za zlé, že já jsem se chtěl mít dobře? Vadí Vám, co dělám a jak o tom mluvím? Nevidíte, o co se já celou dobu snažím? Nasměrovat Vás na tu správnou cestu?

Ne, nevidíte, protože řada z Vás se nikdy na víc, než nadávky a ponižování nezmůže. Dělat ze sebe víc, než jsme? A jakmile člověk mluví o věcech, které dělá rád, co ho baví, vidí ho ti ostatní, co nic neumějí jako někoho, kdo se na ně povyšuje? Proč? Každý z nás má možnost dělat, co chce, jen každý z nás chce něco jiného. Svou hru jsem si týden před dokončením vymazal, omylem. Když jsem si lepil modely letadla, které mě také bavili, omylem jsem si jej jednoho dne rozsedl. A já upadnul, hodně jsem upadnul, vždyť jsem byl ten tlustý, ošklivý a ještě ke všemu chudý kluk. Copak s tím šlo něco dělat?

Kapitola 5: “Uvědomění“

Procházel jsem si obdobím, kdy vše bylo velice špatné a i když jsem se snažil navenek působit klidně, vyrovnaně, uvnitř se odehrávalo peklo. Byl jsem zachvácen neuvěřitelným vztekem a touhou všechny věci změnit, jen jsem potřeboval ten správný podnět, ale co? Co by mě dokázalo změnit? Pláč rozhodně nikam nevedl, naopak by mě poslal do míst, ze kterých už by se jen těžko zvedalo. Jel jsem ze školy autobusem, když jsem v něm potkal svého dobrého kamaráda z dětství, Pavla Bínu. V té době dostal můj mladší bratr Adam „Playstation“. Konzoli, na které jsme mohli hrát hodně her, tehdy to byl velký hit a ty, které opravdu bavili hry, je doma měli. Pavel mi půjčil velice úžasnou hru, na bojových hrách jako byl „Tekken“ či „Mortal Kombat“ mě štvali v jedné věci, když jste se do někoho pustili, měl tak málo zdraví, že během devadesáti sekund bylo po hře. Stačilo pár kouzel, chvatů a vyhráli jste. Toužil jsem mlátit ty lidi déle jak devadesát sekund. Hra, která mi byla zapůjčena, se jmenovala „WWF SmackDown!“ Dodnes myslím na ten úžas, který ve mně vyvolala. Bojovalo se v ringu, dalo se jít ven, svého soupeře jste mohli dobít spoustou chvatů a ve vhodné chvíli, kdy byl omráčený ho dorazit závěrečným chvatem, každý zápasník měl svůj styl a své chvaty a v té demoverzi byl tehdy „Triple H“, „The Rock“, „Stone Cold“ a „Undertaker“. Tři ze zmiňovaných zápasníků se později stali herci, Dwayne Johnson nejznámější z Hollywoodu. A já? Snažil jsem se o hře zjistit co nejvíce, u nás se bohužel neprodávala, jen v USA, ale povedlo se mi zjistit, že je to podle skutečné show a ten sport se jmenuje wrestling. V moment co jsem se díval do novin, na které stanici a kdy to dávají, našel jsem starou „TV3“ a v osm hodin večer každé pondělí. Bylo úterý. Od té doby jsem doslova odpočítával každý den do pondělí, chodil domů ze školy a hrál wrestling až

do pozdních večerních hodin. Bylo mi jedno, že tam jsou čtyři zápasníci, jedna aréna, neustále mě to bavilo, hráli jsme se sourozenci proti sobě a já nenašel lepší způsob, jak se vyblbnout a vydovádět. Bylo mi mezi třinácti a čtrnácti. Chodil jsem do osmé třídy. V té době jsem už lehce cvičil kliky a snažil se něco dělat, krom kliků i dřepy a občas skákal přes švihadlo, ale jen na chviličku, abych se tolik nenadřel. Konečně nadešlo pondělí, krátce před osmou, dobíhali poslední reklamy, když to vypuklo. Neuvěřitelná bláznivá znělka a skvělý sestřih zápasnických kousků, ohňostroj, petardy, skvělá muzika a úvod do show. Už tím jsem byl opravdu unešený, protože jsem se často díval na úvodní ukázku právě SmackDown! Velice se mi líbila. A show začala, krom pár zápasníků, co se snažili shodit ty druhé svými řečmi, předváděli i neuvěřitelné kousky a opravdu to bylo přesně jako v té hře, kterou jsem hrál. Ty svalnatí, velký chlapy co se zvedali nad hlavy a drtili své soupeře. A já? Moje pocity se v tu chvíli nedali ani popsat, ihned mi došlo, čím se chci v budoucnu živit. Určitě to nebudu moc dělat, pokud budu tlustý, vždyť ty muži vypadali proti mně naprosto úžasně. A co to vše znamenalo pro mě? Najednou jsem zjistil, kam vlastně patřím, kde bude moje další rodina, lidi, se kterými si budu rozumět. Totiž nesnášel jsem kouření, nepil jsem alkohol, nevymetal diskotéky, snažil jsem se být stále kreativní. Večer po skončení show jsem šel ihned udělat několik sed-lehů a kliků a čím víc se stupňovala má touha, tím víc jsem na sobě pracoval. V tu chvíli se ze mě stal ještě větší rváč, než předtím. Kdokoliv se mi chtěl postavit a provokovat mě, musel čelit tomu, že si z něj udělám pokusného králíka na chvaty, co jsem se právě naučil. Některé věci zašli tak daleko, že jsem si začal věřit natolik, že mi bylo jedno, do koho půjdu a jestli dostanu přes hubu, nebo ne, stejně jako zápasníci co prohráli, zvedli se, aby bojovali dál, nikoliv jen devadesát sekund. Nakonec jsem absolvoval během základní školy celkem čtyři opravdu velké rvačky, z toho na jedné tekla krev, tři jsem vyhrál a jednu prohrál, ale ta prohra byla kvůli vlastnímu strachu, který mě tehdy docela zastavil. Uvědomil jsem si, že ve filmu Mortal Kombat říkali, že nás může porazit jen vlastní strach a také měli pravdu, postupem času jsem zjistil, že když se nebudu nikoho bát a dám to najevo, vyhraju nad každým a je jedno, jak bude vysoký a těžký.

A čas opravdu letěl dopředu. Na mě bylo rozhodnutí, na jakou střední školu se vlastně vydám. Chtěl jsem jít na počítačovou do Štětí, ale byla daleko, tak jsem nakonec byl přijat na leteckého konstruktéra. Ke konci základní školy, v deváté třídě jsem zavítal se svými spolužáky do posilovny, byli jsme nový, vykulení a nevěděli, co s čím dělat. Nakonec se nás ujal kluk jménem Dan Špaček a všechno nám vysvětlil, stejně jako trenér Kamil Janda, se kterým jsme se později velice spřátelili a v době, kdy jsem býval naštvaný na svého tátu mi ho částečně nahrazoval, protože jsem se s ním mohl bavit o věcech, které mě bavily a vždy mi skvěle poradil. A tak jsem jednou týdně začal pracovat na svém těle a na svých snech. Již jsem tolik nehrál hry, naopak jsem seděl u internetu a stahoval z kulturistických serverů jeden článek za druhým, abych věděl, jak se vlastně takový svalovec má chovat a co dělat pro to, aby velice rychle narostl. Prázdniny utekly celkem rychle a ze mě se stal takový tučný svalovec. Sám jsem tomu říkal „Špekosval“. Ale už ve svých patnácti letech jsem byl velice silný a výdržný, na střední jsem byl ihned druhý nejsilnější na páku, první byl Jirka Líkař, který se také věnoval cvičení a se kterým jsme spolu hodně soupeřili, ale zároveň spolu skvěle vycházeli. Třetí kluk, se kterým jsem začal posilovat celý první ročník školy, byl Tomáš Honc. Nikdy nezapomenu na to soutěžení, které jsme spolu zažili a jak jsme se oba dva snažili překonat jeden druhého. Nezapomenu nikdy na časy, kdy jsem šetřil veškeré své peníze, co jsem měl na obědy, jen proto, abych mohl jít později do posilovny. Častokrát jsem držel hladovku a najedl se až v pět večer, pokud chcete budovat svalstvo, bez stravy Vám to nepůjde. Ale já jsem to pravidlo porušil, dokázal jsem se vypracovat, aniž bych tu stravu držel. Moje životospráva byla otřesná, měl jsem pouze kvalitní trénink. Nechtěl bych z tohohle příběhu udělat příručku, jak rychle nabrat svalovou hmotu a mít přes biceps přes čtyřicet dva centimetrů jako já, či přes hrudník sto patnáct při výšce sto sedmdesát, bohužel jsem v osmé třídě přestal růst, měl jsem problémy s páteří, bolelo to tak příšerně, že jsem se nedokázal ani pohnout, absolvoval jsem různé rehabilitační cvičení, kde mi mimo jiné i oni řekli, že když začnu cvičit, budu velice svalnatý, protože na to mám tělo. Kdo by si myslel, že vypracovat se na tyhle čísla byla otázka suplementů či

něčeho zakázaného, moc rád bych ho tímto vyvedl z omylu. V té chvíli jsem opravdu nic nebral a ten tonus, který jsem si vytvořil, byl výsledek tréninků a tvrdé práce. Později jsem začal i běhat, abych shodil zbylé tuky, co se mi vytvořili na břiše a zadku. Častokrát více jak padesát minut denně. Dělali se mi puchýře, neskutečně to bolelo, běhal jsem ve starých botách od vietnamců co sotva drželi tvar a přesto jsem v sobě vždy po škole či o víkendu ráno našel tu sílu jít a běhat, vždy jsem si na konci představoval holku, o které jsem snil a pokaždé jsem tu vzdálenost uběhl. Naučil jsem se jít za práh bolesti a uvědomil si, že pokud něco chci, bude to bolet a já to musím vydržet, když se ženu za nějakým výsledkem. Ne jinak tomu bylo i při tréninku v posilovně, nechodil jsem cvičit, chodil jsem se zničit. O to krásnější pocity jsem měl, když jsem večer ulehl do postele a najedl se. Začal jsem se pozorovat v zrcadle a zjistil, že chci vypadat dobře, chci se líbit a být přitažlivý. Hlavou mi proletěli opět slova jako ošklivý, tlustý, blbý a v mé mysli nebylo nic víc, než jak tyto slova co nejdříve vyvrátit. Blbý v té chvíli bylo možná na místě, protože jsem celkem kašlal na učení, nebavilo mě to. V prvním ročníku jsem měl v posledním čtvrtletí čtyři pětky, nikoliv proto, že bych byl blbý, ale protože mě to učení nebavilo a já celou dobu myslel na úplně něco jiného. Řekli mi, jestli nebude lepší, když změním školu, že tahle mi vážně nejde, ale já si řekl, že se s tím poperu. Ten den mi vše znovu došlo. Nikdo ve mně nevěřil, mysleli si, že třídu opustím jako jiní student. Já se naopak odhodlal bojovat a na ty věci se alespoň podívat, miloval jsem svou třídu, kam jsem šel s nejlepším kamarádem ze základní školy, Honzou Klempererem. Dalším skvělým kamarádem, kterého jsem v té chvíli měl, byl Tomáš Jelínek, o dva roky mladší spolužák mého mladšího bratra Adama. S ním jsme se neuvěřitelně spřátelili na společné dovolené v Itálii, kterou jsme si užili a to moc. Jak byste cítili, kdyby Vám učitelka na fyziku řekla, že máte sedmnáct pětek a nevykouzlí z toho čtyřku, ani kdyby byla Harry Potter? Já to dokázal. Věřím, že mi v tu chvíli napovídal Bůh, protože z prvních dvou zkoušení jsem dostal za čtyři a z posledního za jedna mínus a reparát se mi vyhnul. Jakoby mi opravdu někdo napovídal, míval jsem zvláštní pocity často, protože jsem se hodně modlil.

Když jsem byl ještě menší, jedny velikonoce mě vzala teta Maruška do kostela. Oni ho pravidelně navštěvovali, protože byli silně věřící a jelikož jsem byl nováček, udělal mi pan farář na čele křížek. Tu noc jsem si prožil přesně v těch místech neuvěřitelné štípání, nedokážu popsat, jak to bylo možné, ale nemohl jsem kvůli tomu spát, skoro jsem brečel. Od těch dob jsem se často modlil a věděl, že když si budu něco hlasitě přát, získám to. Chtěl jsem jít dál, postoupit do dalšího ročníku a podařilo se, úspěšně jsem si opravil všechny čtyři pětky a začínalo se na novo. Prázdniny jsem strávil v posilovně, jak jinak a když jsem doma neměl co dělat, začal jsem se věnovat i psaní. Bylo mi šestnáct let, když jsem se pustil do vedení svých deníčků, ať už ve cvičení, či v tom, jak dokážu všechno, co chci. Krom deníčků jsem začal psát příběh inspirovaný z mých dvanácti let, kdy jsem vyhrál originální hru. Tehdy jsem neměl tak nějak úplně představu o tom, jak vlastně psát, ale díky osnově, kterou jsem si vytvořil, se mi vše celkem usnadňovalo a po zklamání, kdy jsem si smazal omylem své hry a rozsedl letadýlko, jsem krom cvičení našel další věc, co mě neuvěřitelně začala bavit, zejména možnost, že jsem já pánem všeho, co se děje uvnitř příběhu. Stále si o mně myslíte, že jsem blbý? Možná jsem zapomněl podotknout, že krom programování her jsem se naučil programovat webové stránky, které jsem provozoval od svých třinácti let kvůli počítačovým hrám, co jsem vytvářel. Později se změnil na zápasnické kousky, které jsme vytvářeli se svými spolužáky na střední škole. Ostatně dodnes se na ně můžete podívat na serveru youtube, když napíšete mé jméno anebo najdete kanál „wwebeckmartin.“ Také se zde můžete přesvědčit o pravdivosti mých tvrzení a vidět, jak jsem v průběhu let vypadal.

Kapitola 6 : “Proměna“

Každodenní tvrdá práce se strašně moc vyplatila. Školní rok začal znovu a já byl v neuvěřitelném druhém ročníku. Sám jsem tomu příliš nevěřil, po problémech, které jsem absolvoval, ale seděl jsem tam, naše skvělá paní učitelka třídní Jana Floriánová nás opět vítala a těšila se, až s námi zase bude moc být. Mimochodem myslím si, že lepší třídní učitelku jsme získat nemohli. Ale na druhou stranu si myslím, že všichni profesoři bez výjimky byli úžasní, pro mě určitě a na ty chvíle strávené s nimi nezapomenu. Učení mi tehdy opravdu příliš nedávalo, nebavilo a myslím si, že kdyby profesory kdysi učení nebavilo, nebyli by tam, kde byli, ve škole. Zapomněl jsem podotknout pár důležitých věcí vztahující se k období střední, nebo spíš se zeptat na pár otázek. Když se lidi učí jazyk na základní či střední škole, stejně z něj moc nepochytí, nezapamatují si nebo ho časem zapomenou, protože ho vůbec nepoužívají. Já se učil celou základní školu pouze německý jazyk, bohužel na třech základních školách, které jsem vystřídal, se anglický jazyk neučil, přesto, když jsem přišel na střední školu, jsem šel do pokročilé skupiny, kde jsem celkem válel, nemůžu říct, že jsem byl nejlepší, ale jeden z nejlepších určitě. Zvláštní? Věděl jsem více, než kluci, kteří měli anglický jazyk od čtvrté třídy základní školy. Další důkaz, kterým vyvracím názor, že jsem byl kdykoliv blbý. Většina lidí, co mě v životě kritizovala, by se nikdy na nic takového nezmohla. Jak byste to vysvětlili? Myslíte, že úplně blbý člověk je schopný se najednou naučit tři jazyky a toužit po tom, doučit se ještě italštinu? Silně, silně o tom pochybuji. Další věc, kterou jsem zapomněl. Na střední školu nechodilo příliš holek, sotva jich bylo pět na celé škole, na druhou stranu mezi námi byla o to větší zábava, mnohdy jste tam však našli duše, které nemohli dlouhou dobu nikoho najít a ta samota je celkem trápila. Ani já jsem nikoho neměl, měl jsem především jiné starosti, ale ve druhém ročníku přišla na školu velice pěkná holka, jmenovala se Anna Mikysková a hrozně moc se mi líbila, i ona na mě neustále koukala a já byl přeci tolik

nesmělý, ze začátku jsem netušil, jak se chovat a tak jsme často kolem sebe procházeli a dívali se na sebe, dokud jsem jí jednoho dne nepoprosil, jestli bude tak hodná a pohlídá mi tašku, protože jsem si něco zapomněl ve škole a nechtěl jsem se s ní tahat, navíc nikde nikdo nebyl. Usmála se, byla milá. Později jsem se s ní začal hodně bavit, kvůli ní jsem šel i na ples čtvrťáků, protože říkala, že tam s nikým nepůjde a já řekl, že můžeme jít spolu a ona že ano. A já jsem měl neuvěřitelnou radost, tolik se mi líbila. Mohl být prosinec? I když jsem nechtěl příliš mluvit o všem, co se týče děvčat, co mám za sebou, protože toho bylo opravdu příliš a řada z Vás by se v tom lehce ztratila, tenhle bod byl opravdu důležitý a zásadní v mém životě. Cestou do posilovny jsem v autobuse potkal dívku, její jméno take nechci prozrazovat. Chodila do vedlejší třídy v áčku a vždy se mi líbila, spolu s druhou slečnou, která chodila do mé třídy, akorát jsem si jí nikdy tolik nevšímal. Zvláštní bylo, že matky obou dvou holek se později stali starostkami obcí. Jedna Vojkovic a druhá Hostína. A já? Vždyť jsme byli po povodních, opravdu v těžké životní situaci, proč na to teď narážím? K tomu se vrátím později. Spolužákovi ze střední školy, který se mnou chodil pravidelně cvičit se druhá dívka líbila celkem dlouho. Také jsem je skamarádil a on jí měl hodně rád. Vlastně s ohledem na minulost, kdybych nezmínil další osobu, která velice ovlivnila můj život v prvním ročníku střední školy, byla holka z vesnice, Martina. Znali jsme se delší dobu, ale nikdy jsme se tolik nebavili, až kolem prvního ročníku. Dlouho jsem si myslel, že jsem do ní zamilovaný, záleželo mi na ní a ona se v průběhu let stala přesně tím typem člověka, kterého nedovedete milovat kvůli vzhledu, ale proto, jaký je. Nicméně ona odstartovala úplně úžasně můj systém dokazování opaků, jelikož mi řekla, že jsem hnusný, často ať jí nechám být, bylo období, kdy jsme se opravdu hodně hádali a ona mi celkem ublížila, pokaždé když jsem jí povídal o jiné holce, tak žárlila, nechtěla nic vědět, říkala, že si nemáme co říct apod. Mrzelo mě to, spousta věcí se kupila dohromady a já byl pro většinu lidí stále ten ošklivý, blbý, tlustý a k ničemu.

V období, kdy jsem se začal bavit hodně s Radkou, jak se dívka jmenovala, začala celkem žárlit a dávala to najevo svými poznámkami, ačkoliv v té době mi to ještě nepotvrdila. Přesto ona se stala jedním z mých životních přátel, patrně si to osud tak přál! Onen ples se celkem blížil, my s Tomášem jsme si řekli, že já tam vše řeknu Anně a on Radce, dokonalý plán, plácli jsme si rukou na to, že to klapne. Radka v té chvíli chtěla kluka z její třídy, mě osobně se příliš nelíbil, ale nijak jsem do toho nemluvil. Vybrat kvádra, upravit se a můžeme vyrazit. A vše začalo. Nástup, šerpy, zajímavá hudba, jen Anna si mě nějak nevšímala, za to Radka se Tomáše držela, přál jsem jim to a dost, jako kdybych tam byl teď znovu, když jsem je viděl, jak se na sebe smějí. V mém příběhu nebudu popisovat jednotlivé lidi, jak přesně vypadali, stejně jako spolužáky, snad jen, že Tomáš byl o hlavu větší a i on měl ze základní školy stejné problémy, jako já, tlustý, říkali mu, že je ošklivý a to nás tehdy dovedlo do posilovny, krom stejné záliby ve wrestlingu. A já tam stál a přál jsem mu štěstí, vždyť si ho zasloužil. Někde uvnitř jsem věděl, že můj čas přijde. A když jsem se odhodlal, že půjdu za Annou, chytl jí jeden čtvrťák za ruku, přitáhl jí k sobě a začal se s ní líbat. Naštvalo mě to a hodně. V tu chvíli stála Radka vedle mě a určitě i jí bylo líto, že holka, kterou jsem chtěl, se právě líbala s jiným. Co se dalo dělat, vždyť šlo jen o další životní zklamání, které nebylo až tak výrazné, abych se přes něj nepřenesl, stále jsem měl své činky, knížku a běhání, sám sebe. A? Radku! Stála přede mnou, že ví, co jí chce Tomáš říct, ale ona má ráda někoho jiného. Mrkla na mě jednou a já jí poslal zpět za ním, ať mu to tedy řekne, že má ráda svého spolužáka. Ona mi řekla, že jeho už ráda nemá, že má ráda někoho jiného. Mrkla na mě svýma modrýma očima a usmála se. Objali jsme se a v té chvíli bylo vše jasné. Tomáš byl zklamaný, ale já ne, vždyť celou dobu byla vedle mě, celé ty tři měsíce, co jsme se scházeli, občas spolu zašli do posilovny nebo ven. Tu noc jsem s ní propsal snad celý svůj kredit, nešlo přestat, najednou nás to k

sobě táhlo, akorát druhý den odjela na hory, uvědomila si, že se jí bude stýskat, stejně jako se stýskalo mě. Za nějakých čtrnáct dnů se vrátila a my spolu šli ven, na hřiště. Byl to den jako každý jiný, jen už jsme počítali oba dva s tím, že budeme spolu, smáli jsme se a dělali blbosti, a když jsme se loučili, šel jsem k ní blíž a dal jí pusu. Z malé pusy jsme tam stáli snad deset minut. Líbilo se mi, jaká byla, a celou cestu domu jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na ní. Od toho dne se všechno změnilo. Ze mě se stal svalnatý a hezký kluk, po škole jsem jezdil cvičit, odnesl si věci domů a šel za Radkou. Měli jsme to k sobě pouze kilometr. V té chvíli jsem si nedokázal představit lepší holku, nekouřila, nepila, žila sportem a cvičením a učila se znakovou řeč, aby mohla pomáhat lidem, co neslyší. V tomhle období mi opravdu nic nechybělo. Poznal jsem, jaké je lidské tělo, co znamená někoho milovat a chtít být jen s ním, myslet na něj a těšit se, až bude opět s ním. A já? Nekouřil jsem, nepil jsem, chodil jsem cvičit, rozhodně jsem nebyl jako každý druhý kluk a ona to věděla, vážila si mě a já jí. Slýchával jsem, že se líbím jejím spolužačkám. Když jsem jí dal kytku, o to víc mě měla ráda. Tak moc jsem se snažil, aby bylo všechno super, jen jsem si jí neměl kam vzít, takže častokrát jsme byli u ní anebo někde venku. Vzpomínáte, co jsem napsal o několik řádku výš, že jsem pořádně neměl ani co na sebe? Brzy jí to začalo vadit, úplně stejně to bylo i v případě její mamky, která leč se tvářila, že mě má ráda, mě ráda neměla, jednala se mnou vždy tak povýšeně, jen její táta byl super, opravdu báječný chlap. Tomášovi jsem vše řekl. Zachoval se jako chlap, přestal jsem si všímat Martiny, především protože chodila s Ondrou a mohl naplno žít svůj šťastný život. Jednoho večera jsme byli všichni společně na plese, já, Tomáš, jeho kamarád Honza, náš spolužák Honza a Radka, krom toho tam byl i Radky spolužák, Ondra Vojtuš. Seděl s námi u stolu a choval se opravdu fajn, Radka mi často říkala, že jsem prý v pohodě, hodný apod. Ale já si nedokázal uhlídat svojí holku, byl jsem až moc hodný a nebylo se čemu divit, že za čas začali problémy a všechno směřovalo k rozchodu. Když jsem jí řekl o věcech, které chci v životě dokázat, řekla mi, že jsem naivní. I když jsem se líbil jejím spolužačkám, záviděli jí mě, řekla mi, že na

dětský den jdu oblečený jako rákosník, ačkoliv celou cestu mlčela a byla naštvaná a já pořádně nevěděl, proč vlastně. Rozchod byl na spadnutí. Myslel jsem si, že to bylo kvůli Ondrovi, kterého tak často bránila. Kluk, kterému jsme se smáli, když jsme ho viděli v posilovně. Stal jsem se terčem smíchu mých kamarádů, za koho mě vyměnila a já když je viděl v posilovně? O to víc jsem makal, zvedal jsem tak neuvěřitelné váhy, že za mnou jednou přišel i jeden kluk, který soutěžil v silovém trojboji, Zdenek Tuháček. Mým tělem procházel neuvěřitelný vztek, všechno to naštvání jsem ventiloval v posilovně a přál jsem si být nejlepší, líbit se všem a něco konečně dokázat. Začalo mě štvát, že jsem i přestával mít peníze, krátce před našim rozchodem jsem šel na brigádu do Sazka Arény, kde jsem dával na sedačky světýlka a nápoje a trička, viděl jsem jaké to je být uprostřed arény a poslouchat úžasnou hudbu, rozhlédnout se kolem sebe a představit si ten dav. V té chvíli jsem si byl víc než jistý tím, že budu zápasník a obětuji tomu vše, co půjde

Kapitola 7 : “Kariéra” Co byste dělali, kdybyste neměli peníze a chtěli je? Chtěli nové oblečení a spoustu dalších věcí? Do maturity zbývali dva roky a já měl tehdy velké štěstí, že jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Třetí ročník na střední škole byl zlomový, hodně zlomový. Stal jsem se předsedou třídy a později, když se utvářel školní parlament, tak jsem byl zvolen do rady školy a zastával čestnou funkci, na školu přišli další nové holky a mě? Přestal jsem se trápit a stal se ze mě celkem žádaný kluk a hlavně ten, co dobře vypadal. Brigáda, kterou jsem začal dělat při škole v McDonald’s a vlastní peníze mě jen posunuli výš. Mohl jsem držet dietu, koupit si první kreatin, v osmnácti letech, musím podotknout, který vyhoupl mojí sílu celkem vysoko. Tehdy jsem zvedl v osmnácti letech kolem devadesáti kilogramů na benč, sto šedesát na dřepy a přes čtyři metráky na legpress. Hnal mě vztek spojený se sílou kreatinu a moje mysl, skvělé tréninkové plány a silná vůle. Chvilkami jsem si přišel jako boxer Rocky. Kolikrát jsem chodil běhat i v zimě, vzal si rukavice, mp3 a čepici a vyrazil do lesa. Trénoval jsem tak tvrdě, jak jen to šlo. Práci jsem navštěvoval o víkendy a v úterý a čtvrtky, poznal zde spoustu zajímavých a pěkných lidí a začal se zaměřovat na sebe a své cíle, na to, co chci. V tomhle období se naše rodina zvedla. Opět jsme začali jezdit do zahraničí a ještě ke všemu jsme opět měli auto, zelenou škodovku. Hodně lidí se mi tehdy kvůli mé brigade posmívalo, co dělám a taky na to nikdy nezapomenu. Chvílemi jsem se cítil velice na nic a tak se dalo čekat, že si brzy začnu víc rozumět s lidmi z práce a budu trávit svůj další čas v Praze. To je i důvod, proč je všude, že jsem z Prahy. Brzy jsem zjistil, že se nehodím do společnosti a měst, kde bydlím, protože mám na víc. Brzy jsem si začal kupovat oblečení z Pražského New Yorkeru a snažil se tak nějak zapadnout spíše mezi Pražáky.

V restauraci se mezitím vystřídalo několik vedoucích a já nikdy nezapomenu na Jana Hrubého, člověka, co mě neuvěřitelně dokázal povzbudit, motivovat a co se choval jako profesionál a zároveň byl přátelský. Stejně jako k trenérovi Kamilu Jandovi, i k Honzovi jsem začal vzhlížet. V mých očích byli muži, co měli to, co chtěli a byli spokojení. Hodně spokojení. I já chtěl být jednou tak šťastný, jako oni. V té době jsem byl také velice hrdý, že jsem si dokázal sám vydělat na řidičský průkaz a po čase si pořídil svou první škodovku. Občas jsem měl od táty půjčenou zelenou, ale ta byla opravdu v hrozném stavu, takže brzy odešla. Svou šedivou škodovku jsem měl velice rád, upravil jsem si jí, sám jsem byl schopný se v ní pohrabat a vyměnit spoustu součástek, včetně jistých částí v motoru, měl jsem v ní skvělé rádio a aparaturu, co mi postavil Tomáš za pár stovek. Největší radost mi dělalo, že jsem si vše platil sám. Přesto se našli lidi, co komentovali moje parkování stylem, ať si dávám pozor, jak parkuju, protože jen nárazník na jisté Mitshubishi stál stejně, jako celé moje auto. Víte, já jsem začínal dospívat, užíval jsem si život, co to šlo, přesto se pokaždé našel někdo, kdo mě jakkoliv komentoval, nemohl mě neřešit. Kdysi mě to hrozně mrzelo a štvalo a dal bych cokoliv za to, aby si mě nikdo nevšímal, ale zatímco tátové a maminky, dědečkové a babičky kupovali těm svým rozmazleným dětem ty své dary, auta, drahé oblečení, mobily, ze mě se stal někdo, kdo se o vše zasloužil sám a nepotřeboval nikoho, aby mu stál za zadkem. Můj život se razantně změnil a když lidi neřešili mé auto, začali řešit mou postavu, pomlouvali mě, že se krmím steroidy, nebo naopak že jsem blbý, hlavně že cvičím a v hlavě nemám nic. A když nešlo o nic z toho, tak se opět nelíbilo mé auto a já? Choval jsem se jako člověk, kterému tyhle věci hodně vadily, a chtěl je změnit, chtěl, ať ty lidi závidí a přitom jsem si neuvědomoval, že mi pokaždé záviděli. Vydělal jsem si za měsíc při škole přes osm tisíc měsíčně, tolik měl nejbohatší kluk od nás kapesné. Jezdil jsem ve vlastním autě, platil si svůj benzín, dokonce jsem měl jeden čas nejdražší mobil ve třídě, jak jinak, než za mé peníze. Nosil jsem i celkem pěkné oblečení značky Fishbone a Smog. Zkrátka hodně jsem se

změnil, na školu jsem měl veliký vliv z pozice zástupce studentů v radě školy, v práci jsem se stal crew trenérem, což byla pozice pod manažerem, byl jsem na sebe v té chvíli právem hrdý, líbil jsem se holkám, v práci jsem se dostal vysoko, ve škole se blížila maturita a konec školní docházky a já si představoval, jak si už půjdu jenom za svým snem, budu chodit do práce, do posilovny a stane se ze mě nejlepší zápasník na světě. Chybělo tak málo… Stačilo jen odmaturovat, vydělat si nějaké peníze a zmizet, nic složitého, alespoň tak jsem to všechno viděl já. Kolem osmnáctého roku jsem navštívil kartářku, velice mě zajímala moje budoucnost a také, jestli se mi vyplní věci, po kterých toužím. Posadil jsem se do křesla a vytáhl si první karty. Rozhodně jsem měl více štěstí, než rozumu. Ve škole mě měli rádi a odmaturuju, když to nepodcením. Také je nade mnou boží oko. Do svých třiceti let budu mít románky, nic vážného, jednou budu mít tolik peněz jako lidi za dvacet let a šťastný život a to v moment, kdy budu ještě mladý kluk, pouze nebylo jisté, v jakém odvětví. Také viděla, že se živím manuálně, ale brzy nebudu. Se Spojenými státy bylo vše zelené, akorát jsem si měl dávat pozor na firmy, co se týče peněz a také nebude vše tak rychlé, jak si sám představuji. Toto varování mě celkem zarazilo, nicméně předpověď na pár let dopředu to byla krásná, nemyslíte? Byl jsem přesvědčený v sebe samotného, totiž když mi bylo deset let, přišla mamka s tvrzením, že ten z nás, co bude mít talent na jazyky, se proslaví po světě a lidi ho budou milovat a bude na tom skvěle. A já? Já si přál, ať jsem to já, talent na jazyky jsem měl a dokázal, když jsem se naučil anglicky z ničeho nic. Vše nasvědčovalo tomu, že se budu mít časem úplně jinak. Takové věci byste si měli nechávat pro sebe, myslet si své a za tím jít, jakmile to začnete někde ventilovat, což jsem já občas udělal, tak se na Vás ty lidi budou dívat jako na blázna. Já se začal věštbou řídit, uvnitř jsem byl klidný, protože vědomí, že odmaturuju, mi bohatě stačilo. Toužil jsem po tom stát se manažerem, bílé košile a odpovědnost, stejně jako praxe v řízení lidí se mi hodně líbili. V tom je McDonald’s super, jako jediná firma Vás pustí do managementu ještě hodně mladé a vše Vám dokonale vysvětlí, takže budete moci svojí práci dělat skutečně kvalitně a když se něco nepodaří?

Dostanete opravdu báječný , nemusel být vždy úplně pozitivní, to na tom bylo nejhorší, když se nestíhalo a manažeři neměli situace pod kontrolou, byli vystaveni velkému stresu. Maturita se blížila, s Frantou Niklem, spolužákem jsme jeli na jeho chatu a celý týden se učili, zde také vznikli celkem pěkné fotky mě, protože Franta se zabýval focením, ostatně jako já a ještě jeden kamarád. Na škole jsme tehdy měli fotografické soutěže, které organizovala paní profesorka Kafková a myslím, že v tomhle byla úplně úžasná, díky fotkám, které jsem do soutěže zaslal, jsme si každý vydělali pět set korun, jen za focení, což bylo úžasné a opět se ukázal můj talent. Našlo se na škole pár kluků, kteří aniž by mě znali, tak mě pomlouvali, bavili se o tom, jak by mě zmlátili a že jsem pomalý a spoustu dalších věcí ačkoliv mě nikdy v akci neviděli, byli to pouze jejich domněnky, nic víc a do očí by mi to nikdo neřekl. Silně jsem pochyboval o komkoliv, že by mě dokázal zmlátit, když jsem si prošel tak úžasnou školou rvaček a teď? Teď jsem byl celkem hodně silný, zvedal v té době kolem sto kilogramů, na bicepsy jsem dokázal zvednout třicetikilogramovou činku dvakrát za sebou, tricepsové kliky jsem cvičil take s třicetikilogramovou činkou zavěšenou pod sebou, přítahy na hrazděseširokýmúchopemjsemdokázal s dvacetikilogramovou činkou, zkrátka byl jsem opravdu velice silný na svůj věk a váhu sedmdesát kilogramů. Nikdy jsem oficiálně na silovou soutěž nejel s účastí, ale kdybych se účastnil, vím, že bych v juniorech obsadil první příčky ve své váhové kategorii, proto mě do soutěží kdysi Zdeněk tahal. V průběhu let se z nás také stali kamarádi, což o několik let později opět sehrálo svou roli v dalších situacích. Na škole byli soutěže v běhání a silové soutěže, ve třetím ročníku jsem se umístil první na silovém čtyřboji školy, tudíž jsem byl nejsilnější ze čtyř set kluků. Na páce jsem se neumísťoval, na škole byli silnější kluci a hlavě mistr Republiky Petr Svoboda, takže s ním jsem se po stránce páky rovnat nemohl a běh? Dokázal jsem běžet rychleji, než fotbalisté, když byla první soutěž, běželo se jedno kolo a rovně, na to jsem neměl, ve druhém ročníku jsem skončil mezi posledními a na silové soutěži jsem byl druhý, ve třetím ročníku jsem měl první

místo za silovou soutěž a běh? S tím to později bylo tak, že jsem chvíli chodil, velkou dobu potom ne, potom zase ano, potom opět ne a když byla znovu tahle soutěž, byl jsem mezi prvními, pak přišla zrada v podobě kopce a já nestačil, na kopec jsem zvyklý nebyl a tak jsem byl nucen zpomalit a přeskákat opět na ty spodní příčky. Mě a mé třídě šlo o to, ať vyhrajeme školní pohár, byli jsme v té chvíli nejlepší na škole, tehdy jsme skončili druzí, bohužel, uniklo nám to o pár bodů, ale byli bychom první průmyslovka, která by to vyhrála. A jak to dopadlo s mou knížkou? Jmenovala se „Červené zlo“ a ve svých osmnácti letech jsem jí dopsal. Kromě knížky jsem měl v počítači i podklady pro svou biografii, kterou jsem chtěl později psát, přečíst si své pocity z jednotlivých dnů a až se vše podaří, vrhnout se na psaní, aby lidé viděli, že když se chce, tak věci opravdu jdou. Ale můj táta vše omylem smazal, počítač byl tehdy neuvěřitelně zasekaný a tak zformátoval disk, bohužel se na nic neptal. Tohle období jsem začal blbnout, často býval doma podrážděný a vedlo to k častým hádkám mezi námi. Častokrát jsem slyšel, ať vypadnu z domu, že mě tam nikdo nechce a poté opět část slov stále stejných jako kdysi. V ten okamžik jsem si z toho vůbec nic nedělal, naopak jsem řekl, že až odmaturuju, tak se sbalím a půjdu, práci jsem měl, peníze taky, nic mě nedrželo. Stresovali jste se někdy, že neuděláte maturitu, zatímco všechno ostatní bylo v pohodě? Já jsem to měl na nic doma, tohle období jsem si užíval, ale problémů bylo stále dost, chtěl jsem jiné auto, chtěl jsem být něco nebo někdo, vytřít všem zrak, jak jsem často říkal a tu možnost jsem dostal o několik týdnů později před maturitou. Během práce jsem také potkal svou budoucí přítelkyni, nevěřili byste, jaké to bylo štěstí a pohádka! Ale o tom až později… Ve škole jsem trávil každý den, díval se na každého spolužáka, měl jsem je neuvěřitelně rád, byli pro mě jako moje další rodina a cítil jsem v sobě nutnost jako předseda třídy, kterého si zvolili, což u nás nebylo za to, že to někdo schytá ale, protože si to zaslouží a pro třídu dělá, je schopný za ní jednat a něco jim

vybojovat, což jsem dělal já. Můj čas se také pomalu blížil. Jako první předmět jsem si vytáhl angličtinu a díky paní Literové a Hankové jsem z první zkoušky prošel za jedna. S dalšími předměty už to bylo horší. Z češtiny jsem dostal ze slohu dvojku, což i mě samotného překvapilo a později ze zkoušení na češtinu za čtyři. Nevěděl jsem bohužel skoro nic, a kdyby nebylo paní učitelky třídní, z ústní češtiny bych moc neudělal. Ostatně ani, kdyby nebylo pana učitele Pokorného a Baránka, tak bych neodmaturoval ze stavby a provozu strojů a strojírenské technologie. Co se týče spolužáků, ty mi zase velice pomohli při praktické maturitě. Vše jsem zvládl, úspěšně. Kluk, který v prvním ročníku měl jeden z nejhorších prospěchů na škole, to dotáhl až do konce, chtělo se mi brečet, když si představím, jak hodně jsem se musel snažit a co se mi během těch čtyř let na škole podařilo. Ve školní radě jsme bojovali o jméno Střední škola letecké a výpočetní techniky, namísto odborné školy a odborného učiliště. Za dob, kdy jsem ještě chodil do školy, se říkalo, že to bude hodně náročné i istrativně, takže to spíš vypadalo, že se to nepodaří. Určitě bych měl zmínit ještě hodného pana Maršouna, kterého jsem měl velice rád. Byl to náš učitel na tělocvik a později se stal zástupcem ředitele. Své manažerské povinnosti zvládal s přehledem a byl to muž na svém místě. On jediný se mnou jednal ve školní radě opravdu na úrovni. Pan ředitel Franěk se mi vždy snažil taktně naznačit, abych si opravil své známky, protože člověk ve školní radě musí být špičkový student, čímž jsem já nebyl z výše uvedených důvodů, ale jinak jsem měl pana Ředitele také rád, nikdy mi nic neudělal, naopak, když mi nešla chemie, tak mě nenechal dělat reparát, ale pustil mě dál. A teď? Teď už to bylo jedno, když jsem v ruce držel maturitní vysvědčení. Od dalšího dne už jsem měl v práci naplánované směny jako plný úvazek, ale vůbec mi to nevadilo, naopak jsem věděl, že najednou budu mít volné víkendy a nebudu vědět, co s nimi dělat a když chci do Ameriky, měl bych si najít ještě brigádu. Ale co jsem slíbil doma? Že až udělám maturitu, tak se odstěhuju. Měl jsem to domluvené u rodičů Tomáše Jelínka. Jeho mamka byla v tomhle směru opravdu super. Dorazil jsem domů ve své škodovce, zamával vysvědčením, popadl tašku,

co jsem si den předtím sbalil, rozloučil se a vyrazil s Tomášem k němu. Nebyl bych to já, aby se něco nezničilo. Z motoru mi vylétla ojnice a já jsem zůstal stát před mostem, naštěstí pro mě můj hodný kamarád Honza přijel a společně jsme auto odtáhli až před barák Tomáše, zabydlel jsem se a nový život mohl začít.

Kapitola 8 : „Modrý anděl“

Následující den v práci se mě můj skvělý vedoucí Honza Hrubý zeptal, co chci dál dělat, že jsem odmaturoval a nad čím přemýšlím. Měl jsem jasno, práce mě bavila a nic jiného jsem si hledat nechtěl, navíc jsem byl celkem vysoko, usmál se a řekl, že má radost, ať se za ním potom stavím v kanceláři, až půjdu. Zeptal se mě, jestli chci být manažer. Můj maličký sen se vyplnil, samozřejmě jsem řekl ano, chtěl, ať se snažím a ukážu, že na to mám. V té chvíli v období přes léto až do září ze mě dokázal vyždímat úplné maximum a nenašel se nikdo, kdo by v té chvíli pracoval víc, než já. Přesto jsem udělal jednu velkou chybu, přímo obrovskou chybu. Pár dnů po odmaturování jsem chtěl strašně moc jiné auto, to moje bylo rozbité. A tak jsem začal chodit po bazarech, strašně se mi líbilo BMW E36 coupé, vlastnil ho jeden spolužák ze střední školy, kterého jsem měl strašně rád, Jirka Bílek a od té chvíle jsem ho chtěl také. Bohužel vše dopadlo úplně jinak. S dívkou, se kterou jsem tehdy chodil, jsme obcházeli bazary, nakonec mi nabídli Škodu Octavia v tmavě zelené metalíze, s tónovanými okny a křídlem. Velice se mi líbila, uvnitř byla nalepené dřevo, ačkoliv jsem si původně myslel, že už tam bylo. Vše bylo v elektrice, opravdu to bylo krásné, velký rozdíl proti staré škodovce, kterou jsem měl. Auto mi zamluvili, a když podepíšu smlouvu, tak si ho můžu vzít. Neprokazoval jsem nikomu výši svých příjmů, začal jsem chodit ještě na brigádu do gigasportu a věděl, že čtyři a půl tisíce měsíčně pro mě zas tolik nebude. S tím rozdílem, že jsem bohužel nakonec platil šest až sedm tisíc, měl jsem co dělat, abych ty měsíce přežil, navíc auto bylo ve špatném technickém stavu, o kterém se nikdo nezmínil a ani nebyla šance to zjistit, protože šlo o takové závady, kterých si nikdo ani nemohl všimnout. Nešla mi otevřít palivová nádrž, po dvou dnech mi začala téct voda z topení, stříkala na spolujezdce a auto se neuvěřitelně přehřívalo. Do bazaru už vrátit nešlo, chtěli splatit úvěr anebo si auto nechat vzít. Byl jsem zničený. Ta paní se na mě tak smála, byla příjemná, ostatně i ten pán, který mi to auto prodal, vypadal celkem sympaticky, ale z mého pohledu viděl mladého kluka, který si asi myslel, kdo ví, co není a on ho napálí. Půjčil jsem si přes bazar

necelých sto tisíc, konkrétně devadesát devět. Spočítejte si teď sami, každý z Vás, jak se u nás vydělávají peníze na mladých a hloupých lidech. Tuto částku, kterou jsem zmínil, jsem měl splácet po dobu šedesáti měsíců, vezměte si kalkulačku a spočítejte si, kolik vám vyjde. Myslím, že Vám z toho bude běhat mráz po zádech, asi jako mě. A jak se o tom dá mluvit teď? Jako má chyba, že jsem si to pořádně nepřečetl a necouvl. Podvod ze strany bazaru, který si chtěl vydělat nebo se zbavit vozu, který nikdo nechce. Ať to bylo jakkoliv, pěkně jsem naletěl a to auto, to byla moje zkáza. Alespoň tehdy jsem to tak viděl, viděl jsem jediné východisko v tom, abych si našel co nejrychleji buď lepší práci, anebo se snažil tak, abych mohl povýšit, vždyť já si chtěl ušetřit na Spojené státy a takhle budu át všechny peníze do auta? Na opravy, na benzín? Nebudu si moc dopřát žádné doplňky? Moje tělo půjde stranou? Bylo to špatně, navíc odešel ještě můj vedoucí, povýšil a já? Já jsem se ocitl najednou úplně sám v místě, kde na mě někteří žárlili, anebo se mě snažili sundat, anebo mě chtěli, nebo jsem jim byl volný. Všechno se stupňovalo, byl na mě kladený celkem velký stres a já do práce začal chodit nešťastný. Jednomu kamarádovi jsem dlužil pomalu desetinu ceny mého vozu ještě docela dlouhou dobu, než jsem byl vůbec schopný mu to vrátit. Děkuju Lukáši, že si se choval jako opravdový kamarád. Chtěl jsem se strašně moc pomstít, zničit ty lidi, ale věřím, že oni, pokud si čtou tyhle řádky a můj obličej jim je jakkoliv povědomí, měli byste zpytovat vlastní svědomí a zamyslet se, jestli Vám několik tisíc stojí za zničené mládí někoho jiného. Častokrát nadáváme na dealery drog, kteří ničí mládež, či alkohol a cigarety, ale co tihle lidi? Vždyť jsou všichni úplně stejní do jednoho, pro peníze by udělali cokoliv. Také jsem z těch, kteří milují peníze a chtějí mít život bohatý ve všech směrech, ale nikdy jsem nechtěl stavět svůj úspěch na ničení a okrádání jiných lidí, nikdy! Co Vás k tomu vlastně vede? Cítíte se potom skvěle? Jak Vám bylo? Zahodil jsem všechno a chtěl jít k armádě, mezitím jsem si našel práci u modrého anděla. Tohle období mi dalo velice hodně a já si uvědomil opět řadu věcí, zejména to, kterým směrem bych se chtěl dále ubírat, bohužel mi to došlo až ke konci. Když jsem opouštěl Savarin po poslední noční, chtělo se mi brečet, já tu firmu miloval, znamenala pro mě strašně moc a já byl někdo. Nebe krvácelo, stejně jako já.

Zaplatil jsem nekřesťanské peníze za vozidlo, abych mohl jít jezdit. První noční směny bez navigace byli opravdu na nic, druhý řidič, respektive první, protože já jsem se ze začátku bál jezdit s auty klientů mě neměl ze začátku moc rád, ale zvykli jsme si na sebe a nakonec si vzpomněl on sám na sebe, když začínal. A tak jsem se do toho dostal i já, časem jsme si pořídili navigaci a všechno bylo úplně jiné, ale nedovedete si představit, jaké to je jezdit po Praze aniž byste věděli, kam máte jet. Ano, jezdil jsem za autem, které řídil druhý řidič, ale to vyžadovalo znalost Prahy a vědět, kam se má jet, nešlo si zapamatovat název každé ulice v Praze, rozhodně ne za pár dnů. Častokrát jsem přes den dělal blbosti s kamarády, s Tomášem a Markem a tak jsem tolik nespal, když jsem se po ránech vracel domů, býval jsem velice utahaný. Zarazil mě výdělek za první měsíc, který dosáhl skoro třiceti tisíc. Nebylo to jen kvůli andělovi. Chodil jsem tehdy na komparzy, účastnil jsem se natáčení klipu od Lennyho Kravitze, také jsem byl se s Tomášem na natáčení show s Patrikem Hezuckým, kde jsem se celkem zasmál. Ani nevím, jak jsem se do té agentury dostal, nepamatuju se, ale viděl jsem, jak je v televizi vše uměle udělané. Také mě velice mrzelo, že jsem nestihl vzít jednu z rolí do filmu, který se u nás měl točit, zahraniční, kde hledali svalnaté muže. Pozdě jsem si to přečetl. Také jsem se zúčastnil natáčení sněženky a machři po dvaceti pěti letech. To se mi skoro stalo osudné. Od osmi ráno, do osmi večer bylo natáčení a kolem osmé večer jsme mývali sraz s Láďou a chodili jezdit, končili jsme právě obvykle kolem sedmé ranní a druhý den se to opakovalo znovu. Po dvou dnech, co jsem nespal, jsem se vážně těšil na třetí den, až dojedu rovnou do postele. Lehce jsem to nevypočítal, protože jsem usnul už kolem páté ráno za volantem auta. Naboural jsem do deseticentimetrového chodníku, ani nevím v jaké části Prahy a zarazil nápravu do plechu. Měl jsem vybitý mobil, vybitou vysílačku a ještě ke všemu jsem byl opravdu vyklepaný, hodně vyklepaný.

Naštěstí se situace později úplnou náhodou sama vyřešila, kolem projelo auto od andělů a samozřejmě zajeli pro mého druhého řidiče a spolu jsme už dojeli na základnu, tam jsem si sedl do oktávky a jel domů. Spát. Bůh mi tehdy zachránil život. Dostal jsem velice slušně seřváno, co se dalo dělat, no a jiné služební auto a jezdili jsme dál. Zapomněl jsem podotknout, že koncem srpna jsem se vrátil domů, k rodičům, situace se celkem uklidnila, bohužel jen na měsíc, ale uklidnila a tak nějak jsme spolu opět vycházeli. Noc střídala noc a já brzy zjistil, že vlastně nemám ze svého života vůbec nic a jenom jezdím, chtěl jsem si trošku užívat, vždyť jsem byl tak mladý a co víc, celé dny jsem dělal blbosti a zanedbával posilovnu, moje svaly se celkem změnili a veškeré mé úsilí začínalo pomalu mizet, kam jsem se to vlastně řítil? Co se to se mnou stalo? Nešel jsem do armády, ačkoliv bylo jasné, že mě přijmou, stačilo zajít pouze do nemocnice, kam jsem nešel. Proč? Na dost věcí jsem zanevřel, ztratil svou vůli, ztratil víru, otázky o tom, co bude dál, mě celkem trápili a to dost. Vrátím se do McDonald’s! A tak jsem ještě krom ježdění v autě nastoupil znovu k McDonald’s, bohužel k soukromému majiteli, nikoliv pod hlavičkou firmy. Jestli jsem nesnášel nějakou práci víc, byla to právě práce na Smíchově. Uráželi mě, smáli se, jak jsem mohl dělat manažera, říkali, neuvěřitelně mě ponižovali, i když jsem v jednu chvíli chodil do práce nemocný, přál jsem si například nejít na pokladny, protože mi není dobře, přesto mě tam dali. Výplata? To nebyli peníze, to byl výsměch. Onemocněl jsem a byl jsem nemocný dva měsíce a poté jsem skončil, nedalo se to, skončil jsem i v modrém andělovi. Situace, kdy jsem usnul za volantem se opakovala ještě dvakrát po sobě a v tom období jsem jezdil s jedním mladým klukem, Láďou, o kterém jsem si vždycky myslel, že bude v pohodě, bohužel byl namyšlený a asi se sebou nebyl příliš smířený, protože se musel neustále v něčem povyšovat, ačkoliv za jejich skvělou finanční situaci, jak často povídal mohl jeho brácha, který dělal u počítačů a peníze neřešil. Víte, měl jsem všeho dost, tak moc jsem toužil vypadnout do Ameriky a dělat si jenom to, co si dělat chci. V té chvíli jsem opět s někým chodil, ale nikdo nám to příliš nepřál. Jednoho večera mě kluci tahali na zábavu, kam jsem vůbec nechtěl, totiž pokaždé, když mě Tomáš vytáhl na vesnickou zábavu, to

nedopadalo dobře. Jak jsem se cítil? Představte si, že jedete za kamarádem. Vypadáte dobře, vezmete si na sebe tričko bez rukávů, častokrát jsem slýchával, že machruju, proč, na koho? Je mi vedro, trička bez rukávů nosilo spoustu kluků, musím podotknout, že většinou hubených na kost, tak proč bych si ho nemohl vzít já? Nosil ho i můj oblíbený zápasník a vypadal opravdu skvěle. Vešel jsem dovnitř, posadil se, koupil si džus, který jsem do chvilky vypil s tím, že brzy pojedeme, protože jsem se nudil. Jistý starší vousatý pán na mě začal křičet celkem sprosté nadávky, ještě ke všemu jsem tam stál s oktávkou, dokážete si to představit? Pěkné auto, pěkné oblečení, sympatický kluk o kterého se spoustu děvčat stará, jak se má apod. a na druhé straně starý pán, ošklivá přítelkyně a ošklivé, staré, zrezavělé auto, pár promile alkoholu a zakomplexovaný muž středního věku se musel předvést. Došlo k menší potyčce, kterou ukončil Tomáš, a my jeli k němu domů. Skoro mi vylomil dveře, byl jsem opravdu naštvaný. Toto se mi stalo celkem třikrát za svůj život, ačkoliv jsem se dokázal se situací vždy vypořádat a hodně si věřil, totiž tomu chlápkovi jsem řekl, jestli nechce rozbít hubu. Chtěl.

Kapitola 9 : „Dovolená“ Nakonec mě na zábavu dostali, velice jsem se nudil, protože společnost opilců nebyla nic pro mě, stejně tak jako spousta starších lidí. Byl jsem zvyklý na samé mladé, pěkné holky a fajn kluky a najednou tohle? Kam jsem to vlezl? Kluci se bavili, já do sebe dostal dvě sklenky vína a později jsme šli ven, že si dáme wrestling, tak jsme zápasili a blbnuli, později se utahaní posadili na lavičky a koukali kolem sebe. Najednou ven vyšli celkem pěkné holky, Lucie, Kateřina a Jana. Byl jsem zadaný, chodil jsem s Kristýnou, ale ta černovláska se mi tak líbila! Přesně můj typ, něco, co jsem tak dlouho chtěl a teď, teď je to přede mnou, jak se dívá, po dlouhé době jsem se opravdu zamiloval. Tak moc, že jsem bláznil, chtěl být jen s ní, na nic jiného nemyslel, když jsem si s ní psal, utíkal jsem z reality toho ošklivého světa. Opět došlo ke konfliktu. Holky tam byli s dvaceti kluky a chtěli se prát, provokovali moje dva kamarády, nadávali jim a oni nic, tak jsem se jich zastal a všichni sklapli, Lucka na mě koukala s takovým zalíbením, předvedl jsem se jako pravý borec a zůstal nad věcí. Opět jsem musel zmínit holku, protože po mém prvním velkém zklamání jsem se do nikoho tak nezamiloval. A co říkala vlastně věštba? Vše se ti podaří, když se nezamiluješ a nebudeš mít dítě. A co se stalo? Já byl zamilovaný, ale opravdu hodně. Znamenala pro mě hodně, přihlásil jsem se k policii a čekal na termín zkoušek. Nakonec, proč bych si neužil nějaké to volno, když jsem od svých sedmnácti let pracoval. Přišel jsem o auto, přidělal si další problémy, respektive svým rodičům, a když jsem viděl, kde Lucie bydlí, ihned mi došlo, že by o chudáka jako já nestála, vždyť… Vždyť já najednou neměl nic, ani peníze! Nemohl jsem jí pozvat nikam! Navíc, vždyť já jí lhal! Když jsem jí poznal, namluvil jsem jí, že jsem sám, ale já nebyl! A přesto jsem za ní dál jezdil, choval jsem se hrozně, choval jsem se takhle celý svůj dosavadní život a najednou mi na někom začalo záležet. Neříkám, že na Kristýně mi nezáleželo, chtěl jsem s ní tolik věci, ale bylo jasné, že naše cesty se museli rozejít. V téhle chvíli pro mě hodně dělal Tomáš, když jsem za ní chtěl jet na diskotéku a neměl jsem jak, půjčil auto od rodičů a kolikrát se věci zařídili tak, že jsem za ní jel, ten jeden večer, kdy jsme tam spolu blbnuli a mlátili se, kdy jsme se spolu líbali, nemůžu na něj zapomenout ani teď.

Sice když jsem s ní byl sám v autě, tak mi to Tomáš překazil, ale později jsem se na něj ani nemohl zlobit, když to tak mělo být. A já? Druhý den po tom jsem měl strašné výčitky a říkal si, že jí nebudu lhát. Už když jsem jí řekl, že nikoho nemám, tak mi něco uvnitř říkalo, že jsem neměl lhát. V té chvíli se všechno změnilo, jí to bylo líto a mě? Mě ještě víc, ale už to nebylo ono, všechno jsem si pokazil a ona se brzy zakoukala do někoho jiného. Mrzelo mě to, ale bohužel jsem ze sebe později udělal něco, co jsem dělat neměl, ztratil jsem svojí hrdost a snažil se, ať je vše v pohodě. Zamilovaní lidi to dělají, bohužel. A rázem bylo po klukovi, který byl dřív, uvědomil jsem si spoustu věcí, a když jsem hledal cestu, jak si vydělat co největší peníze za co nejkratší dobu, nenapadlo mě nic lepšího, než přes umění, v té době knížky. Nabízelo se přepsat „Červené zlo“. Žádná hudba, myšlenky na wrestling byli pěkně vzdálené a já? Musel jsem se dostat ze situace, do které jsem se sám uvrtal. Jediné řešení v té době jsem viděl u policie České Republiky, už kvůli tomu, že jsem cvičil a v tomto období jsem také podával celkem slušné výkony, absolvoval jednu soutěž v benč pressu a vypadal kvůli dietě opravdu dobře. Ačkoliv jsem nikdy nepřekonal rekordy z období devatenácti let, kdy jsem chodil cvičit poctivě šestkrát v týdnu a dřel jak kůň a dokázal zvednout už sto patnáct kilogramů a vypadal hodně dobře, tak dobře, že lidi říkali, že beru steroidy, v tomhle období jsem se k tomu dost přiblížil. Dokázal jsem jíst pouze maso a vodu, abych vypadal co nejlépe, ve svých dvaceti letech jsem dokázal sám sobě několik dalších velice důležitých věcí. Celkově jsem se ztratil sám v sobě, tolik jsem stál o to, aby se to mezi mnou a Lucií opět urovnalo, až jsem s tím po case ztratil trpělivost a našel si jinou dívku. V té době jsem začal kouřit, nutno říct, že jsem nikdy předtím nekouřil a najednou mě to začalo uklidňovat. Tak často jsem si říkal, že tahle bude opravdu poslední a nakonec byla třeba na měsíc. Ona začala žárlit a já dosáhl svého, byla to ona, kdo mě začal vyhledávat a snažit se, ať žárlím a jsem naštvaný. Ze začátku jsem nebyl, později však ano. Neuvěřitelně jsem zas žárlil, až jsme se opět sešli a tím dnem si to vyříkali všechno. Stále mě to mrzelo. A co se stalo dál se mnou? Začal jsem se hodně bavit s Markem a Tomášem, Marek mě dostal do světa hip hopu, kdy jsem se hodně zaposlouchal do našich předních rapperů, například Rytmuse a v jeho slovech se viděl. Viděl jsem život úplně stejně. Pokoušel jsem se začít psát texty, vyhledávat instrumentály, lidi, kteří tvoří pro umělce, zjistil si spousty věcí a chtěl je dotáhnout do konce, snil jsem o videoklipech, o tom, že budu hodně vidět, že budu v televizi, v knihkupectvích,

na plakátech. Přál jsem si mít tolik peněz, abych mohl žít skvělý život, lepší, než jsem měl, ale nešlo to, k policii mě nevzali a já nebyl schopný platit za své problémy. Neudělal jsem psychotesty, ačkoliv tehdy akorát měli kvůli finanční krizi stop stav a první místo na fyzických testech mi bylo celkem k ničemu. Zkusil jsem později městskou policii, ale ani tam jsem se nedostal. Totiž jediné, co jsem hledal, byla cesta, jak rychle zaplatit své problémy a zmizet do zahraničí, kde bych začal budovat svůj sen. Už jsem byl smířený s tím, že si Lucie našla jiného a se mnou nechce už nic mít. Můj poslední vztah se rozpadl a ačkoliv mi hodně dal, nešlo pokračovat dál. A co mi vlastně dal? Zejména jsem se o sebe začal víc starat, epilovat se a přiblížil se k lidem, ke kterým jsem chtěl být blízko. Nahrál jsem své fotky na modelingové servery a sledoval, kdo si mě všimne. Jedním z nich byl i „missonline“. A já se dokázal během několika týdnů vyšplhat až na přední příčky, kde jsem se držel pár dnů první, později druhý, třetí, pak opět druhý. O něčem to svědčilo a tehdy jsem si uvědomil, že už to není ten malý kluk, který jsem byl, ten ošklivý, blbý, tlustý. Vždyť já dokázal to, co jsem dokázat chtěl, holky se za mnou otáčeli sami, líbil jsem se jim, obdivovali mou práci, vůli, někteří kluci mě respektovali, jiní se stavěli v závisti proti mně a snažili se soupeřit, ačkoliv všichni moc dobře věděli, že když se do něčeho pustím já, překonám všechny. Mám to v sobě, protože jsem pravý štír. Vždy tomu tak bylo. Tyto věci mi udělaly neuvěřitelnou radost. Měsíce šli dál a já se denně věnoval psaní červeného zla, běhal jsem a chodil cvičit. Zatoužil jsem se opět dostat zpátky na vrchol, sebrat se z místa, do kterého jsem spadl a začít znovu, dotáhnout své sny do konce. V ten okamžik jsem je zaměnil za cíle. A o co mi šlo? Dovolená po tolika dnech práce byla určitě super, ale nevedla nikam, rozhodně ne ke splnění mých snů. Bylo třeba si opět najít práci a uspořádat si myšlenky. Přál jsem si vydat všechny své knížky, už tehdy jsem věděl, že „Červené zlo“ bude mít čtyři díly, věděl jsem, že chci vydat album se svými pocity a natočit k němu alespoň tři videoklipy. Věděl jsem, že chci mít skvělý web, který by mě prezentoval v té nejlepší možné kvalitě. Pozorováním Rytmuse a spousty známých jsem zjistil, co si oblékají, kolik to stojí a co vše pro to musím udělat. Začal jsem se více zajímat o focení a o fotografy co fotí a

utvořil si v hlavě dokonalou představu o tom, co chci dál. Než mě pustí do Spojených států, budu si muset vytvořit jméno, aby mě znali. Bylo by poté snadnější dostat se do WWE než jako neznámý. Tímto jsem uzavřel svůj dosavadní život, přestal se litovat a začal bojovat za své sny, protože bez boje by to nešlo a já byl přeci zápasník, který se i po prohraném zápase dokáže zvednout a ukázat se opět další týden, aby čelil novým výzvám a udělal vše pro to, aby je úspěšně překonal. A poté? Co když dosáhnu až na titul? Pravděpodobně budu muset pokračovat svou cestou dál, nebudu moci zůstat. Už kdysi jsem si to v hlavě dokonale urovnal a řekl si, co budu dělat, abych vše dokázal. Velice mi k tomu pomohla jedna zvláštní věc, co se mi stala, když mě můj mladší bratr pozval na pivo. Dali jsme si předtím trávu a potom se šli napít. Já držel přísnou dietu založenou jen na mase a o víkendu rýži, velice jsem dřel, abych vypadal skvěle, připravoval jsem se na focení a tenhle nápor jsem příliš nezvládl, usnul jsem u stolu a najednou jsem měl zjevení. Viděl jsem Boha, který mi ukazoval mé knížky a album, řekl mi, že tohle všechno můžu dokázat, tak proč dělám to, co dělám, proč jsem tam, kde sem. Ať se z toho proberu a jdu to vyzvracet, poté na mě ukázal a já se probudil. Ta vize byla tak živá, bylo to neuvěřitelné, já se probudil a vše vyzvracel. V tenhle moment a chvíli jsem si uvědomil, co vlastně mám opravdu dělat a proč jsem tady. Začít trénovat, zbavit se kouření a odstěhovat se, postavit se na své nohy a jít pouze za tím, co mi bylo předurčené, za tím, co sám chci. Stát se umělcem, později zápasníkem a světově uznávanou celebritou.

Kapitola 10 : „Cesta zpět nahoru“

Díval jsem se na internet a našel místo, kde hledají lidi, opět to byl McDonald’s, tentokrát až na Černém mostě. Dřív, ještě když jsem chodil na Savarin a jezdil cvičit na Černý most, se mi často zdávalo, nebo mi něco uvnitř říkalo, že tam prožiju velkou část svého života. Právě na Černém mostě. A co se nestalo o rok později? Osud mě tam opravdu dovedl. V restauraci byl můj známý vedoucí Láďa Jandáček, kterého jsem znal ze Savarinu ještě za dob, kdy dělal asistenta. To byla jedna z věcí, která mě na této firmě velice přitahovala, možnost vypracovat se z obyčejného pracovníka až na nejvyšší pozici a to celkem rychle. Zkušenosti, které jste nasbírali díky Vaší práci, se pak dali uplatnit ve kterékoliv jiné firmě a vy už jste nemuseli dělat nic podřadného, šlo jen o to mít kurz vedení směny. Do restaurace jsem nastoupil s tím, že ho velice brzy úspěšně absolvuji a poté jako vedoucí směny odcestuju do zahraničí. Stalo se však pár věcí, se kterými jsem nepočítal. Jednak jsem na Černém mostě potkal své známé z minulosti, Jana Hrubého, který působil jako operations manager a Mariána Čech – Špirka, člověka, kterého jsem taktéž měl velice rád a obdivoval ho z dob dřívějších, lidi, kteří si nikdy na nic nehráli a dokázali ocenit mou snahu. V té chvíli si akorát předávali restaurace, Láďa byl poslán na Chodov a Černý most dostala Šárka Filiačová co dělala předtím prvního asistenta na Václavském náměstí, naší největší restauraci. Neznal jsem jí, ale od prvního pohledu mi byla sympatická, někde uvnitř sebe jsem tušil, že mě snad bude mít ráda. A já začal opět pracovat, denně jsem do práce chodil s nadšením a cílem, že budu brzy opět manažer, tak moc jsem to chtěl dokázat, až jsem v průběhu měsíců přeskákal všechny crew trenéry, spousty manažerů bylo sesazených a celkem dost lidí mě nemělo rádo. Nedivil jsem se jim, já jsem v té chvíli na nikoho nemyslel, viděl jsem pouze svůj cíl, o holky jsem se také nijak nezajímal, protože jsem v hlavě měl stále svou Lucii a nikoho jiného ačkoliv se mi jich pár líbilo. Byla to stále ona, kdo byl můj motor, ten člověk, co mě hnal vpřed, upřednostňoval jsem jí více než sebe a nikdo jiný mě nezajímal. Vydrželo mi to celkem dlouho, ale postupem času jsem se začal zajímat i o jiné. Byl jsem celkem dlouho sám a po čase mě to i mrzelo.

Líbila se mi má vedoucí, ale i jedna manažerka, která na mě později začala dorážet. Opět jsem se s ní dopustil jedné chyby a táhlo se to po zbytek mé kariéry. Co jsem získal a co jsem ztratil? Především se mi konečně podařilo zaplatit velkou část svých dluhů, které jsem v tu chvíli měl a později si koupit i svůj maličký notebook na kterém jsem předělal a napsal celou sérii „Červené zlo “ a „Práce pro mě“. Ten počítač pro mě měl v té době nevyčíslitelnou hodnotu, protože na něm byla uložená veškerá má práce, navíc se stal nezbytností, protože můj táta mi častokrát předhazoval, co si vše on koupil a co je jeho a není moje, na co vlastně můžu šahat a na co ne. I když se jednalo jen o záchvaty vzteku, bral jsem si to víc, než jsem připustil a tak jsem toužil mít všechno své, za své peníze. Brzy jsem si od Tomáše koupil skvělé, rychlé auto, co nic nežralo, pořídil si po dvou letech nový dotykový mobil, oblečení a začal žít úplně jiný, spokojený život. Stala se jen jedna věc. Bůh, cosi uvnitř mě mi řeklo, že je pomalu na case odejít a začít si budovat svůj vlastní sen, vždyť mé hodiny už pomalu tikali a já chtěl něco dokázat ještě mladý, nikoliv jako starý muž. Toužil jsem být uznávaný na všech místech, kam přijdu, chtěl jsem tam být vítaný s otevřenou náručí a úsměvy, přál si, aby lidi chtěli mé autogramy a já byl všude, kam se podívám. Chtěl jsem tvořit hudbu, která by lidi nejen bavila, ale ovlivňovala jejich myšlenkové pochody, taktéž psát knížky, které by je dokonale ovlivňovali. Přál jsem si, aby mi tyto věci dokázali vydělat tolik, abych si mohl dopřát vše, co jsem chtěl a zároveň pomáhat ostatním, protože vždy jsem cítil, že mám velké srdce pro charitu a jestli se chci něčemu věnovat, tak pomoci ostatním lidem, kteří si to zaslouží a potřebují to. Nikdy mi nebylo líto dát peníze nějakému bezdomovci, protože jsem si vždy říkal, že mi to Bůh vrátí brzy zpět. Že si ti lidé koupili alkohol či cokoliv, co jim udělalo radost, už můj problém nebyl, protože já jsem ukázal, že nejsem lakomý jako většina lidí. Stejně jsem viděl svůj osud i do budoucna a tak bylo třeba pomalu ale jistě přemýšlet nad možnou cestou dál. Situace doma a celkově v práci směřovala k mému odchodu. Díval jsem se kolem dokola v práci, na své kolegy, které mám rád a byl hrdý na to, že jsem se dokázal velice rychle dostat zpět. A teď? Měl jsem všechno zahodit a pokračovat dál, tam, kam mě osud volal. Stihl jsem zažít ještě několik krásných okamžiků s lidmi, kteří pro mě znamenali hodně, a doufám, že i já pro ně, ale take jsem pravidelně zjišťoval,

kdo mi přál a kdo ne. Kdo stále stál za mnou a kdo ne. Během tohoto roku jsem se také účastnil focení na třetí díl mé série s Dominikou Myslivcovou a několika lidmi od ní byla to take nezapomenutelná událost, která mě dokázala posunout o několik kroků vpřed, a já si uvědomil, že má cenu bojovat za své sny, má cenu si za tím jít, protože nic jiného tu pak nezůstane. Propité noci na diskotéce? Kouření, drogy? Dokáže to většina lidí, nic na tom není, i já jsem bojoval s kouřením, alkohol jsem si dal občas, ale musel jsem poznat, abych mohl soudit. Abych mohl říct, že tenhle svět nikam nevede a upřímně mi těch lidí je líto, lituji, že nemají nic lepšího na práci, řeší a pomlouvají druhé, nudí se doma a vymýšlí jen jak někoho pošpinit, či kde se opijí a kde se vyzvraceli. Nejsmutnější na všem bylo, že tihle lidé se tak často otírali o mě a já si z toho něco dělal, myslím, že jsem byl hlupák, když jsem se zabýval názory takových nicek a nepřikládal velkou váhu tomu svému. Nebyl hrdý sám na sebe a na jméno Beck, které jsem si postupem času vybudoval. Tolik respektu, úcty ze strany lidí, co mě dobře znali, těch jsem si naopak asi nevážil tolik, jak bych měl, vše mi došlo později. Brzy přišly poslední směny a já se soustředil už jen na den, kdy sednu na letadlo a odletím. Jeden kamarád, se kterým jsme se poznali na černém mostě, také utekl do Anglie. A já? Já chtěl za ním, zjistil jsem, jak a co funguje a také že odsud by se moje umění mohlo roznést všude, nikoliv jen do malé, nevděčné země. Můj názor nebyl vytvořen ani tak kvůli Praze a státu, ve kterém jsme žili ale kvůli lidem, kteří ho kazili. Častokrát jsem se díval na své profily na sociálních sítích a zjistil, že si mě někdo pět bez důvodu smazal, ani jsem nevěděl proč, ať už to bylo ze žárlivosti či z nějakého jiného důvodu, ne vždy ke mně lidé byli upřímní. Bylo mi to líto, neuvěřitelně líto, vždyť já měl jejich fotky, měl jsem je rád, myslel na ně, chtěl, ať se mají dobře a oni? Jeden z těchto případů byla Lucie Jandová.

Totiž když jsem chtěl zapomenout na předchozí lásku, poznal jsem jí. Poprvé jsem jí uviděl ještě na střední škole čekat na zastávce na autobus a řekl si, že jí musím přinejmenším poznat, ale zaujala mě natolik, že jsem z celého srdce toužil jí poznat. Nečekal bych, že to mezi námi bude jiskřit a budeme se spolu stýkat o několik let později, ale také bych nikdy nečekal, že mě jen tak smaže kvůli mému asi přehnanému zájmu o ní. Kdyby to s ní vyšlo, chtěl jsem zůstat doma, protože ona pro mě byla hodně dávný sen, na druhou stranu ale už bylo pozdě a to, že mě smazala, mé rozhodnutí akorát podpořilo. Smutnýse slzami v očích jsem se rozhodl utéct, naděje, že někdo odstraní prázdné místo, co vzniklo, zmizela, a když se v mém životě objevil někdo, kdo by opět stál za to přemýšlet nad ním a budoucností s ním, byl jsem smazán. Možná jsem své chování přeháněl, udělal jsem opět několik chyb, ale vím jednu věc a to, že ona pro mě byla sen z dob střední školy a určitě jsem si musel tím vším projít a naučit se si vážit holek a uvědomit si, že nejsou všechny stejné a stále jsou holky, které věří na lásku. Co Vám budu povídat, jestli mě něco bolelo nejvíc, byla to právě tahle událost. Konec něčeho, co ani nedostalo příležitost, z ničeho nic…

Kapitola 11 : „Konec kapitoly“

Spousta lidí by nedokázala opustit svou rodnou zem ať už kvůli nejistotě, nebo kvůli lidem, které znají a mají je rádi. Já? Všechno se vystupňovalo natolik, až byl objednaný let na 30.3 v devět hodin večer a já? Pomaličku jsem začal cítit, že bych si rozhodně těch posledních pár dnů měl pořádně užít. A tak se stalo, poslední diskotéka byla na freelandu. Velice jsem si jí užil a bavil se. Bylo to neuvěřitelné. Domů jsem se dostal až v deset hodin ráno a teď už bylo jasné, že vše v České Republice opravdu končí a je na čase jít dál. Užíval jsem si každý den, jezdil od jedné holky k druhé a byl s nimi, stejně tak s příbuznými a kamarády. Takový pocit štěstí, co mě najednou přepadl, ani se to nedalo popsat, jak jsem se cítil. Dny utíkali, musel jsem si urovnat v hlavě úplně všechno, co vlastně chci v zahraničí dokázat. Začátky rozhodně nebudou lehké, čeká mě spousta zařizování, a jakmile si zařídím potřebné, budu moc nastoupit do práce, která pro mě zůstala opět stejná jako předtím. Nechtěl jsem si hledat nic jiného, věděl jsem, že se brzy dostanu zpět na svůj manažerský post a poté bude velice snadné si ušetřit na věci, po kterých toužím. Po celou tu dobu jsem si pokaždé dělal plány věcí, které chci, tentokrát po vzoru filmu tajemství jsem si udělal na plochu seznam svých cílů, mezi nimiž bylo i přeložit sérii „Červené zlo“ a vydat v našem státě „Práce pro mě“ a celkově se rozjet natolik, abych se stal uznávaným umělcem. K tomu nesměl chybět skvělý web, pořádné profesionální fotografie a především starost o sebe samotného. Znamenalo to tvrdě trénovat každý den a ve dny volna pracovat na rozvoji svého snu. Každý se ve svém volnu věnuje něčemu jinému a většinou ty lidé, kteří se tomu věnovali tak se to později stalo tím, co je začalo živit. I to byl můj sen. Krom těchto věcí jsem chtěl vyniknout mezi ostatními, aby věděli, že nejsem jen tak obyčejný člověk a jak jinak se kromě činů a práce od nich odliší? Zejména oblečením, tak moc jsem chtěl oblečení od Armaniho, Louis Vuitton či Dolce Gabbana, věci, které jsou neuvěřitelně drahé pro obyčejné lidi avšak věci,

co pro mě znamenali moc. A tak se i tyto věci stali součástí mých cílů, kromě nového osobního počítače to mělo být pro mě ve Velké Británii na jednom z prvních míst. Věci, co by mi zaručili pokud možná co nejlepší prezentaci mě samotného jako umělce a bylo mi jedno, kolik za to vlastně nechám. Nechtěl jsem si vydělávat na auto nebo na byt, chtěl jsem své peníze investovat do sebe, abych se mohl posunout někam dále, do jiné společnosti. Přál jsem si natočit několik videoklipů a dostat se s nimi do televize, ovládnout internet a sociální sítě, zkrátka stát se známým. Komukoliv by sem o tomhle řekl, o věcech, co mě opravdu baví, jakými se chci zabývat, totiž já vážně nemyslel tak, že si najdu dobrou práci, budu si vydělávat nějaké slušné peníze, najdu si holku a založím rodinu, byly to tak obyčejné věci, ale vůbec nic pro mě, vždyť mě se líbila pomalu každá sukně a stačil malý náznak a já si jí všímal, tak málo jsem si sám sebe vážil? Já ani nevím, jak to nazvat, určitě bych si neříkal borec, ale vím, že se mi vždy líbilo tolik věcí a jedině pocit, že je mám, mě uspokojil a jak to má každý z nás, brzy chceme více a více. Vše se nabalilo, nestačilo mi jen cvičit a vypadat dobře, musel jsem toho hodně dokázat, abych mohl mít všechno. A proč to všechno? Možná jsem chtěl dokázat hodně lidem a holkám, jaký vlastně jsou. Co je zajímá a čím se zabývají, co je u nich na prvním místě, z psychologického hlediska bych řekl, že jsem chtěl dokázat, že se nedá věřit tomu, kdo co říká, nýbrž jenom jeho chování, protože každý se dokáže přetvařovat a říkat věci, co nejsou pravda a jedině tak vlastně přijdeme na to, kdo jsou opravdoví přátelé. Chtěl jsem se vyvarovat všech patolízalů a příživníčků na něčím úspěchu, být stále sám sebou a dělat si to, co chci, psát si, co chci, vydávat kdy chci, natáčet si co chci a nebýt nikým a ničím svazován. Opravdu, cíle a představy to byly krásné, realizace už byla složitější, alespoň tak to všichni říkali, já jsem vše viděl strašně jednoduše, možná že jsem nosil růžové brýle, ale bylo to něco, co mi pomohlo jít dál, pomohlo zviditelnit mé jméno a ze mě udělat známého, moje víra ve správnou věc a tvrdá práce, odhodlání a obětavost. Žádná z věcí, kterou mám dnes, nebyla zadarmo a opravdu jsem se na ně nadře. Sice jsem se nepotil jako kdysi, když jsem nastupoval k McDonald’s, ani tak, jak když jsem trénoval v posilovně s Miroslavem Duškem a Zdenkěm Tuháčkem ale ta práce stála spoustu úsilí a večerů strávených třeba jen s počítačem. Opět se vrátíme k tomu

zlomovému dni, který měl nastat třicátého března. Vážně jsem se rozhodl, že bude na čase odejít a jít si za svým, přerušit své dosavadní snažení a pokračovat někde jinde, sbalit si poslední věci, rozloučit se s lidmi kolem a říct si, že vše bude skvělé a přesně podle mých představ, říct si, že tam v zahraničí na mě sice nikdo nečeká, ale já se postarám o to, aby o mě v blízké době věděl úplně každý, zařídím, aby můj obličej byl vidět všude a znala ho nejen Česká Republika, ale celá Evropa a později, později se postarám o to, aby mě znali i ve Spojených státech a ve zbytku celého světa. Nadále to nebyl sen, nadále to nebylo mé přání, změnilo se to na cíl. Vzpomínal jsem na věci, které byli v České Republice super, zejména spousta pěkných a dobrých holek, které jsem mohl mít, kterým jsem se líbil, můj celý život, i když byl místy špatný, stále jsem si žil dobře a neumíral jsem hlady, měl kde spát, měl někoho, kdo mě měl rád. Avšak celková mentalita lidí a některá gesta mě přinutila se opravdu konečně rozhoupat a jít. Cosi uvnitř mě mi říkalo, ať to udělám teď, dokud jsem ještě mladý a mám možnost, později už třeba žádná možnost nebude. Dokážu to? Mám na to? A co rodina? Byli jsme v těžké situaci, stavili jsme barák, něco, kvůli čemu jsem svého tátu neuvěřitelně obdivoval, dokázal se postarat se čtyřmi dětmi o rodinu. I když byli zlé chvilky a držela nás obětavost mamky, dokázal se o nás postarat a při tom všem ještě postavit barák. Opět nás okradlo několik lidí, firma muže, který dům stavil neb ho postavil na nic a bylo třeba rozsáhlých investic do rekonstrukce. Prima. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl odcestovat, věděl jsem, že ze zahraničí bych byl schopný pomáhat více, než z České Republiky, navíc v zahraničí budu moc žít svůj vlastní život a zároveň pomáhat, budu si moc dělat jen své věci bez jakýchkoliv omezení a nikdo mi nebude stát v cestě. Také nebudu nikoho znát, budu mít spoustu možností poznat jiné lidi a hodně času dělat to, co opravdu chci, nebude zde nikdo, kdo by se o mě tolik zajímal, kdo by se mě snažil jakkoliv zesměšnit či zpochybnit. Byl jsem více než na 100% rozhodnutý, že to tak bude a chci to tak. Nic jiného mě nezajímalo a zajímat nebude. Rozhodně ne žádný z těch lidí co se o mě starali, žádný z těch co se mě snažili poslat dolů a zničit, žádný z těch nicek, co nic neumí a jen pomlouvá. Nikdo z nich a já? Já dokážu vše, co jsem dokázat chtěl, protože to tak vždy bylo a bude i dál! Cokoliv si mysl usmyslí, to bude mít! Proč jsem ale ztratil Lucku a nedokázal se

s ní ani rozloučit?

Kapitola 12 : „Spojené království“

Najednou jsem stál na letišti, poblíž s rodinou a Martinou. Tak často jsem o tom povídal a teď u toho byla i ona, viděla mě tam. Cílem bylo sice letiště Gatwick – Londýn, ale nic to neměnilo na faktu, že tímhle dnem a rozhodnutím všechno začalo. Rozloučil jsem se a dál už jsem musel jít sám. Chvilku jsem čekal za odbavovací místností, dokud neukázali, kam vlastně máme jít. Byl jsem celkem rozrušený, vždyť opouštím Českou Republiku a začíná opravdu ten život, po kterém jsem toužil, jak se to vše takhle rychle semlelo? Než jsem se nadál, už jsem seděl v letadle a vyčkával, až vzlétne. Miloval jsem ten pocit, představoval jsem si, jak zrychluje auto, které jsem prodal a těšil se, až zrychlí letadlo. Byl jsem trošku zklamaný, moje auto mělo větší akceleraci, ovšem od země už se odlepit nedokázalo. Chtěl jsem si užít cestu, ale byl večer a já usoudil, že bude lepší, když se prospím. Pevně jsem si chytl zavazadlo, ve kterém jsem měl svůj maličký počítač a důležité věci a letěl vstříc novému osudu. Probudil jsem se až v momentě, kdy letadlo procházelo turbulencemi a do příletu zbývalo několik minut. A pak to přišlo, přilétl jsem na letiště Gatwick, vystoupil z letadla a šel několika dlouhými chodbami, dokud jsem nedošel ke svému zavazadlu. Vzal jsem ho a šel k Honzovi, který řekl, že pro mě přijede, čímž mi prokázal skvělou službu. Na místě na nás již čekalo taxi, nebylo to však ledajaké taxi, stál tam černý Mercedes s opravdu milým řidičem. Pán se usmíval a odvezl nás až před náš nový dočasný domov ve městě zvaném Swanley, bylo půl hodiny vlakem od centra Londýna, co víc si přát. Druhý den jsme se vydali na průzkum, dost mi připomínalo naše Kralupy, akorát že Swanley bylo o dost krásnější a lidi příjemnější, prvních pár dnů jsem se chtěl vrátit, stýskalo se mi a to hodně, později mi ale došlo, že jsem tam, kde jsem chtěl být a teď budu muset přitvrdit a bojovat ještě více, než kdykoliv předtím,

už nebude nikdo, kdo by mi pomáhal, tentokrát jsem tu jen já a můj boj, můj život! Omezování skončilo, můžu si dělat, co chci, jít kam chci! Přesně to jsem chtěl a teď, teď to najednou mám! Tímto dnem se mi skutečně změnil život, já si velice rychle aktualizoval veškeré cíle, kterých se budu držet a začal na nich pomalu, ale jistě pracovat. Na prvním místě bylo určitě najít si práci. Měl jsem sebou pas od nás z práce, který mi k tomu měl pomoci a abych zapadl mezi své nové soused. Bylo třeba se přizpůsobit, pořídit si stejné telefonní číslo, bankovní účet a také místní pojištění nutné k získání práce, v poslední řadě registrace na místním úřadu. Celkem jednoduché úkony, ze začátku jsem ovšem byl ze všeho unešený, vždyť mě se povedl můj sen! Mluvím česky v obchodě a nikdo mi nerozumí, všichni mluví anglicky! Tolik kultur pohromadě jsem zatím neviděl, černoši, Indové a spousta dalších, o kterých se dá těžko říct, odkud vlastně pochází. A já? Podíval jsem se na plochu svého přenosného počítače a viděl první dvě hvězdičky, na kterých stála Velká Británie a ihned pod ním najít si ubytování. První dvě hvězdičky byli splněné, ihned pod tím se nacházel účet do banky a nové telefonní číslo a kde jinde koupit sim kartu než v nějakém obchodě. V prvním obchodě, do kterého jsme vešli, mi ji prodali, super, první bod splněný. Druhým bodem byla banka a účet, ve Swanley byli celkem tři banky, domluvil jsem si schůzku v jedné nejmenované bance a říkal si, že to budu mít hned druhý den. Ráno jsem se probudil a vyrazil tam, dívali se na mě velice divně, že nemám práci a že vlastně potřebuji potvrdit adresu a obyčejný dopis jim nestačí, také mě nutili udělat si spořicí účet, který jsem vlastně vůbec nechtěl, zkrátka hned druhý den jsem byl naštvaný. Rozhodl jsem se proto jít do druhé banky, kde mě poslali také pryč kvůli dopisu. Ale já ho budu mít, začarovaný kruh, který nikdo nechce pochopit kromě jedné světové banky Lloyds. Zde mi účet bez problému udělali, ukázal jsem dopis potvrzující, kde vlastně bydlím a paní v bance byla opravdu sympatická, stejně

jako slečna na recepci. Odcházel jsem ven spokojený s nově otevřeným účtem. Měl jsem radost. Odjížděli jsme z Bromley zpět k nám a teď už zbývalo jen najít práci, zažádat a vyčkat. Ačkoliv to vypadalo zvláštně, nakonec bylo místo ve Swanley, takže jsem nemusel zbytečně nikam daleko dojíždět a utrácet své peníze krom nájmu ještě za dopravu. Vyšlo to opravdu báječně. Zbývalo jen vyčkat, peněz bylo ještě celkem dost a mě? Mě nic netrápilo, naopak jsem dostal spoustu času zapracovat na svých snech, které byly více než jasné. V první řadě jsem potřeboval přeložit Červené zlo a postarat se o nové vydání prvního dílu. Věděl jsem, že si momentálně nebudu chtít hledat jiného vydavatele pro knížku, o které jsem si myslel, že se v České Republice příliš nechytne, že se bude líbit jen několika zájemcům, alespoň tak jsem k tomu přistupoval v tomto období. Stále jsem věřil, že můj příběh zaujme někoho v Anglii a vyjde mi celosvětově. Opravdu jsem si to strašně přál, stejně jako jsem chtěl, aby se má série přenesla na filmová plátna a já tam mohl hrát jednu z hlavních postav.

Kapitola 13 “Tvrdá práce”

Pokud si někdo myslí, že bylo snadné si přeložit knížku a do toho ještě dělat na jiných věcech, najít si čas na domácnost, úklid a vaření je na omylu. Za vším tím úsilím stála má vůle a každodenní vytrvalost. Moc dobře jsem věděl, co musím udělat, jak dlouho to bude trvat. Byl jsem schopný přeložit až patnáct stránek za den, občas jsem se nikam nehnal a chatoval s lidmi od nás ze státu. Také jsem toužil být v kontaktu, ale čím jsem se ubíral dále, tím více mi docházelo, že já už se tam vlastně vracet nechci, ačkoliv jsem měl rád dost lidí, našli se i tací, co si mě bez důvodu mazali, našli se i jiní, kteří záviděli můj úspěch a cokoliv, co se mě povedlo. Viděl jsem i lidi, kteří se patrně ve mně snažili vyvolat žárlivost. Najednou jsem uviděl tolik věcí, procházel si galerie lidí, kteří pro mě znamenali hodně abych zjistil, že takhle se nikdy nepohnu dál, nepřekročím ten svět a tak plány na dovolenou u nás ve státě shořeli jako papír. Nepřicházelo v úvahu, vždyť co bych z toho měl? Poslouchal, jak kdo nadává? Anebo naopak opět poslouchal, co si o sobě myslím? Určitě by to byl krok zpátky a to za žádnou cenu nechci. Nechci se vracet do minulosti, rozhodl jsem se vymazat veškeré galerie i lidi, kteří pro mě kdy něco znamenali, zejména ty, kteří smazali ze svých životů mě. A ti, kteří se ke mně chovali stále skvěle? Já myslím, že jsem je chtěl stále vidět, promluvit s nimi, ale okolnosti mi to později nedovolovali. Tímto bych se jim i chtěl omluvit, že jsem z nenadání zmizel a přestal o sobě dávat znát, vždy jsem říkal, že pokud něčeho chceme dosáhnout, musíme hodně obětovat. Má oběť v tomto případě nebyla jednoduchá, ale neměl jsem na výběr, už žádné kroky zpět, rozhodně jsem se nechtěl vracet do našeho státu kvůli holce, která mi pomotala hlavu. Bohužel to nešlo. Chtěl jsem žít jako zápasník, každý týden být v jiném státě, trénovat a být produktivní, něco tu po sobě zanechat a neodejít jako obyčejný člověk, chtěl jsem si nadále užívat nádherného života, vždyť mě nic nechybělo, vůbec nic, když jsem chtěl cítit lásku, pokaždé bylo komu napsat, když jsem chtěl druhé, opět bylo komu napsat, proč bych se měl omezovat?

Vždy jsem chtěl všechno zvládnout sám, láska je krásná věc, ale zároveň bolí a zraňuje. Není umění ublížit, umění je odpustit pokud nám bylo ublíženo a v těchto chvílích, při překládání knížky a plánování marketingu mi vše postupně zapadlo do sebe. Ti, co se mě snažili ničit, zde byli záměrně. Pokaždé mě dostali tam, kde jsem chtěl být. Dokázal jsem vyvrátit jejich myšlenky a názory a ukázat, jak vše doopravdy je. Opět se musím vrátit k velkému poděkování, protože nebýt Vás, falešných, tupých a jednoduchých lidí, ze mě by nikdy nebylo to, co jsem. Na Vaší závisti a nenávisti jsem já vybudoval své jméno, nikoliv na podpoře rodiny, či přátel nebo něčeho podobného, jako to mají druzí. Já jsem stál sám pevně na svých nohou a nic už mi nestálo v cestě. Zlost se ve mně dokonale nahromadila za všechny ty roky a už jsem neviděl nic jiného, než sám sebe jako světově uznávaného umělce, spisovatele, zápasníka, hudebníka, herce ale i příležitostného modela. Když jsem dodělával překlad prvního dílu Červeného zla, kdy mi zbývalo kolem sedmdesáti stránek, jsem začal znovu pracovat. Zde byla možnost si vydělat za čtrnáct dnů tolik, co u nás za celý měsíc. Ze začátku to bylo nepředstavitelné, ale později se to stalo skutečností. Když jsem byl u paní kartářky podruhé, řekla mi, že na umění nebudu mít tolik času, protože budu mít spoustu jiných věcí, tímto bych chtěl odkázat na názor, že cokoliv si mysl usmyslí tak bude, také jsem tento názor chtěl vyvrátit. Nevím, jestli to věděla, či chtěla, ať se toho držím, ale já věděl, co chci a osm hodin v práci či trénink po práci a ranní běhání, nebyli to věci, které by mě jakkoliv bránili v tom, věnovat se překládání a psaní poté, co se dostanu domu. Vím, že jsem často býval vzhůru třeba do tří do rána, abych mohl opět v osm hodin vstát a jít běhat, nikoliv dvě, tři kolečka, ale celých deset, což u nás představovalo dvacet koleček na hřišti, k tomu jsem dokázal držet skvělou dietu, která mě měla zaručit navrácení mého svalnatého těla a take skvělý, báječný pocit ze sebe samého. Konečně jsem přestal kouřit a začal jíst vitamíny, některé nedostatky mého těla sami zmizeli a vše začalo být na opravdu dobré cestě. I v práci mě to celkem bavilo. Odpadli problémy s dojížděním a se závistí některých lidí, jelo se od

začátku. Stejně jako když jsem nastupoval na Černý most I tady jsem chtěl všem ukázat, že já jsem ten nejlepší a nepřekoná mě nikdo z místních. V té chvíli jsem si uvědomil, že za čas mě také nebudou mít rádi stejně jako někteří na Černém mostě. Ale co na tom záleží, vždyť už kolikrát jsem se zvládl sám. Uběhl další týden plný práce a já měl v rukou konečnou podobu prvního dílu své knížky. Po tolika letech usilovné práce jsem se opravdu dočkal, dočkal jsem se nejen verze ve svém rodném jazyce ale také anglické verze mnou přeložené, to byly počátky, kdy jsem si mohl začít říkat umělec. Dokázal jsem víc, než ostatní. Zbývalo jen připravit znovu web a spustit ho, rozeslat první díl lidem, kteří si ho chtěli přečíst a roznést tak své jméno dál mezi lidi, tam, kam patří. Práce na webu mi nezabrala tolik času, protože už jsem měl většinu šablon hotových a čekal jsem jen na spuštění. Tentokrát vypadal opravdu skvěle na to, že jsem si ho dělal sám, ovšem co nevidět jsem se rozhodl, že své stránky prozatím ještě nespustím a počkám si na vhodnější okamžik, kdesi uvnitř sebe jsem věděl, že potřebuji pořádné fotografie, profesionální, které by dokonale dokreslili můj web a ze mě udělali onu osobu, umělce v jeho nejlepším světle. Začal jsem prohledávat internet a shánět fotografy, abych se nechal od někoho nafotit ve studiu, dřív jsme s kamarády na střední fotili ale dodnes některé fotky, které jsem chtěl mít nemám. Bohužel, mrzí mě to, ale na druhou stranu o krok víc k tomu, zařídit si své vlastní. A co jsem tam vlastně chtěl mít? Věděl jsem, že si říkám mladý umělec, chtěl jsem vypadat pokud možno co nejmladší, přál jsem si na sobě mít oblečení, po kterém jsem tolik toužil, vždyť peníze by se určitě našli a tak se zrodila myšlenka, že před tím vším, než všechno vypukne, koupím si boty, brýle a pásek od Louis Vuitton, tričko a džíny od Armaniho a zlaté řetízky. Celkem velká investice, ale já věděl, že to chci a bude to potřeba. Časem si přikoupím další věci, co budu chtít. Peněženku, zlaté řetízky a křížek s diamanty. Prozatím jsem nepotřeboval nějaké dobré auto, plánoval jsem si nějaké zapůjčit, abych měl opravdu skvělý klip, nad kterým jsem stale přemýšlel. Focení bylo na spadnutí a já plný touhy a očekávání vyrazil. O dokonalé fotografie z dob příjezdu se mi postural Jan Macourek. Udělal vše,

oč jsem ho poprosil, ba co víc, nic po mě nechtěl. Obě dvě strany byli spokojené. Radostně jsem pelášil domů, abych si fotky nahrál do svého maličkého počítače. V ten okamžik jsem si uvědomil, že si brzy budu muset pořídit nový především kvůli editaci videa ve vysokém rozlišení, což můj maličký počítač tehdy bohužel nezvládal. Vypočítal jsem si, že počítač, po kterém toužím, bych mohl mít do dvou měsíců, něco, na co bych v našem státě musel šetřit neuvěřitelně dlouho anebo si vzít půjčku a to by rozhodně nebylo moudré řešení, půjčky ostatně nebyli dobré řešení nikdy, pouze v případě, když lidé chtěli bydlet ve vlastním bytě či domku a hledali financování. Avšak na editaci videa bylo ještě poměrně dost času, vždyť na světě nebyli ani první písničky, které jsem chtěl natáčet, tak moc jsem myslel na knížku, až jsem skoro zapomněl, co bude další věc, kterou chci vypustit ven. Další věcí měla být hudba. V hlavě jsem měl spousty představ, narazil na ty správné lidi a zbytek už jsem si dohledal sám. Brzy jsem si objednal mikrofon a pořídil první beaty, čili instrumentály do kterých jsem vymýšlel texty. Chtěl jsem, ať je vše v angličtině, češtinu jsem do svých dalších plánů nijak tahat nechtěl, i když jsem pomýšlel kvůli většímu zviditelnění u nás v republice nad spolupráci písničku bylo velice jednoduché, tak se mýlil. Ačkoliv jsem měl napsané texty a mohl jsem v pohodlí svého domova nahrávat, věděl jsem moc dobře, že pokud budu chtít se svojí hudbou jít dál, budu muset navštívit profesionální studio, kde se mi o můj první připravovaný singl postarají. Druhá věc, kterou jsem věděl, byla, že si budu muset našetřit nějaké peníze, abych mohl natočit první videoklip, rozuměj klip, který budu moci poslat do televize a bude se vysílat, nikoliv něco, co si budou lidi doma pouštět na počítači. Stálo mě to celkem hodně odhodlání a tréninku doma u počítače. Během pár týdnů jsem se cítil natolik připravený, že jsem se rozhodl brzy vyhledat Londýn a nějaké nahrávací studio, kde bych mohl natočit svůj první kvalitní singl. Úplně opravenou anglickou knížku jsem stále neměl v rukou a blížil se začátek července.

Kapitola 14 : „Zakopnutí“

Byl to nádherný a dlouhý sen, ze kterého jsem se nechtěl probudit, protože všechno bylo až příliš jednoduché a skákalo mi to rovnou do klína. Realita dnešních dnů a moderní společnosti je ovšem jiná a zadarmo nám vůbec nikdo nic nedá, je jasné, že bez větších obětí se k ničemu nedostaneme, rozhodně ne ke slávě. Ti, co se stali slavnými přes noc, většinou brzy opět pohasnou, protože tomu neobětovali tolik, jako ti, kteří po tom toužili celý život. I já jsem byl jedním z těch lidí, kteří prahli po slávě, ovšem ne za každou cenu. První dny ve Velké Británii byly opravdu krásné a já byl strašně moc rád a šťastný, že jsem se konečně mohl pohnout z místa. Nejhorší, co jsem mohl ze začátku udělat, bylo poslouchat někoho, o kom jsem si myslel, že ví úplně všechno. Vím, že se lidé občas snaží radit a mnohdy to myslí dobře, v tomhle případě si myslím, že bylo lepší, když jsem na vše přišel sám, přesně jak jsem to dělal. Celý měsíc jsem čekal doma na to, než jsem mohl začít pracovat, chvilkami jsem nevěděl, co dělat, myslel jsem si snad, že najdu ze začátku lepší práci? Nu, nakonec jsem použil svůj pas a začal pracovat, přesně jak bylo na začátku mého snu o Anglii. V práci mě to velice bavilo, ačkoliv první den byl celkem hektický a ta změna prostředí také, ale popral jsem se s tím na výbornou. Co jsem bohužel začal pozorovat anebo si to alespoň myslet, že kluk vedle mě se nemohl smířit s tím, že jsem byl oblíbenější? Či lepší? Já sám nevím, každopádně jsme spolu svedli celkem neviditelný souboj, ze kterého jsem vzešel jako vítěz. Alespoň to jsem si v tu chvíli také myslel, najednou mi přišlo, jak když Honzovi přeskočilo a snaží se mě za každou cenu dostat dolů, ať už v práci, či doma. Nejsem typ, který miluje připomínky, doma si přeju vždycky klid a po tom všem, čemu jsem se věnoval, se moc rád věnuji úklidu či jiným dalším věcem ve

svém opravdu volnu, kdybych tehdy mohl, platil bych si uklízečku každý týden. Tehdy to vše začalo. Zjistil jsem, že ve městě, ve kterém žiji je zápasnická škola největší britské wrestlingové firmy – IPW nu a tak jsem se o ní začal zajímat, napsal e-mail, ale nikdo neodpověděl, poté jsem se šel podívat na místo, kde měli být tréninky, ale neviděl jsem nikoho, patrně žádný nebyl. Tak jsem se vrátil další týden a opět nic, napsal jsem sms, zkoušel volat, ale to číslo mi to položilo, tak jsem byl zklamaný, ale nechtěl jsem se vzdát a tak jsem se na místo vydal i potřetí a najednou jsem viděl toho velkého černocha s dredy s opravdu vypracovanou postavou, kam se na něj hrabu, říkal jsem si v tu chvíli, vždyť do Velké Británie jsem přiletěl s celkem osmdesáti třemi kilogramy váhy, bohužel to nebyli svaly, ale tuky, opravdu jsem se za ten rok a půl nic nedělání opět celkem proměnil. A co dál? Musel jsem opět začít trénovat, protože bez tréninku nešlo nic. Každý den jsem si pravidelně vařil svojí rýži a maso, vejce a pil protein a dřel, abych vypadal opravdu dobře. Opět jsem se do všeho dostal, přestal kouřit a můj život zdál se, že začíná brát na obrátkách. Peníze se jen hrnuli a já si začal dovolovat oblečení, o kterém jsem celou dobu snil. Zatímco někteří, co se na mě kdysi tak moc povyšovali, se sami nezmohli na nic, ale měli vše od rodičů a značky typu adidas či puma, já měl najednou Dolce & Gabbana či Emporio Armani. Neříkám, že jsem si začal myslet, ale byl jsem za ty věci opravdu šťastný a najednou jsem měl i prostor kupovat si doplňky stravy a já se cítil úžasně, dělal jsem vše, co mě bavilo a nic mi nechybělo, i s Honzou jsme vycházeli a měli jsme celkem pěkné dny. Ale jak šel čas a já byl spokojenější a spokojenější, pozvaný na první tryout od Joela Redmana, který získal později kontrakt s WWE tak jsem zjistil, že Honza jde celkem proti mně a snaží se mi mou radost zkazit. Bylo mi to neuvěřitelně líto, fakt jsem byl smutný, naštěstí paní domu tehdy byla se mnou. Po celou tu dobu jsem s ní neměl ani jeden jediný problém, naopak jsme spolu ve všem vycházeli a vždy se na všem domluvili. Stalo se, co se stalo, a rozhodl jsem se, že se s Honzou nadále nehodlám bavit a odstěhuju se, nebo on, nakonec odešel on během týdne. Neměl rád dům a neměl rád majitelku, na jednu stranu jsem se mu

nedivil, na stranu druhou mi opravdu nic nechybělo. Měl jsem prostor a čas pro sebe, nedělal jsem nic jiného, než cvičil, pracoval, chodil na wrestling a psal své oblíbené knížky. Tehdy jsem právě díky „Červenému zlu“ dostal možnost být vydaný albatrosem, což pro mě byl největší gól, protože jsem o tom snil celý život a ten sen ke mně přišel doslova sám. Pilně jsem pracoval na překladu dalšího dílu, který jsem zavčas stihl a pomalu se pustil do třetího. Moje tělo a postava najednou opět vypadala k světu a já, i když zničený celkem dietami jsem se cítil na vrcholu své formy, se sedmdesáti kilogramy se mi běhalo opravdu nádherně a i veškerá další aktivita pro mě byla hračka. Ale potom jsem se podíval na paní, u které bydlím. Starší, padesátiletá vdova, které zůstala hypotéka velkého baráku na krku. Smutná, že jí odešla část peněz. Tak jsem jí viděl utrápenou, každý den popíjela víno a usínala chrápajíc na křesle, až mi jí bylo líto a říkal jsem si, že když jsem celý život chtěl mít charitu, či pomáhat lidem, můžu sem dostat dva další lidi a udělat jim radost a jí také a vše bude super. Ostatně můj nový nápad se mi skvěle hodil, vždyť tímhle gestem vyvrátím další omyl ostatních a to, že jsem byl vždycky sobecký a myslel jen a jen na sebe! Neviděl jsem to z pohledu, že bych si mohl zlepšit své jméno či všeobecné mínění lidí o mě, chtěl jsem pomoc a mít z toho radost a tak slovo dalo slovo a já si začal psát s Tomášem Paulem a jeho přítelkyní Karolínou Noskovou. Všechno vypadalo super, s Tomášem jsem chvíli pracoval na Černém mostě, a i když byl hodně líný, většinou udělal, co jsem chtěl a žádný větší problém jsem s ním neměl, akorát z naší restaurace odešel a hledal si jinou práci, zatímco já bojoval dál. Jeho přítelkyni jsem neznal, ale podle fotek vypadala celkem sympaticky, ostatně oba dva vypadali, že jsou celkem v pohodě. První šoky ovšem přišli den, co přijeli. Doteď nedokážu zapomenout, jak mě ona ani nepozdravila a nechala mě tahat její velké kufry, ačkoliv jsem jí říkal, ať si koupí na kolečkách, tak si raději chtěla oddělat záda. Fajn. Pospíchal jsem do práce, protože jsem začínal od tří a místo toho jsem trčel na blbém nádraží s nimi, protože se courali a každou chvíli zastavovali. Děs. Nakonec jsme vzali taxík a přijeli k baráku, byly ze všeho vykulení jako já kdysi, měl jsem radost. A pak jsme se dostali k baráku a už začali první stížnosti, jak je dům hnusný, špinavý a spousta dalších připomínek.

Co si budeme povídat, takhle jsem si své díky za to, že jsem někomu zařídil jiný život, nepředstavoval. Ale nevzdával jsem svou naději a pokračoval dál v honbě za účty, novými telefonními čísly a také v honbě za prací. Oni spolu měli problémy a tak jsem se stal prostředníkem, až mě to chvílemi unavovalo, slyšet z jedné strany pláč a z druhé to samé, zatímco já se chci koncentrovat na úplně jiné věci. A v tu chvíli jsem už viděl, co jsem vlastně způsobil. Během několika dnů byl v domě opravdu neuvěřitelný nepořádek a stížností ještě víc, než když přijeli a kdo myslíte, že to jednoho krásného dne vše odnesl? Když jsem byl zavolaný do té kuchyně plné bordelu, špinavých talířů a skleniček? Já… Proč? Protože Karolína vše hodila na mě? Protože cokoliv jsem jí řekl, ona šla a vyprávěla to dál? Nešlo o nic důležitého, nikoho jsem nepomlouval, ale zamrzelo to a najednou mi vše došlo. Neříkat jí vůbec nic, není normální. V tu chvíli jsem si myslel, že Tomáš je normální, ale bohužel to byl ještě větší omyl, než s Karolínou. Celkem jsem se ten den s paní domácí pohádal a odešel naštvaný do svého pokoje. Čekala omluvu, omluvil jsem se během tří dnů, každopádně jsem jí vysvětlil jak vše je a řekl, že já si svůj bordel budu uklízet sám a oni také. Opět se ten jejich hromadil a hromadil, což byl jen bod k tomu, aby se ona po čase opila a naštvala úplně k nepříčetnosti. Tomáš pokračoval ve stěžování a Karolína naopak v práskání paní domácí, až jsem jednoho krásného večera přišel s kamarády domů a vyhodila je z baráku, že žádná party nebude a Tomáš brečel na posteli jak malý kluk, že má tři dny na to, aby se odstěhoval, když se mu tam nelíbí. A já? Já jsem odvedl svoje kamarády na zastávku autobusu a přišel domů a začal se ho zastávat a s ní se hádat. Ukradla mi můj iPhone, který jsem si tolik oblíbil, už jen z důvodu, že jsem nikdy takový telefon neměl, tak pro mě měl opravdu obrovskou cenu a když pohrozila, že ho hodí do vody a stale na mě řvala, ať vypadnu a nereagovala na to, co jsem jí říkal já o tom, že když mi vrátí telefon tak jdu, bohužel jsem se musel zvednout, vzít si svůj telefon násilím zpět a skoro jsem jí udeřil. Starou babičku. No nechtěl bych být v její kůži a tu ránu dostat. Bohužel to jsem celý já, jakmile mě někdo vyhodí z rovnováhy, je mi jedno, co komu udělám, ten moment zatmění a přemnožení adrenalinu mě nedokáže zabrzdit ani, kdybych sebevíc chtěl. Tričko střídalo tričko, postupně jsem vše sbalil do kufrů a byl připravený se přesunout k Honzovi.

Naše vztahy se mezitím celkem urovnali, protože vždy, když jsme jeden potřebovali pomoc, vzájemně jsme se vždy podpořili a v tu chvíli mi došlo, že i když měl blbé připomínky a kolikrát se mi osobně hodně věcí nelíbilo, tam uvnitř je to stále charakter, který by svého kamaráda nenechal na holičkách. Neměl moc radost z Tomáše, tehdy jsem se mu celkem divil, ale když tu dnes tak sedím, chápu ho a lituji, že jsem nedal na jeho radu a nenechal ho být a nejel si sám svoje. Viděl jsem kluka co tu je sotva dva týdny, sotva mluví a představa, že má jít někam sám něco zařizovat byla celkem nereálná, protože by okamžitě pohořel. Alespoň tak jsem to viděl já a nechtěl jsem, ať se vrací domů. U Honzy jsme mohli zůstat tři dny, protože poté odlétal na dovolenou. Trávili jsme je venku nebo v práci. Opravdu se z nás stali bezdomovci, co měli jen nocleh. A peníze? Jelikož jsem přišel o svůj deposit a nájem, neměl jsem skoro žádné, takže jsem si musel půjčit, Tomáš nějaké měl a tak zbývalo vyřešit, co vlastně bude dál? Začal jsem hledat ubytování a našel, bohužel to bylo celkem daleko od práce a celkem nákladné, protože po nás chtěl tisíc šestset liber za dvě místnosti a já už jsem předtím chtěl dovést další lidi, se kterými jsem si psal, byla to Lucka Špičková a Martin Volf. Martina jsem znal se Savarinu, kde jsme spolu často kecali a Lucku jsem vůbec neznal, ale přes psaní byla také super. Kvůli tomu nešlo bydlet dál někde s cizími lidmi, museli jsme najít vlastní byt a tak jsme se rozhodli, že přežijeme měsíc v autě a koupili jsme si nejlevnější auto, které jsme našli. Stálo nás pět set liber, byl to Vauxhal astra, se kterým jsme toho zažili docela dost. Povedlo se mi cestou zpět do Swanley urazit levé zrcátko o double decker. Pár dnů jsme parkovali všude možně, až jsme zaparkovali ve vilové čtvrti v Saint Mary’s street, kam jsme pak chodili pravidelně spát. Auto jsme bohužel museli nechat na místě, takže si ho začali všímat i ostatní lidé, později jsme už ani neuklízeli peřiny a nechávali všechno, jak bylo a chodili pouze do práce a do posilovny a do místní Asdy pro jídlo. Pro mě to bylo opravdu velice těžké období a musím říct, že vše co se dělo mě opravdu mrzelo, kam jsem to dopracoval? A pak jsem se díval na kluka, který by byl beze mě ztracený, nebo třeba ne? Postaral by se o sebe? Sám nevím, jak by to bylo, každopádně jsme byli spolu. Jeden kolega z práce mě šel vyprovodit, Gareth a tak jsme si povídali a povídali,

až jsme došli k autu a on se úplně vyděsil, okamžitě se nabídl, že mi pomůže, když budu potřebovat vyprat prádlo či si ohřát nějaké jídlo apod. Celkem mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že je na straně Karolíny, která to vše způsobila, ale nebyl, byl při mně. A tak jsme jednu noc byli u něj si dát vyprat věci. Nejtrapnější moment byl, když nás jednou probudili policisté, ať jim vysvětlíme, co tam děláme, takže jsme prosluli jako ti, co spí v autě. Celkem jsem se za to styděl, ale později mi došlo, že to byla jen rána za to, co jsem udělal. A pak už jsem doufal, že všechno bude super. Stále jsem viděl, že bydlím v baráku, na druhou stranu už od dob, kdy jsem přivedl Karolínu a Tomáše jsem věděl, že s nimi být nechci a že ten barák chci opustit co nejdřív. Bohužel musím říct, že mé jednání a rozhodování či události vždy pouze napomáhali zlepšit moje jméno, ačkoliv jsem ty věci podvědomě způsobil sám a úmyslně. Vím, že jsem mohl mlčet a jít do svého pokoje, ale také jsem věděl, že mé jméno a to, jaký jsem člověk, se jen zvedne, protože ostatní uvidí, co vše jsem musel vytrpět, abych se dostal tam, kde jsem teď. Tím chci říct, že řada z věcí, co se stali, byli, protože jsem si je podvědomě přál. Chtěl jsem opustit dům a být s Tomášem někde sám, což se díky Garethovi a Nicole z práce povedlo, po čase jsme získali vlastní byt a já jsem byl opravdu spokojený, po tom všem, akorát že naše sousedka dole nebyla zrovna nejlepší, ale co se dalo dělat. Nakonec jsem ze všeho měl pocit, že když Karolína zjistila, že se nás nezbaví, tak do mě půjde v práci, což dělala, ale dokázal jsem jí, jak je moc hloupá. Přesně v lednu třináctého přiletěl Martin a Lucka. Myslel jsem si, že všechno bude v pohodě a bude se jen dařit, ale jen co se k nám přistěhovali, dali jsme jim ložnici a sami spali v obývacím pokoji. Ten byt byl opravdu malý pro čtyři lidi. Nu a tak jsme museli hledat barák, který nakonec našel Tomáš a tak zbývalo dát dohromady peníze a mohli jsme se opět stěhovat. Hrozně jsem se modlil, ať je máme, bohužel jsme museli čekat do další výplaty. V tu chvíli jsem akorát doplatil poslední část své půjčky na auto, která mě stála celkem dost, ale zase jsem bral o jednu výplatu více, než ostatní, přesto jsem si musel opět půjčit peníze.

Den před stěhováním jsem se s nimi velice pohádal, protože do mě šla Lucka s tím, jestli jsem sehnal lidi, co nám odvezou věci apod. No nechtěl jsem nikoho shánět, protože jsem neměl klíče od baráku a nechtěl jsem, ať jsou další lidi naštvaný, že zbytečně čekají. Při vyřizování baráku po noční to bylo poprvé, co jsem se zhroutil, protože jsem spal hodinu a byl jsem celkem unavený, šel jsem na záchod a probudil se s rukou v něm. Nebylo to příjemné, ale oklepal jsem se a zas jsem byl plný síly. Ale pomoc mi nikdo nešel. Během téhle doby jsem dokonale viděl, jak se ze mě opět snaží dělat blbce a co víc, viděl jsem, jak odejde Tomáš a už ho pomlouvali, především Lucka a poté jsem odešel já a patrně to bylo úplně stejné, s tím rozdílem, že já jsem Tomášovi nic neříkal. Vše jsem si nechával pečlivě pro sebe a začal tvořit svůj další plán, jak se od nich odtrhnu a budu sám za sebe bez nich. A co byl lepší plán, než být s rodinou? Věděl jsem, že musím na dovolenou, abych je přesvědčil či jim řekl, jak se věci mají. Kdybyste zažili ty situace, opravdu byste se nestačili divit, jak dokonale jsem měl všechno svým mozkem vyřešené, jako moc a sílu měli moje přání a to, co jsem chtěl. Stačilo si o to říct. Stačilo vidět jeden jediný bod a měl jsem, co jsem chtěl. Jak snadné? Barák jsme získali a přestěhovali se, začátky byli celkem pěkné, ale neměl jsem ani stůl, ani postel, nic, dům nebyl vybavený a peníze, co jsme museli složit, byly opravdu vysoké. Čas šel dál a moje dovolená se blížila, sem tam jsme se neshodli na nějakých věcech, a protože jsem se dotkl ega Lucky, či se s ní vůbec nebavil, jak mi později předhodil Martin, tak jsme spolu ani nějak moc nevycházeli. Neměl jsem si s ní bohužel co říct, ačkoliv nepopírám, že se mi nelíbila. Jeden z hlavních důvodů byl i Martin, kterého jsem si vždycky vážil a považoval ho za hodně dobrého člověka, ovšem jak už jsem nadhodil na začátku, už tehdy jsem opět viděl, co jsem to vlastně udělal a že jsem neposlouchal svoje rodiče. Chyba nebyla bohužel ani tak v něm, jako v tom, že jsem si nesedl s jeho přítelkyní. A tak se dělo, co se dělo, doma jsme se často hádali kvůli blbostem, Lucie dělala naschvály mě, a když jsem něco říkal, celkem proti mně šla a ani se

nestyděli přiznat, že do mě reje, až se stalo, co se stalo, a jednoho krásného dne šli na agenturu říct, že neplatím nájem a tam mě normálně odebrali ze smlouvy a přidali tam Davida, jednoho kolegu z práce a hádky na facebooku to vše jen stvrdili, jak vše bylo. A co se vlastně stalo? Totiž po mé dovolené doma, kde jsem mimochodem pozval celkem hodně lidí na párty, kterou jsem chtěl mít v Praze a přišlo jich minimum, doma, kde jsem zjistil, že jediné co mě vlastně opravdu zajímá je rodina a zbytek? O zbytku se nedá ani mluvit, protože to všechno je jedna velká přetvářka. Spousta lidí, které jsem chtěl vidět, jsem potkal v Kralupech a ještě se mě udiveně ptali, co dělám v Kralupech, že jsem měl být v Praze? Co byste si o tom mysleli? Že to je jedna velká přetvářka, nic víc, nic míň a také jsem rád, že už jsem se tam moc nemusel vracet a měl jsem úplně jiný život. Ale odpočinul jsem si tam, strávil jsem čas se svojí bývalou přítelkyní Míšou Jandečkovou, které bych chtěl za ten čas poděkovat, stejně jako Aleně Rousové, se kterou jsem take mohl strávit část své dovolené a ostatním, které jsem nestihl, těm bych se chtěl omluvit takto veřejně. Co se týče našeho státu, někdy jsem nadával na určitě věci, ale nemůžu říct, že bych ho nesnášel, naopak. Lidi, holky i kamarády, kterým se tak dalo říkat, za ty všechny jsem byl moc rád a vážil si jich a hodně dlouho mě zajímalo, jak se mají, co dělají, ale jak bylo kdysi vidět, já jsem je přestal zajímat. Ale teď bych se chtěl z tohohle zamotaného příběhu vrátit kousek zpátky k pocitům po dovolené a o tom, co se dělo dál. Nebudu popírat, že jsem z celého srdce netoužil po tom od nich odejít, protože jsem viděl, jací jsou. Docílil jsem toho tím, že mi jen potvrdili, jací opravdu jsou a na agentuře řekli to, co řekli, takže jsem měl šest dnů na to, se odstěhovat. A pomohl mi opět Gareth. Dva dny před tím, než jsem se rozhodl odstěhovat nám v práci řekli, že si problémy nemáme tahat do práce a já to respektoval a oni mě pak zastavili na chodbě a přede všemi se do mě pustili, jak jsem je využil, jak jsem chtěl zlepšit svou životní úroveň, že bych se kamarádovi klidně vyspal s holkou a spoustu dalších a dalších věcí. Po tom všem mě to bylo tak neuvěřitelně líto, že jsem odešel a řekl si, že mizím co nejdřív, že mezi nimi nebudu ani náhodou. Profesionální chování? Já ho měl pokaždé, zdravil jsem, mluvil normálně, ale oni mě nerespektovali, patrně kvůli mému egu, ale to už jsem byl já, když se mě někdo snaží dostat dolů a má z toho radost, tak se šeredně zmýlil. Už tehdy jsem si v sobě řekl, že tím, že se vzdám či někoho budu prosit, ať mě nechá doma, že nemůžu nic najít nebo že zmlknu, když mám pravdu, ani náhodou.

Moje hrdost a čest, to je něco, co nikdo nikdy nezlomí a stejně tak mě nikdo nikdy neuvidí dole. Spoustu věcí jsem si dřív řekl a uvědomil, udělal vlastní zákony, kterými jsem se v té chvíli musel začít řídit, abych dokázal přežít a trénovat ještě tvrději, než doposud. Neměl jsem tehdy na účtu celkem moc peněz. Byl jsem rád, že jsem přežil, ale Gareth se ke mně zachoval opravdu přátelsky a ostatně po celou dobu, co jsem byl u něj byl v pohodě. Vše se ještě víc zkomplikovalo, protože jsem si přál, ať u nás v baráku je můj brácha, tak měsíc až dva a poté že se spolu odstěhujeme, to byla konečná. A tak jsem opět zažil tu samou situaci, pár týdnů jsem se z toho dostával a litoval se, než mi došlo, že nikomu nechci dělat radost a naopak přitvrdím se vším, co dělám, zejména s tréninkem. Vrátil jsem se zpátky k wrestlingu a začal se opět věnovat psaní a v práci mě tehdy čekalo akorát povýšení do bílé košile, opět, konečně. Navíc můj bratr přiletěl, přesně jak bylo řečeno a začal pracovat a já se velice brzy přestěhoval do hodně skvělého domu, ve kterém jsem tu byl. V čem však spočívalo moje zakopnutí? Ve ztraceném půl roce života, ve ztrátě přes dva tisíce liber kvůli nim a také to znamenalo především stres a nemožnost dělat wrestling, dodělat si překlady zbylých částí knížek či dělat hudbu. Taková byla realita. Co jsem tím získal? Ještě větší sílu dělat dál věci, co chci, daleko větší motivaci a především jsem tím získal jednu věc, ať kromě své vlastní rodiny neřeším vůbec nikoho ostatního, cizího, někoho, kdo nepatří k nám. Tak moc jsem toužil pomáhat ostatním, až jsem se z takových věci ihned vyléčil a netrvalo to vůbec dlouho. Ještě chvíli jsem se vzpamatovával ze svých dluhů, které jsem si udělal díky nim, a brzy mi došlo, že teď už mě nesmí vůbec nic zastavit, naopak posunout dál. A moje vyhlídky na další měsíc byli tedy víc než jasné, doplatit dluhy a poté se opět odrazit od dna, na které jsem spadl a ještě s větší vervou, než kdykoliv předtím…

Kapitola 15 : „Zpět na trať“

Alespoň jsem si představoval, že se s vervou a vší parádou opět zvednu a vše bude daleko snadnější, než předtím. Ve své hlavě jsem měl tehdy spoustu věcí, které jsem najednou chtěl, avšak tu základní myšlenku, kterou bych tam vlastně měl mít po celou tu dobu a to namísto toho, co si koupím, na co si ušetřím zaměnit za myšlenku, jak znásobit své peníze. Vždyť vlastně o tom všem moje momentální snažení mělo být, potřeboval jsem zvýšit své příjmy, abych si dokázal koupit věci, po kterých jsem toužil a také se dokázal pořádně odrazit a vybudoval si to dostatečné zázemí, které potřebuji. Bez dluhů a jakýchkoliv omezení, které jsem měl z předešlé doby. Toužil jsem si pořídit svůj první opravdu pracovní notebook od Apple, kde bych dělal hudbu, psal knížky přesně tak, jak jsem si představoval a také něco, díky čemuž bych měl dokonalou image, vždyť už jsem v té chvíli měl našlapaný iPhone. Scházel mi k němu jen počítač a další vybavení do domácnosti, stejně tak jak jsem chtěl auto, ale potom jsem si musel urovnat vlastní priority a to, co chci a to bylo to nejtěžší, protože v těchto chvílích mi často docházeli síly a měl jsem stavy, kdy bych nejradši nedělal vůbec nic, jen ležel a spal a snažil se zapomenout na ten svět kolem, na ty příšerné zrady a lidi, na to všechno, co se mi kdy stalo. Kolikrát jsem se popálil a byl zklamaný, jak moc jsem chtěl pomáhat a jak moc jsem za to zaplatil. Vím, že věci, které bych zde teď chtěl zmínit po pravdě ani nemůžu, protože po celý svůj život jsem nucený se řídit podle jistých věcí, a jak už jsem řekl, můj osud a život byl už dopředu rozhodnutý. Někteří z nás bohužel měli svůj účel a já jsem byl jedním z nich. V tomto období jsem zjistil, kdo a co vlastně jsem a proč jsem tady, odkud se vzali mé talenty a věci, co chci dělat, ačkoliv jsem je věděl už od malička, ale jak jsem stárnul, tím víc jsem zjišťoval, že dokážu mít věci až moc pod kontrolou, stačí myslet a chtít. Ostatně jak jsem se již zmiňoval o výše zmíněné zradě mých kamarádů, když se jich můj bratr ptal, řekli mu, že jsem si půjčil sedmdesát liber na nájem, také že jsem si nedělal svou práci a spoustu dalších věcí, ačkoliv jsem byl já ten motor domu, který když bylo třeba, vše udělal. Také

jsem si prý dával prát vždy pár věcí, jako dodatek. Rozumíte? Samé blbosti, každopádně vše posloužilo dokonale k tomu, abych se já mohl ve svém životě posunout dále a i když nechtěli, stali se vlastně obětí mé mysli a myšlenek a cílů. I když si mysleli, jak moc mě mrzí, co se vše stalo, opak byl pravdou, hluboko uvnitř jsem byl tak šťastný, že už s nimi nejsem a nemusím se na ně každý den dívat, nemusím se s nimi každý den hádat o tom, co udělali a co ne, o tom co mi vadí, koho si vezmu domů na návštěvu apod. že si to teď ani nedokážete představit. Ještě víc mě u srdce hřál pocit vědomí, že ještě před dovolenou a během dovolené nechtěl nic víc, než se od nich odloučit a řekl jsem to tolika lidem a poté přiletím a oni? Důkaz toho jací jsou, se potvrdil a já se konečně stěhoval. A pak přišel ten den, kdy jsem si musel sednout a říct si, čeho všeho mám už dost a co bych si přál změnit a za co jsem šťastný a vděčný. Opět jsem se porozhlédl kolem sebe a popřemýšlel a v tu chvíli mě do těla opět začala proudit neuvěřitelná energie a radost, přesně věci, které jsem potřeboval k tomu, abych se mohl znovu zvednout a pokračovat ve své cestě. Nahoru mě dostane jen můj talent a moje odvaha jít si pro věci, co chci. Nahoru mě nikdo nedostane, nahoru se dostanu jen já sám. Čím víc do věcí dám, tím víc z nich získám. Chtěl jsem celý život být sám? Řešit jen kariéru? Vždyť když jsem měl možnost výběru, vybral jsem si to. Chtěl jsem být každý den jinde, chtěl jsem zápasit a dělat to, co mě baví a být vidět, vybudovat si jméno. Chtěl jsem, ať mě mají rádi holky, ať se líbím, nechtěl jsem být jen tak někdo, chtěl jsem se věnovat psaní a hudbě, v tenhle okamžik ale, kam jsem to dotáhl? Neuvěřitelně moc mě tížil mínus, který jsem musel zaplatit a ten nový start, který jsem musel znovu podstoupit, protože začínat znovu od začátku je opravdu těžké a kolikrát to stojí ještě více úsilí, než předtím. Pokud jste i vy byly v hodně velkých problémech a přemýšleli, co dál a jak se z toho dostat, tímto bych Vám chtěl dodat spoustu další energie do toho, abyste šli dál a ještě více zabojovali, vždyť najednou dokážeme najít tolik maličkostí.

Ležel jsem na koženém gauči v domě, který jsem měl pronajatý privátně, žádná agentura, žádné blbé problémy, nikdo, kdo by mě otravoval s tím, že takhle to je ve smlouvě a takhle ne. Další věc, kterou jsem tím svým myšlením získal a co víc, vše bylo o dost levnější, než předtím. Některé věci a peníze mi byli jasné, že už se jen tak nevrátí, ale věděl jsem, že za velice krátkou dobu na tom budu o dost lépe a věci, které jsem chtěl, ke mně přijdou úplně sami. Ať už to byl další delší románek, úlet či auto, peníze, zápasnická kariéra. Totiž abychom mohli získat, musíme si uvědomit, co máme, jak už jsem zmínil nahoře. Luxusní notebook, na kterém můžu hrát hodně dobré hry a větší display, takže vidím dokonale. Potom další, který můžu mít na cestování, bez auta, které si však můžu koupit a nemusí to být žádná raketa, stačí něco obyčejného, co mě někam doveze za pár stovek. A dál? Mám doma klid, s bráchou si rozumím a to mi dodává spoustu síly tvořit a jít dál. Chybí mi jen mikrofon, který potřebuju, abych mohl dál dělat hudbu. Měl jsem spoustu kontaktů, co se týče mého psaní, akorát se pomalu, ale jistě blížila doba, kdy se chystalo vydání mé první knížky a potom? Měl jsem kolem sebe najednou spousty zápasnických škol, do kterých jsem mohl začít chodit, jen si vyřešit směny, ať je to jakkoliv, stále jsem byl napřed před ostatními a to vše se mělo stát základem a abych začal více vydělávat, potřeboval jsem také více investovat a méně utrácet. V tomto případě více riskovat a dalším dokonalým způsobem byly sázky. Mohl jsem si s sebou vzít počítač do sázkové agentury a v klidu psát knížky ve svém volnu a zároveň sledovat, jestli vyhraju nějaké peníze, či nikoliv. Věděl jsem, že když si budu věci přát a budu na ně soustředit veškerou svou energii, mělo by to vyjít, vždy vše vyšlo, krom čísel na loterii, nikdy jsem na ně nemyslel tak moc, abych si přál, aby padli zrovna tyhle a tyhle. A tak jsem uviděl dokonalost věcí, které v tuto chvíli mám a jak s nimi v blízké době naložím. Sílu a energii jsem měl o dost lepší, než předtím, tak co vlastně zbývalo? Zbývalo si sednout a napsat si hodně důležitých bodů a plán, kterého se musím držet, aby bylo vše tak, jak má, jako celý svůj dosavadní život pokaždé, když jsem se za něčím hnal. Hodně mi dala opět firma McDonald’s a má kariéra, která mě naučila řešit každý bod a umět podle toho jednat, hledat problémy a dávat a vše při zachování chladné hlavy. Hlavní výše zmíněný bod byl dostat se opět na nulu. Z nuly něco ušetřit, tehdy

to byla otázka dalšího měsíce. Vzhledem k tomu, že se blížila má přítomnost na Olympijských hrách, tak jsem byl moc rád, že budu mít víc peněz a také jsem věděl, že můj bratr, kterému jsem pomohl, teď pomůže mě. Chvíli jsem musel opět zabrat a čekat na ten den, který se měl opět pomalu, ale jistě blížit. Uteklo to celkem rychle, o to víc jsem začal běhat a opět cvičit, protože jsem věděl, že budu muset být v kondici a být opět pohyblivý jako dřív a můj krk a další části těla budou muset trošku změnit účel využití, už to nemělo být tahání vah, protože jsem nebyl až tak vysoký, jako ostatní, takže jsem musel trénovat na rychlost a pohyblivost a vypadat co nejlépe, nikoliv být co největší a nejsilnější. Vůbec se mi do toho nechtělo, protože zvedat těžkou váhu po málo opakováních pro mě bylo vždy jednodušší, než se ničit do selhání několikrát po sobě, ale tudy už cesta nadále nevedla. V té chvíli jsem ani nejedl žádné doplňky stravy a tak jsem přemýšlel, co budu muset jíst, abych vše vydržel. Nikdy jsem nepil kávu, sem tam jsem si dal čaj a tak se tohle stalo teď nyní něčím, co jsem chtěl, ať mě alespoň na chvíli podporuje, když už nic jiného. Zelený čaj měl sloužit k vytahování tuků z mého těla a káva mi měla dodávat energii, abych vydržel dál. Bylo mi tehdy dvacet jedna let a až na pár výjimek jsem byl celý život čistý, ovšem dál už to bez doplňků nešlo, bylo toho příliš. Neříkám, že jsem občas nemyslel i na steroidy, ale vzhledem k tomu že se přehodnotili moje pohyby a způsoby, jak zapůsobit v ringu, musel jsem od tohohle opustit. Hodně myšlenek jsem věnoval image a tomu, jak co nejvíce zapůsobit a jak si získat lidi. Hrát komedianta nebo něco, čemu se měli lidi smát, bylo o dost lehčí, než dělat něco vážného, co by mělo lidi zaujmout, ale na druhou stranu, proč by wrestling nemohla být i sranda, když to má vtáhnout lidi do děje a zaujmout je? Ostatně když jsem si často pouštěl videa Stone Colda či The Rocka, všichni se snažili vesměs dělat i srandu a vtipné věci, ne jen být drsní, snažili se, ať videa jsou opravdu propracované a dokáží zaujmout lidi, stejně jako například mě. To mi hodně na místním wrestlingu a všelijakých shows chybělo, protože bez sledovanosti a zájmu lidí to nešlo a tak mě nenapadlo nic lepšího, než si potisknout vlastní trička s odkazem na svůj web, stejně jako kšiltovky a chodit normálně takhle mezi lidmi, protože když někdo uvidí web, často se podívá a tam najde další spousty odkazů, ať už na youtube, či na facebook, čímž jsem si myslel, že mě začne sledovat více a více lidí. Otázkou ovšem bylo, kdy začnou první zápasy? O to

víc jsem se chtěl přihlásit do dalších škol, aby se mé jméno zlepšilo a vytáhlo, abych si získal velkou škálu fanoušků všude možně po Irsku a Anglii a moje práce? Zjistil jsem, že tehdy moje práce byla úplně ideální, protože jsem mohl být placený za práci a ještě být placený za show, přesně jak jsem to chtěl dřív, což bylo ideální. V té době jsem neměl žádný dopravní prostředek a myšlenka na nové auto, které bych chtěl, byla celkem zbytečná, protože bych ho musel beztak měsíčně splácet a to se mi nechtělo. Přemýšlel jsem v tu chvíli hodně nad motorkou a také nad něčím ojetým, ale hodně dobrým, toužil jsem mít Porsche Boxter v bílé kůži, bylo mi jedno, že starší, myslel jsem si, že videa s ním a také se mnou v akci budou hodně sledované, například jak k někomu jedu a tam ho zruším, nebo on mě apod. či že jsem někde s holkou v autě a náhodou mě potká další skupinka, zkrátka dělat přesně to, co jsem chtěl. Poté mi chyběla ještě dokonalá kamera, ze které by ty videa měli nějaký efekt a pořádný program, ze kterého by vše šlo dokonale stříhat a sdílet s ostatními a pak také seznam sítí kolem, kde jsem mohl své akce sdílet, ne jen na youtube či na svém webu. Další myšlenka opět směřovala k hudbě, takže vlastně když jsem se vracel zpět k věcem, které potřebuji, nebyla to kamera, nebyli to trička či auto, potřeboval jsem hodně peněz, abych si to vše mohl dovolit a když jsem se díval na obyčejnou kameru v HD rozlišení, buď jsem mohl sáhnout po mobilu, čímž byl nový iPhone 4s, který ale zas nebyl profesionální kamera, či sáhnout po kameře, kterou jsem zmiňoval předtím. Potřeboval jsem i pořádné fotky, abych vypadal profesionálně, čili kontaktovat několik známých fotografů a poprosit je, zda-li by to pro mě udělali. Chtěl jsem, ať se focení pro mě stane něco jako čtvrtletní prezentací čili něčím, co jsem opravdu chtěl a svou každou dovolenou spojit s luxusními fotkami, například od našeho českého fotografa Jiřího Šubrta. Ať to bylo jakkoliv, vše se odvíjelo od příjmů a peněz, které bych dovedl ušetřit, na tom jsem mohl stavět dál. A aby bylo co prezentovat, bylo třeba opravdu zapracovat na své postavě. Zpátky k bodům jedna a dva, po delších úvahách mi došlo, že hlavním bodem jsou jak jinak, než peníze a tím druhým bodem není nic jiného, než trénink a solárium, čili vlastní image, ze které se mohli věci odvíjet dál. Až poté jsem mohl přemýšlet nad tím, že si pořídím kameru, mikrofon, sluchátka na

nahrávání, nějaké beaty a pak dál na to jsem mohl přemýšlet ještě dál nad tím, že si udělám vlastní trička a čepice, zkrátka vlastní image a až budu mít opravdu postavu na skvělé úrovni, udělám si pořádné fotky a poté to vše můžu spustit. Poté můžu rozjet mojí „BeckMartinTV“ na plné obrátky a můžu se konečně prezentovat. Následující část zlomek mého života byla ukázka toho, co ve mně vlastně je a jak dokážu sám sebe prodat. Další dny následující po těch přemýšlejících byli o dost jiné, protože jsem musel makat, abych se mohl opět odrazit, a v tu chvíli jsem chtěl vytáhnout do boje s věcmi, které už vlastně mám, moje kariéra v McDonald’s a povýšení a také shánění někoho, kdo by mi vydal sérii Červené zlo v angličtině a dal mi nějaké peníze. Bokem jsem přemýšlel i nad sázkami a tím, jak bych si mohl výhodně vsadit a vydělat alespoň něco. V práci mě čekala verifikace s nadřízeným mého nadřízeného a zvládl jsem to. Jestli jsem kdysi někoho měl fakt strašně rád, byl to Lee Burrett a Claret Badgie, stejně jako Alberto Chakir. Tyhle lidi tu pro mě udělali celkem hodně a nikdy na to nezapomenu. Dostali mě blíže k věcem, které jsem chtěl. Teď to byla opět bílá košile a i peníze. Chodil jsem běhat a cvičil jsem doma, než jsem se dostal na nulu. Shodil jsem tehdy opět deset kilogramů a vážil zpět sedmdesát, začal chodit znovu do školy a ba co víc, když jsem se dostal do plusu, vsadil jsem svou první vsázku a vyhrál jsem desetkrát tolik, což mi udělalo radost, protože jsem si poctivě vydělal svůj první tisíc. Na to, že jsem jich v tom roce chtěl vydělat padesát, jsem měl co dělat, protože práce mi pokryla sotva patnáct a zbytek jsem chtěl získat ze sázek a také z knížek. Za tyto vydělané peníze jsem si chtěl koupit konečně pořádné auto a investovat hodně do svých dalších cílů. Úspěšně jsem dodělal kurz první pomoci a pokračoval dál na kurz vedoucího směny, který už mi nikdo nemohl sebrat a potom jsem se úspěšně vrátil s bílou košilí a začal dělat, co jsem chtěl dělat už od sedmnácti let. Vést směny. Věděl jsem, že budu ten nejlepší vedoucí směny, který v restauraci bude a také se mi to dařilo plnit, všichni pro mě pracovali, a když ne, tak jsem je párkrát poslal domů a oni si rozmysleli, jestli budou či nebudou pracovat.

Ze začátku to bylo určitě těžké, protože jsem byl někdo ze zahraničí a moc místních si nechtělo zvyknout na to, že by jim šéfoval někdo jako já a proto jsem si vše musel dobít. Na druhou stranu právě to mě bavilo a začalo mě naplňovat, vědomí, že mě poslouchají a berou mě. Vše v mém životě se přetočilo k lepšímu a já se opět dostal konečně na tu trať, kde jsem chtěl být. Udělal jsem si dostatečnou finanční rezervu, abych už nikdy nebyl v problémech, poplatil poslední dluhy a přemýšlel nad dalším stěhováním. Podle kartářky jsem měl být v Anglii kdysi tři roky, první rok a pět měsíců bylo úspěšně za mnou a já už byl opět ten veselý kluk, co si jde pro vše, co kdy chtěl. Opravdu se má nálada odvíjela od stavu účtu. Když stav mého účtu byl nula, neměl jsem náladu na nic, když byl několik tisícovek v plusu, bavilo mě vše a do všeho jsem měl spoustu energie. Snil jsem o svojí princezně hodně dlouho, vlastně od dob, kdy jsem byl ještě malý kluk. Co si budeme povídat, já snil o hodně holkách a taky jsem jich měl spousty, byli pro mě jako magnet, stejně jako já pro ně a po téhle stránce i když jsem zažil pár zklamání, nikdy si nebylo na co stěžovat, protože se kolem mě později motali ty nejlepší a nejhezčí holky a to mi zůstalo, až dokud ke mně nepřišla zpátky moje vysněná princezna. Ale teď, abych si urovnal své myšlenky, co se týče souvislosti příběhu.

Kapitola 16 : „První výsledky"

Přišel rok 2014. Nenastal žádný konec světa, naopak vesele pokračoval dál a já se najednou díval na své první výsledky a na to, že věci, po kterých jsem toužil a dal si je jako cíle se najednou začali sami plnit, ať už to byli finanční cíle či osobní cíle. Vše jsem stavěl na základním pilíři a tím byla moje postava a vzhled, za který jsem hodlal tenhle rok utratit celkem obnos, abych vypadal dokonale, prozatím jsem používal spousty krémů na vrásky, jedl prášky na svaly a trénoval o sto šest a opět si držel svojí kondici. Začal jsem se silně vyhýbat cigaretám a alkoholu, akorát mě to brzdilo v rozletu. Sice jsem nekouřil, ale tím myslím, že jsem se kuřáckému prostředí vyhýbal, co to šlo a alkohol, sem tam jsem se opil, když byla příležitost, ale od téhle doby šel také mimo mě. S odkazem zpět, kdy jsem se stabilizoval se vším, co jsem dělal, tak už mě čekali jen tréninky a nic jiného, koupil jsem si mikrofon a doplatil počítač, co jsem měl od bratrance. Spokojil jsem se s tím, co mám a z toho jsem chtěl těžit dál, přesně jak jsem se naučil. Druhým bodem všeho byl tedy wrestling, na který jsem se primárně zaměřil a začal navštěvovat několik místních škol a celkem rychle si udělal jméno jak mezi zápasníky, tak mezi trenéry a majiteli, lidmi, co mě znali a stáli za mnou, zjistil jsem své slabiny, na kterých musím pracovat, především komunikace v ringu a celkové smýšlení o zápase a moje dovednosti i schopnosti prodávat, stejně tak schopnosti mluvit se velice zlepšili a musím říct, že ostatní mi dělali opravdu velkou podporu se vším, co jsem potřeboval. V té chvíli jsem se učil pro IPW, FPW a Lucha Libre v Londýně, kde jsem si užil spoustu srandy, protože to byl maskovaný wrestling. Měl jsem za sebou pár vystoupení, a i když to nakonec trvalo, dokázal jsem zaujmout téměř každého, na koho jsem se podíval, především kvůli tomu, jak moc jsem pracoval na své image a tom, ať jsem co nejblíže k dokonalosti. Co se týče postavy, znamenalo to především výrazně zhubnout a vyrýsovat se a

začít být velice atletický a rychlý. Myslím, že jsem udělal celkem dojem, přesto co se týče wrestlingu, to nebylo stále ono, cítil jsem, že i když jsem na vzestupu, můžu na tom být o dost líp, a kdo dělal pravidelnou týdenní show? Jedině UK wrestling, který byl ve Wakefieldu. To pro mě znamenalo se přestěhovat, transfer z práce a pokračovat už jen za svým snem a tím tehdy byla televize a týdenní vystoupení. Díky kontaktům, které jsem si udělal, jsem měl jistotu, že během chviličky budu dojíždět po celé Anglii kvůli zápasům a vydělávat peníze především wrestlingem, avšak stále jsem nechtěl skončit ve své práci, protože to pro mě znamenalo stále jisté peníze, které v tuto chvíli zas tak jisté nebyli, protože se mohlo cokoliv zvrtnout. Třetím, důležitým bodem který jsem potřeboval udělat, byly profesionální fotky. Kvůli nim jsem v průběhu předchozích měsíců kontaktoval veškeré známé, co jsem v Anglii měl a měl jsem takové štěstí, že jsem narazil na úžasné fotografy jako je Jiřina Kantová a Thomas Cat. A fotilo se a fotilo. Moje zásoba a galerie se celkem rychle rozrostla no a já? Třetí bod, který jsem potřeboval k super webovým stránkám, byl hotový. Veškeré moje fotky měli celkem velké ovace, po pravdě, kdo by z toho neměl radost, mě to dělalo neuvěřitelnou radost avšak jsem musel obměnit tehdy svůj šatník, udělat si i nějaké vlastní oblečení, aby vlastně věděli, kdo jsem s reklamou na můj web. Utratil jsem tehdy několik stovek liber opět za svůj styl, brýle, pásky, peněženku, džíny, ponožky, trenky, boty, řetízky a všelijaké doplňky, po kterých jsem toužil. Abych mohl dělat i skvělou show, potřeboval jsem tehdy auto a další věc, co jsem chtěl vlastnit, byla lepší kamera, na kterou bych mohl natáčet své videa, co by zvládla HD rozlišení. Hodně mi pomáhal i můj bratr, který tu byl se mnou a natáčel pro mě vše, co jsem chtěl. Za tím vším jsem viděl pouze sledovanost a zájem ostatních. Musel jsem točit co nejvíc bláznivé videa, protože jedině tak jsem věděl, že se lidi chytnou a budou se dívat, budou mě sledovat a „youtube“ či „facebook“ nebo „twitter“ byli dokonalé sítě, kde svou práci sdílet, stejně jako můj vlastní web, kde jsem si vytvořil speciální videa z wrestlingu.

V té chvíli jsem chtěl, ať se o mě zajímá i WWE, po které jsem toužil ze všeho nejvíc a pár lidí, co jsem znal, už se tam dostalo a silně uvnitř sebe jsem věřil, že brzy bude řada na mě. Hodně zkušeností a odvahy mi v tuhle chvíli do všech věcí dávala i má práce, protože jsem musel mluvit s lidmi a snažit se být opravdu příjemný a donutit je, ať se vrací zpátky, tak stejně tak jsem se celou dobu tady snažil, ať se oni vrací zpátky vidět mě. Dalším bodem, co mě velice zajímal, byla hudba a album, co jsem chtěl celou dobu natáčet a to v angličtině. Snil jsem o album, co mělo dodávat lidem sílu a motivovat je a povzbudit v tom, co chtějí dělat a také ukázat, že stale můžeme mít rádi a že láska existuje. I kvůli tomu jsem potřeboval mít celkem dost velký kapitál, protože jsem měl v plánu natáčet videa a natáčet ve studiích. Chtěl jsem udělat něco, co by mě vystihlo a zároveň dodalo sílu ostatním, takže jsem chtěl debutovat na hudební scéně s textem a písní o sobě a o tom jak moc jsem musel bojovat a snažit se o vše, ať tu můžu být. První moje písnička, se kterou jsem debutoval na VEVU a později v rádiích a hudebních televizích se spojená jmenovala v překladu „Nahoru!“. Ze začátku jsem jí nechal na webu a internet a byla natočená a upravená prozatím doma a mnou. Mé tehdejší plány byly jí nahrát ve studiu a nahrát k ní první klip. Tak moc jsem toužil být součástí velkých vydavatelství a mít své klipy v HD na VEVO, ne jen na YouTube, stejně jako mít všude knížky, ne jen u nás či na internetu. To byl můj další bod. Tehdy v tu chvíli jsem měl na kontě téměř sedm knížek a seznam práce na několik dalších let dopředu, mimo jiné mé vztahy s holkami, které jsem pojmenoval „Womanizer“ čili po našem „děvkař“ a pak několik dalších plánů a příběhů z různých oblastní. Hodně jsem se ve své tvorbě věnoval tématice andělů a démonů, Bůh proti Satanovi, ale tato tématika měla svůj velký důvod, který se dozvíte v knížce „Desátá generace“. Samotný příběh bylo možné stáhnout pouze z mého webu. Začal jsem psát ve svých šestnácti letech a co se týče psaní mám hodně zkušeností. Původně jsem chtěl psát recenze na hry do různých internetových časopisů, jednou jsem byl skoro vybraný jako redaktor, což je slušná práce na to, že jsem neměl žádné zkušenosti, ale nakonec mě stejně učarovali knížky a chtěl jsem se věnovat vlastní práci, nepsat o něčem, co mě třeba ani trošku nezajímá. A tak jsem měl za sebou čtyři díly Červeného zla zrození, sesazení, nový

světový řád, vyhlazení, poté následovala akce z prostředí naší rodné země, „Práce pro mě“ a poté to byla má autobiografie „Normální kluk“ a „Desátá generace“ které jsem psal současně. Myslím, že na svůj věk jsem toho dokázal celkem hodně a do svých třiceti let jsem chtěl mít na kontě alespoň deset knížek a několik vlastních filmů, stejně tak být součástí spousty DVD, ať už z Anglického wrestlingu, hudby či vlastní tvorby. Svět filmů mě vždycky lákal stejně moc, jako svět hudby či svět zápasů a toužil jsem ze všeho nejvíc patřit do všech z nich, zkrátka být ve všech formách zábavy. Jeden z mých velkých cílů bylo také poukázat na krásu své země a na její historii, aby každý věděl, kdo a co jsme a jak jsme byli vážení a vyspělí, než nás začali rozkrádat a tunelovat vlastní lidi. Vůbec nevím, zda-li se dalo říkat současnému období jakýsi vzestup, každopádně pro mě vše bylo začátkem toho, čemu jsem se chtěl opravdu věnovat a když jsem si sednul ke svému počítači a viděl, že mám celkem slušně udělaný web, mám tam pár videí z věcí, co opravdu dělám a také několik článků, k tomu všemu vypadám na fotkách opravdu slušně a sebejistě, dělám, co dělám, ještě normálně pracuji a sem tam jsem na nějakém zápasu, krom spousty dnů strávených ve škole. Po několika dopsaných a přeložených knížkách a po skvěle rozjeté kariéře, kterou jsem měl, stejně tak po první celonárodně vydané knížce u nás. To mi vše zaručovalo, že se musím stát uznávaným umělcem velice brzy, poněvadž jsem toho měl tolik, že to nikdo z ostatních nedělal a ani by nedokázal, mít tolik talentů na vše kolem. Opět, pokud byste hledali důvod, jak bylo něco takového vůbec možné a jak jsem dokázal být tak úžasně organizovaný, odpověď najdete v knížce „Desátá generace“ a take především díky firmě ve které jsem vyrůstal, která mě naučila dokonale využívat času a všech volných mezer k věcem, co potřebuji. V tomto směru jsem jí byl neskutečně vděčný, protože to nikdo jiný neuměl a žádná jiná firma by mě na mou další dráhu nepřipravila tak dokonale, jako McDonald’s a má kariéra v managementu. Možná jsem byl hodně nadějný konzultant čili operations manager a i když vím, že by mě to hodně bavilo a bylo to snem spousty lidí, mít dost peněz za nic nedělání, pro mě to nebylo ono,

potřeboval jsem cestovat, poznávat svět kolem sebe, zápasit, nebýt na místě, protože to jsem byl vesměs celý svůj život a věděl jsem, že když si rozjedu knížky jako mladý, časem se k nim budu moc opět vrátit a živit se třeba jen psaním, i když už jako malý kluk na střední jsem toužil po politice a mít moc o něčem rozhodovat, ale neměl jsem na to dostatečný věk ani zkušenosti. V tu chvíli se mi každopádně zkušenosti z mé práce hodili a přemýšlel jsem i nad tím, že bych si časem udělal vysokou školu. Má firma nabízela v případě, že se dostanu na vedoucího stupeň z vysoké v oboru bussines management, po čemž jsem také toužil, ale časový interval jaký jsem na vše měl, byl teď velice krátký. Pamatuji si, že se akorát blížil leden a mé velké stěhování za další školou a týdenní show do Wakefieldu a přede mnou údajně poslední rok tady. Co to znamenalo? Toužil jsem mít barák na Floridě a chodit do školy FCW a později postoupit do WWE, jak už jsem zmínil. Co jsem pro to musel udělat? Existovali dvě možnosti a já chtěl zkusit obě dvě. V jednom jsem si byl ale celý život jistý. Ať zůstanu kdekoliv, i kdyby mé cíle a sny nevyšli, já se špatně nikdy mít nebudu, což jsem si v Anglii dokázal. Opět jsem chtěl stavit na tom, že jsem šťastný, že tu můžu být a dělám, co dělám, byť to není úplně to, co dělat chci a ani jsem zdaleka nebyl tam, kde jsem chtěl být. Rekapitulace? V půlce 2014 jsem za sebou měl tři velké focení, dokonalý web, sedm písniček do alba, z toho jednu vážně super, se kterou jsem se začal proslavovat všude možně a také dokončených 6 knížek ve svém jazyce a 4 v anglickém a pár zápasnických show po Anglii, navštěvoval jsem tři zápasnické školy a nadále pracoval ve stejné restauraci, jako kdysi. Vlastnil jsem HD kameru, normální notebook a profesionální mikrofon a sluchátka a také několik luxusních hadříků a řetízků a měl jsem hodně pěknou vytrénovanou postavu. Na další rok jsem plánoval pořádné auto a velké stěhování a velký posun vpřed.

Kapitola 17 : „Podvědomí“

Klíč každého úspěchu koření podle mě v podvědomí. Můžeme tomu říkat třeba magie, síla myšlenek či cokoliv, co nedokáže naše současná věda vysvětlit, ale potok myšlenek, energie, síla věcí co chceme, zákon přitažlivosti, všecko je ovládané našim podvědomím. Události, co se stali dřív? Co jsem chtěl celý život? Vždyť vlastně jsem to stále měl, zjištění, jak funguje podvědomí a že celou dobu mám podvědomě vše pod kontrolou mě dodávalo neuvěřitelně na síle a ve vytrvalosti co se týče věcí, po kterých jsem toužil. Opět bych chtěl odkázat na knížku „Desátá generace“ ve které se dozvíte víc. Několik věcí už jsem v předchozích kapitolách naznačil, pár zaručených typů jak uspět a přivést vše k sobě, později, na konci příběhu se ke všemu opět vrátíme. Období, které jsem záměrně nazval podvědomí, bylo velice důležitou součásti větší hry, protože jsem netrénoval, nepracoval či tolik neběhal, ani se nechtěl stěhovat bez důvodu, potřeboval jsem hodně velkou praxi ve věcech, co chci dále dělat a především sílu a hlavně ostatní museli pracovat pro mě, ale nic z toho by nešlo, kdybych nevěřil sám v sebe a také se nezajímal o ostatní. Práce s lidmi byla jedna z nejtěžších, ne jinak tomu bylo u wrestlingu. Nebyl to jen talent či pár akrobatických skoků, musel jsem dokonale ovládat lidi kolem mě, aby udělali přesně to, co jsem chtěl, aniž by si to vlastně uvědomili, vlastně když se k tomu všemu vracím, stal jsem se hercem ve svém vlastním divadle. To divadlo byl svět, který jsem chtěl dělat a hrál jsem dokonalou souhru s ostatními, přesně abych se dostal k vytouženému cíli. Někdo může namítnout, že spoustu věcí přeháním, lidi co mě znali osobně, můžou říct, že jsem mohl být dotěrný, lézt někomu do zadku, každopádně přišlo mi vždy normální ctít lidi, co byli výše než já, co něco dokázali či měli nějaké postavení a toužit po tom být na tom brzy stejně, nikoliv se jim smát a snažit se je urážet a chladit si na nich své slabé sebevědomí. Když království mělo královnu, ostatní jí museli ctít a respektovat. Ne jinak tomu bylo u spousty dalších věcí. Proč na vše narážím? Protože tohle vše byla součást mé hry. Snažil jsem se vždy působit nejlépe, jak jen to šlo, i když jsem občas zakopl a dokázal být pěkně nepříjemný anebo naopak jsem se neozýval. I tohle jsem bohužel dělal, nikoliv protože jsem zapomněl, jen jsem

neměl náladu, tuhle chybu jsem musel napravit, protože byla jedna z klíčových a opravdu mi komunikace občas nešla. S tím vším a touho zlepšit své vlastnosti, na kterých jsem už tak hodně zapracoval, jsem vytáhl do dalšího boje, posbíral si všecky své věci, co jsem vlastnil a vyrazil vzhůru dalšímu dobrodružství pěkně daleko od Londýna. Vedoucí a dost lidí kolem mě bylo zklamaných, ale nezbylo jim nic, než mi nakonec přát štěstí, protože jsem se tak rozhodl a hodně jsem se pro všechno nadřel a vytrpěl si, ba co víc, obětoval jsem víc, než kdokoliv jiný. V tuto chvíli nastalo pro mě absolutní odloučení, zůstal jsem pouze se svojí princeznou. Byla to jediné, co mě v tu chvíli dodávalo další energii do boje jít dál. A tak jsme se přestěhovali, pořádně jsem si užil noc a opil se, oslavil jsem příchod něčeho nového a ačkoliv se mi stýskalo po bratrech, věděl jsem, že tenhle krok byl ten nejsprávnější, abychom se brzy opět sešli. Podvědomě to nešlo jinak, protože tyhle věci jsem potřeboval k dalšímu postupu a týdenní show pro mě byli záruka, že o mě bude alespoň ze začátku slyšet. Totiž místní MVK Valkabious byl povýšený do WWE a někdo stejně dobrý jako on musel zaujmout jeho místo, pokud ne někdo lepší. Alespoň tak jsem to viděl já. Škoda jen, že jsem byl o trošku menší než on a musel jsem na sobě ještě hodně zapracovat, abych se dostal na jeho úroveň. Alespoň jsem měl ke komu vzhlížet a viděl jsem, jak musím vypadat a projevovat se, abych mohl pomýšlet na to, že je porazím a dostanu se dále. Opět ve všem bylo podvědomí. Dlouho jsem nepředvedl větší disciplínu a sebekontrolu jak v tomto období. Pravidelně jsem se probudil dřív, šel si protáhnout a dát si na hřiště několik sprintů, což mě dokonale nastartovalo, potom jsem šel do práce, po práci do posilovny a ve dny tréninku jsem trénoval, zbytek jsem se věnoval knížkám, soláriu a hudbě a své nové přítelkyni. Můj život mě opravdu začal hodně bavit, protože jsem měl vše, po čem jsem toužil a bylo to tak krásné období, že jsem si přál, aby opravdu ni kdy neskončilo. Vesměs na něm moc zvláštních věcí nebylo, v práci bylo vše stale stejné, přišel jsem, rozepsal jsem si lidi, napsal jsem, co je špatně a potom jsem řídil provoz a snažil se, ať všichni spolupracují, jak mají, potom se hodnotili cíle a šlo se domů, popř. se ještě zkontroloval plán na další den, kdyby náhodou bylo něco špatně. Do toho bylo několik dalších odpovědností, krom těch za směnu, jelikož jsem na to vše byl zvyklý z dřívějška a tady mě to bavilo, tak jsem to ani nijak nehrotil a nepovažoval za práci, naopak mě to bavilo, nepředřel jsem se.

Ale s tou zábavou, v tomhle období pro mě nebylo nic, než že to, že takhle pracuju, brzy skončí a já budu už jen zápasit a dělat si to, co mě skutečně naplňuje a mít za to zasloužené peníze. Tréninky v posilovně se hodně změnili, už jsem se nesnažil zvednout co největší váhu, naopak jsem zpomalil a vše si dokonale užil a dělal co nejvíc opakování, díky čemuž jsem se dokonale vytvaroval a konečně byl, jaký jsem chtěl být, ale jak už jsem napsal nahoře, bylo to celkem náročné a i tak jsem si zachoval řadu svých proporcí. Další důležitou součástí byla stále práce na sobě, na vzhledu, neustále krémy na vrásky, tělové mléka, krémy před solarium a po soláriu a spousta dalších doplňků, co jsem potřeboval. Chtěl jsem v tomto dalším roce 2015 absolvovat dvě operace, keramické fazety a poté jsem chtěl botox, což není operace, ale chtěl jsem jí. Na další rok jsem si naplánoval postupné laserové epilace a také tetování, po kterém jsem toužil celkem dlouho a řekl jsem si, až se zbavím svých problémů, tak se potetuju. Pokud tedy hledáte původ mého moderního pentagramu na krku, tak to je odkaz na sílu, která při mě celý život stála. Vše najdete opět v „desáté generaci“. O trénincích wrestlingu jsem toho nemohl moc říct ani napsat ani ukázat, protože ty museli zůstat ve škole, nesměli ven, ale probíhali vesměs stejně. Nácvik pohybů, nějaké sprinty či rozcvička a poté zápasy, tréninky nástupů či snažit se ztrapnit jeden druhého, krom zápasů to byli i různé proma, křičení svého jména, každý měl svůj styl, svůj charakter, který musel hrát, zkrátka jako dobré divadlo. Začal jsem si i uvědomovat pohyby, které chci dělat a svůj spot, protože bez těchto věcí jsem byl celkem k ničemu. Každý lepší zápasník jej měl, aby dokázal zaujmout lidi a rozjásat dav. Práce spisovatele nebyla v tuto chvíli nijak náročná, bylo to spíš odreagování a předávání svých zkušeností a myšlenek dál, ostatním tak, že si z nich mohli brát příklad. Neviděl jsem za tím nic náročného, možná protože jsem měl nadání už od malička, sem tam jsem nedokázal najít vhodná slova, některá se mi opakovali, rozhodně jsem nebyl nijak spisovatelsky vzdělaný jako někteří lidé, přesto jsem silně věřil, že prodejnost a úspěch není zaručený na tom, že pro každý význam najdete jiné slovo či se to snažíte sepsat pokud možno co nejvíce v hádankách, beztak moc vzdělaných lidí po světě neběhá. Každý viděl ve svých hlavách pár věcí, co mu

stačili a co chápal a pokud bylo něco, co moc nechápal, buď se učil, nebo se neučil a tím pádem už nečetl vůbec nic. V jednoduchosti je krása, což si myslím já. Hudební tématika byla jednou z těch, co mě lákala nejvíc už jen proto, že jsem skrze ní mohl dokonale šířit svoje myšlenky a názory, protože jí spousty lidí poslouchalo. Proto jsem si chtěl udělat nejen základnu čtenářů, diváků, ale i posluchačů. Můj největší cíl byl, aby mé knížky byly zfilmované, ať už se jednalo o Červené zlo či několik dalších, které jsem psal. Pokaždé jsem je viděl na filmovém plátně a také na počítačích jako hry. Od toho mě však stále něco dělilo a to byl čas…

Kapitola 18 : „O krok blíže k cíli“

Neutekli ani dva měsíce, a jelikož moje popularita už byla celkem vysoko a umění a postava také na hodně velké úrovni, vedení a hlavní trenér se rozhodl dát mě na týdenní show. Nechtěl jsem přerušit práci, protože zkušenosti se mi hodili, chtěl jsem povýšit dále na asistenta, abych zvládal další věci, protože jsem tím mohl mít více peněz a také jsem měl v plánu, že když by mi nevyšel tryout pro WWE, jednoduše bych se přesunul díky práci, čímž jsem stále měl dvě možnosti, jak se do vytoužené WWE dostat. Přepadla mě neuvěřitelná nervozita, přeci jen každý týden show a do toho jsem musel hodně trénovat. Chodil jsem běhat dvakrát týdně, jednou týdně jsem si stále dával sprinty a do toho jsem stále chodil ještě trénovat do školy dvakrát týdně. Zbytek dnů jsem se věnoval práci a stále psaní a každou sobotu teď měla být show. Říkal jsem si, že jsem konečně o krok blíže k tomu, co vlastně chci, vždyť tak dlouho jsem chtěl být v televizi a teď se mi to konečně povedlo! Psychická příprava byla celkem na místě, ani jsem nechtěl myslet na to, že něco podělám jako na začátku, když jsem pokaždé zvoral tolik věcí. Soupeřem na ten večer měl být jeden zápasník, co už tam byl celkem dlouho, říkal si „Tiny Iron“ a byla to celkem hora. Podle profilu to byl i herec černé pleti. Těšil jsem se, až mě ta obluda bude kopat do zadku a házet se mnou o ring. Zbývala mi jedna věc, chtěl jsem používat pouze své písničky a proto jsem ještě několik dnů před plánovanou show jel do studia natočit svou písničku, protože každý zápasník měl vlastní písničky. Někomu to dělala firma, někdo používal jiné, já jsem chtěl mít své vlastní. Nemohl jsem si neudělat pořádnou bojovou pecku, která mě měla vždy nabudit a vehnat do mého srdce adrenalin a zastrašit soupeře. Hodně se mi líbila kombinace tanečních prvků s bassy a bubny, ani jsem nechtěl tolik používat rock jako ostatní, vzhledem k tetování, co jsem měl, jsem chtěl působit spíše dojmem drsňáka, poslem dvou světů. Něco, co by dokonale šlo k mému stylu. Hodně se mi v tomhle ohledu líbila písnička Marty Scurrla, která byla přesně podle mého gusta, ale nebyli v ní žádná slova. O

písničce Johna Ceny jsem si myslel, že je taková ohraná a po čase se mi přestala úplně líbit. Patrně se Vám to teď zdá jako blbost, ale věřte, že vymyslet něco opravdu pořádného, co zvedne lidi pokaždé, když nastoupím, nebyla vůbec sranda. Pokud si chcete písničku poslechnout, určitě se podívejte na mé osobní stránky, kde si jí budete moc poslechnout. Nic lepšího jsem tehdy nevymyslel a myslím, že to bylo dokonalé na první veřejnou písničku, co měla být ode mě a měla hrát v televizi. Asi si říkáte, co jsem byl za blázna? Ale mě na tom opravdu záleželo, stejně jako na vlastním stylu. Nad svým stylem jsem hodně přemýšlel. Investoval jsem do kvalitních, černých vysokých bot s vystýlkou, abych byl větší, bylo na nich mé jméno. Poté jsem si koupil velké, černé gumové trenky, na kterých bylo taktéž mé jméno s odkazem na web. Kolena ozdobili černé chrániče, které byly hodně důležité, na tělo jsem si tehdy také navrhl vlastní tričko, jak už jsem zmiňoval o pár kapitol předem. Nesměl chybět odkaz na můj web a také obrázek s rozzuřeným Démonem a nápis „Evil Angel!“. Opravdu to pro mě hodně znamenalo, na svém stylu jsem si hodně stavěl, ale zase jsem nechtěl působit jako nějaký Satanista či nějaký posvátný. To by bylo až příliš komické. S tím vším jsem současně chtěl propagovat své umění a knížky a tohle mi přišlo i celkem zábavné. Rozpoutávat peklo každý týden. A přesně to jsem chtěl předvést tomu velkému černochovi. Už ke mně patřilo, že jsem byl spíše ten, co se držel stranou a byl vyčůraný, nemohl jsem být za toho dobrého, na to jsem byl až moc špatný. Odpracoval jsem dvě celkem náročné směny. Neustále jsem myslel, jak si podám toho vysokého černocha, konečně byl pátek noc a já skončil, noční manažer mě přišel vystřídat a já se mohl psychicky připravovat na svůj debut. Co se asi bude dít? A co s ním vlastně budu dělat? Jedno je jisté, musím se na to pořádně připravit, pořádně vyspat, nasnídat, nazobat nějaké vitamíny, jít si zaběhat, zacvičit a na solárium a poté dorazit do arény a vše vyřešit. Moje princezna byla skvělou podporou, protože se mnou byla po celou tu dobu mého velkého dne. Nikdo neměl lepší přítelkyni, než já. Taky jsem si na ní musel dlouho počkat, usmíval jsem se, když jsem jí hladil. Takovou velkou věc si nemohla nechat ujít, i to mě hodně těšilo a dodávalo na

další síle. Co si budeme povídat, jakmile jsem měl kolem sebe podporu dívky, o kterou jsem stál, vše bylo tak jednoduché a bavilo mě, že ani nedokáži momentálně popsat, jak moc. Vše bylo jiné, nesnažil jsem se jen kvůli sobě, snažil jsem se kvůli nám. Nemohl jsem zapomenout také na svou rodinu a otce, který postavil hodně velký barák a já ho chtěl spolu se sourozenci celý vlastnit. Dorazil jsem do arény a šel se ještě rozhýbat, zkusit si pár pádů, nacvičit pár chvatů se studenty a vše mohlo začít. Znělka začala, jelikož jsem byl nový, musel jsem jít ihned jako první. Alespoň to budu mít celkem rychle za sebou, myslel jsem si v tu chvíli. Musel jsem vypadat co nejlépe, vždyť se na mě moje princezna dívala z hlediště, nešlo se ztrapnit. Onen moment nadešel, mnou nahraná písnička začala hrát a já věděl, že dlouho očekávaný moment je tady. Debut. „Tak jdi“! Řekl jsem si a vylezl za oponu do arény, kterou lemovali různě barevné světýlka létající ze strany na stranu, muzika hrála celkem hlasitě a to mě dokonale nabudilo, stejně jako diváky kolem. Jasně, jsem z Prahy! Myslel jsem si, když jsem nastupoval do ringu, trošku přikreslili mojí výšku, ale tím lépe, alespoň jsem nebyl takový prcek a váhu také, přesně tak! Hned jsem se cítil lépe, ještě jsem se pousmál na mojí princeznu, než jsem vlezl dovnitř. Snažil jsem se dívat se po lidech a chtěl, ať si mě všímají, co nejvíc, už od začátku jsem chtěl předvést dokonalou interakci a získat si je, snažil jsem se jim říkat, že doufám, že se neprobudím v nemocnici či také, že to bude pěkný oříšek hned na začátek, ať na mě myslí, až se tam budu válet na zemi omráčený. Snažil jsem se vše pojmout velice vtipně, jakmile jsem vlezl do ringu a uviděl toho brýlatého pána, co uvádí show, nešlo jinak, než sebrat mu mikrofon a pozdravit se s publikem. „Určitě jste o mě slyšeli! Jsem z Prahy, jmenuju se Beck Martin! Dělám toho hodně, jak se můžete dočíst na mých stránkách, ale hlavní důvod, proč jsem tady je wrestling! Byl to můj sen od malička a právě teď se mi splnil a mám tu čest tu teď stát před Vámi. Mrzí mě, že proti mně jde zrovna takový hromotluk, doufám, že se neprobudím v nemocnici, ale i to je riziko povolání, myslete na mě, až mě bude mlátit, škoda, že tu není moje maminka, ta by se mě určitě zastala!“ řekl jsem a lidi se celkem usmívali a tleskali, v tu chvíli začali pokřikovat mé jméno, protože jsem si na nic nehrál, naopak vše pobral trošku s humorem a nadsázkou. O to mi šlo. Neudělat

si dojem frajera. Moje princezna se na mě celou dobu smála, bylo to tak krásný jí vidět v hledišti. Po pravdě do mě tehdy šla hodně tréma a nemohl jsem se dočkat, až tohle skončí a my pojedeme domů. A je to tu! Říkal jsem si, když začala znít jeho znělka. Vylezl z opony, byl opravdu mohutný, někoho tak velkého a silného jsem ještě neviděl, no to se bylo na to těšit, opravdu vypadá jako malé železo, usmíval jsem se pod fousy. Pomodlil jsem se k Bohu, klekl si na kolena uprostřed arény a přál si, ať to přežiju. No, musel jsem vylézt ven z ringu, protože ten černoch přede mnou zkoušel všelijaké bojové pokřiky a patrně se ve mně snažil nahnat strach. No, nechtěl jsem se ho bát, vždyť když budu chtít, tak mu uteču, řekl jsem si, kolem dokola byli naštěstí železné židle pro případ, že by se situace trošku vymkla mojí kontrole. Chvíli jsem ho pozoroval ze zdola a počkal, až se vykřičí a pozdraví s publikem. Začal na mě ukazovat, ať jdu za ním, no že se mi chce, řekl jsem si a raději stál dál dole, zdál se tak rozzuřený, vyběhl za mnou a já se rozeběhl a udělal pěkné kolečko kolem ringu, nedokázal mě dohonit, tak jsem rychle vylezl do ringu a vyskočil na nohy, než se on dobelhal k provazům, že půjde za mnou, rozeběhl jsem se a chytře ho nakopl rovnou do hlavy tak, že spadl na tvrdou zem mimo ring. To muselo bolet, pomyslel jsem si, neváhal jsem, rozeběhl se a vyskočil z ringu na něj. Hned napoprvé jsem předvedl dokonalý let a modlil jsem se, ať přistanu přímo na něm, vždyť co kdybych dopadl na tu tvrdou podlahu z téhle výšky? Naštěstí jsem přistál na tu horu svalů, než otevřel oči, dopadl jsem na něj, patrně to moc nebolelo, ale beztak jsem ho viděl svíjet se v bolestech. Nečekal jsem na nic a drop kickem jsem ještě naskočil na jeho hlavu, aby si nemyslel, že to se mnou bude mít jednoduché a zvedl se. Držel si svou hlavu, asi to bolelo, tak ti chlapče, ještě přidám, pomyslel jsem si a pro jistotu ho ještě párkrát nakopl. Nechtěl jsem mu nic darovat, ale zvedat ho ze země byla chyba, protože mě jednou dobře mířenou pěstí odeslal do dobrého kómatu. Pak už si pamatuji, jak jsem ve vzduchu, a hází se mnou. Potom vidím jeho

velké nohy, jak mě kopají a opět letím vzduchem a dopadám na záda. Jo, docela to bolelo, pokud Vás to zajímá. Celkem jsem ho rozzlobil tím tvrdým začátkem, ale měl jsem z toho radost, protože čím víc do mě bude mlátit, tím rychleji se unaví. Člověk jako on nemůže vydržet příliš dlouho, jeho stamina byla určitě hodně omezená, zatímco ta moje byla téměř nekonečná. Několik minut jsem se nechal doslova šikanovat, než přišel můj dokonalý moment a nasadil mu jí dobře do hlavy, až se zapotácel. Okamžitě jsem vyskočil a skopl ho na zem, složil se jak skládací židle. Dobrý nápad, dojít si pro židli, ale jak? V tomhle zápasu židle povolené nebyly, ale zase když se nechám vyhodit, můžu ho potom pořádně dobít a ukázat, že se mnou si nemá hrát. Ale to až potom, momentálně se válel na zemi a já utíkal do rohu a vylezl na něj. Opět jsem na něj skočil, tentokrát jsem předvedl skvělé salto, jen jsem se bál, že se netrefím, ale trefil jsem se dokonale. Chvilku jsem čekal, než se začne zvedat a okamžitě ho znovu nakopl oběma nohama do hlavy. Trefil jsem se dokonale, muselo ho to bolet, pomyslel jsem si. Popadl jsem ho za krk a začal škrtit, jen nevím, jak jsem si mohl myslet, že by se mi snad vzdal? Vždyť byl o hlavu větší než já a dvakrát těžší. Ale zdálo se, že mu dávám zabrat, škoda, že se černoši nečervenali. Asi ho to bolelo a celkem dost, protože mě poslala k zemi jeho velká pěst. To už jsem viděl, jak je rozzuřený a chytá mě za nohy, přitáhl jsem ho k sobě a odkopl, nešťastnou náhodou za ním byl rozhodčí, který to hodně špatně odnesl, protože vypadl z ringu. Můj čas! Vyskočil jsem a znovu ho skopl k zemi. Dost jsem se divil, že se nedokáže vzpamatovat rychleji, pokaždé se mi to podařilo, poté se stačilo rozeběhnout a dopadnout na něj oběma nohama a měl jsem jistotu, že dobrých pět až deset vteřin si bude držet nos. Rychle jsem utekl pro židli, to už na mě dav začal křičet, že jsem sračka a to se nesmí, tak jsem se usmál a zakřičel, jak by ho porazili jinak oni, napřáhl se a vší silou ho praštil, až kosti zakřupali. Asi jsem to přepískl, ale aspoň se rychleji vzdá, řekl jsem si a pustil mu několik dalších ran židlí. Mezitím jsem viděl, že se zvedá rozhodčí, okamžitě jsem zahodil židli ven a čekal, až se ta velká hora svalů postaví na nohy. Jak ho dodělám? Ať jsem přemýšlel nad jakýmkoliv dokončovacím úderem, který bych chtěl

použít, bylo mi jasné, že jeho nad hlavu nezvednu ani náhodou, byl moc velký a těžký. Skočit na něj salto z rohu? Mohl uhnout. Dopadnout mu opět oběma nohama na hlavu? Blbost, to by ho neuspalo na dostatek dlouho času. Rychle, čas utíká, jak ho poslat dolů a odpočítat? Stále mi to vrtalo hlavou, tolik možných variant a já se nedokázal rozhodnout a dlouho váhal. Alespoň jsem se přiklonil a dělal, že čekám, až se zvedne. A pak jsem si vzpomněl na závěrečný kop od Booker T přímo do hlavy z nůžek. Jak se zvedal, rozeběhl jsem se a nakopl ho do hlavy. Složil se na zem a já ho začal počítat. Jedna. Dva. Tři! Ale co se to stalo? On vykopl skoro u tří a vyhodil mě ven z ringu, můj chvat byl slabý, neztratil vědomí na dostatečně dlouho a já se proletěl až k rohu, jo, bolelo to. Najednou se zvedl, ani nepotřeboval židli, aby mi dal pár ran a ze mě tekla krev. Cítil jsem, že s tou židlí jsem to asi přepískl a ten chlap ze mě teď bude chtít vytlouct duši. Alespoň ukážu, co vše vydržím, pomyslel jsem si a nechal se opět šikanovat, až se naštval tak moc, že si došel pro židli, rozhodčí se mu v tom snažil zabránit, ale byl ještě horší, než já a pak to začalo, jedna rána tím železem střídala druhou, v jeho záchvatu vzteku jsem uslyšel pouze gong a hlasatele říkajícího že jsem vyhrál diskvalifikací soupeře, ten černoch byl vyloučený za to, že mě zmlátil židlí, což se mu nelíbilo ještě víc, tak mi jich poslal několik dalších na dobrou noc. Modlil jsem se potají, ať už ten jeho záchvat skončí, dvakrát příjemné mi to nebylo a myslel jsem na svojí princeznu. Doufal jsem, že tam bláznivě nekřičí a jen se dívá. Naštěstí věděla, že cokoliv se tam stane, mě nemůže udělat nic vážného. Konečně skončil, vlezl na roh a snažil se ukazovat, že on je vítěz. Jo, to zrovna, myslel jsem si, hold jsem byl chytřejší, myslel jsem si, pousmál se a dál se raději svíral na zemi polomrtvý, jen aby už odešel. Ještě chvíli tancoval kolem ringu a poté se vydal na cestu zpět. Po takové nakládačce jsem si zasloužil pořádný potlesk, který jsem získal, zvedl se a celkem dobře zmlácený odešel zpět do zákulisí, kde jsem získal potlesk i od samotného černocha.

Na první zápas to byl celkem dobrý debut, líbilo se mu, že se mohl utrhnout ze řetězu a já jsem mu na to nic neřekl. Ještě aby, vždyť jsem chtěl dělat ty nejlepší show, při kterých by lidi pískali a křičeli a také předvést, jak moc vydržím. Moje princezna už utíkala za mnou a ptala se, jestli jsem v pohodě, byl jsem. Černoch se na ní usmál a řekl, že mám starostlivou holku. Souhlasil jsem, ještě aby ne, vždyť jsem si jí vybral, byla nejlepší! Majitel, stejně jako kameramani se mnou byli spokojení, což mě zahřálo na srdíčku a ihned po skončení zápasu mi volalo několik kolegů z práce, že vidělo ten masakr, jestli jsem v pohodě. I to mi udělalo radost, jasně, že jsem byl v pohodě, lidi viděli, co vše vydržím a já? Já jsem dostal na ruku pár desítek liber a byl jsem spokojený, vždyť jsem právě byl zmlácený v přímém přenosu! Super. Ale těšil jsem se do postele vedle svojí princezny. To už jsem myslel jen a jen na ní… Neděli jsem strávil opět v posilovně a běháním. Naštěstí jsem měl volný víkend, který jsem mohl strávit s ní. Co se ale nestalo, díval jsem se do své e-mailové schránky, kde jsem se dozvěděl, že vydavatelství chce vydat pokračování „Červeného zla“ co nejdříve, protože na tom vydělalo celkem slušné peníze a já měl odeslat číslo účtu, aby mi mohli vyplatit můj honorář, který v tu chvíli činil celé tři a půl tisíce liber. Musím říct, že to byl celkem úžasný začátek, na to, že můj příjem se v té době pohyboval kolem tisíc a dvou set až tří set, podle směn, tak tohle bylo přesně to, co jsem si přál. Tyhle peníze jsem chtěl investovat do sebe a do práce, kterou dělám, ale co jsem v tu chvíli potřeboval? Vzpomněl jsem si, že jsem celkem dlouho toužil po pořádném autě a také jsem chtěl notebook od Apple. Konečně jsem si mohl udělat radost. Rozhodl jsem se tedy, že část těch peněz použiji na notebook a zbytek peněz si uschovám na horší časy, anebo na dům na Floridě, po kterém jsem tak moc toužil. Nečekal jsem, že by prodeje šli tak dobře, ale měl jsem z toho nesmírnou radost, konečně jsem cítil, že ty roky dřiny a sezení u počítače a psaní se mi vyplatili. Okamžitě jsem si vzpomněl na to období, kdy jsem neměl práci a seděl doma a psal a psal. Konečně! I moje princezna ze mě měla radost. Ještě aby ne, vždyť jsem se opravdu dokázal posunout dál! Díval jsem se na ní, hladil jí a přemýšlel, co bych mohl udělat ještě víc, abych jí mohl dopřát luxusní audi v kůži, kterou by si určitě

zasloužila za to, že se o mě tak hezky starala a pak mě to napadlo. Vždyť mě bavila hudba a natočit klip přímo pro MTV nebylo až zas tak drahé, jakmile mi přijdou peníze, mohl jsem použít i peníze ze své výplaty a investovat! A bylo rozhodnuto. Rychle jsem odepsal na e-mail, poslal číslo svého účtu a těšil se, až peníze přijdou. Během středy už byli na účtu, akorát se blížila výplata, která přišla ihned druhý den. Co teď? Zaplatím si focení, uděláme si s princeznou krásné fotky na památku, koupím si pár dalších prášků na svaly, udělám radost i jí a také si udělám nějaké zápasnické fotky, ale co hlavně, zaplatím si hudební studio, zvukového technika jako dřív a také si zaplatím kameramany, kteří mi natočí profesionální video a písničku pošlu do rádií, stejně jako klip do televize. Dva tisíce liber zmizelo celkem rychle, ale já si splnil svůj sen a nemohl se dočkat neděle, kdy mělo vše začít. Musel jsem si v práci vzít dovolenou, jinak bych to nezvládl. Na neděli jsem naplánoval focení. První půlku dopoledne sám, další půlku dopoledne se svojí princeznou uvnitř ateliéru a také venku. V tu chvíli se měl natáčet i videoklip. Představy o něm jsem měl dokonalé, jelikož šlo o první profesionální, co měl jít do televize, říkal jsem si, co by mohlo zaujmout několik tisícovek lidí, kteří se na to podívají. Klipů o lásce bylo hodně, stejně jako klipů o penězích a lidé už viděli tolik frajerů, ale písnička, se kterou jsem vytáhl do boje, byla napsaná pro ni, pro mojí princeznu. Chtěl jsem použít pár záběrů ze sobotní show a také jsem měl v plánu použít pár záběrů z ateliéru, ale především jsem chtěl natáčet venku a s ní u nás doma. Jak jinak jí říct, že i když mám to všechno, co dělám a jsem šťastný, bez ní vlastně nemám vůbec nic? Jak jinak zaujmout spousty lidí, než tím, že jí opravdu miluju a záleží mi na ní? Představa byla dokonalá, ještě jí realizovat. Kvůli tomu jsem potřeboval i režiséra, který by dokonale zvládl mé myšlenky přenést do obrazu, naštěstí i on byl v ceně, kterou jsem si zaplatil… Nahrávání skladby, focení i natáčení klipu jsem si dokonale užil a nelituji ničeho. Během tří dnů jsem zvládl opravdu hodně práce, stejně jako moje princezna. Byl jsem na ní moc hrdý a nemohl se dočkat, až klip poletí do hudebních televizí a všichni ho uvidí.

Druhou část „Červeného zla“ jsem ani nemusel nijak předělávat, vše už bylo připravené a knížka byla na cestě do tisku. Hodně jsem myslel na to, co mi dali knížky jako „tajemství“, „síla“ či „magie“. Opravdu hodně, dokázal jsem přetvořit své sny do reality, dělal jsem, co mě baví a měl jí vedle sebe. Sobotní show také byla úžasná, tentokrát proti mně šel člověk, co byl téměř stejný jako já a nebyl ani nijak silný, tak jsem ho dodělal, dav lidí šílel a já dostal tentokrát celých padesát liber za zápas. Slušné. Myslel jsem si, sice knížky zaplatili více, ale to neměnilo nic na faktu, že už mně platili tři společnosti. Vydavatelství, wrestling a má stálá práce – management, kterou jsem stejně prozatím nechtěl opouštět, přeci jen ty zadní vrátka a zkušenosti. Co mi v té chvíli chybělo? Snad jen aby se mi brzy ozvali a měli zájem vydat “Červené zlo” i zde a následně v Austrálii a Americe a Kanadě, vždyť to by pro mě znamenalo otevření daleko většího trhu a o dost větší kapitál. Nemyslel jsem ani tak na peníze, jako na splnění snu, přál jsem si, ať to lidi čtou, chodí na mé stránky a dívají se na mou práci, chtějí mě vidět a poznat osobně, přijdou na show. Věci šli jako magnet. Trvalo několik týdnů a ozvali se mi z agentury. Přál jsem si spolupracovat s „Bloomsbury“, strašně dlouho jsem o tom snil a teď jsem dostal nabídku. Dokážete si to představit, jak moc jsem zářil? Tu noc to princezna odnesla opravdu hodně, chudinka, takhle jsem jí nikdy nemačkal, ani tak vášnivě nelíbal, nehladil a nesmál se a nebyl šťastný, že jsem s ní. Musela si říkat, že jsem dobrý blázen, ale to si říkala po celou dobu, takže jsem toho ani nějak nelitoval. A kdy jsem se tam měl dostavit? No byla to celkem zajížďka, celých dvě stě mil do centra. Ale co se dalo dělat, domluvil jsem to na středu, protože to jsem měl volno v práci a trénink bych dokázal odcvičit ráno, stejně jako solárium a poté vyrazit. Rychle jsem hledal ještě vhodný oblek, posbíral všechny své věci a vyrazil do centra. Moje princezna mi opět dělala doprovod. Najednou ze mě byl opět ten uhlazený umělec v černém saku a bílé košili, co si píše nějaké ty řádky na svém počítači a zdá se, že za to dostane zaplaceno. Zahraniční trh pro mě v tu chvíli znamenal především další možnost a to, že by

se má knížka konečně mohla zfilmovat. Nic víc jsem si nepřál, než v ní hrát postavu hlavního hrdiny Davida. Bylo mi jasné, že když bude někdo chtít koupit filmová práva a chtít natáčet můj příběh, neprodám je, aniž bych si tam nezamluvil jednu roli, stejně jako pro mojí princeznu. Cesta trvala celou hodinu a půl. Už jsem toho měl celkem dost, nemohl jsem se dočkat, až tam budeme. Byl jsem snad ještě více nervózní, než předtím. Další skvělou zprávou toho období bylo, že můj klip celkem zabodoval a lidem se líbil, držel se na předních příčkách hitparád jak v rádiích, tak v televizi. Stále jsem nevěřil tomu, že se opravdu hraje a když bych ladil rádio, opravdu bych se tam mezi těmi tisíci skladbami slyšel. Její úsměv na tváři mi dodával neuvěřitelnou sílu. Jak jsem říkal, možná že ne celý můj život byl pohádka, ale já si z něj pohádku udělal…

Kapitola 19 : „Nabídka“

Konečně jsem dorazil do agentury, moje nervozita ze mě pomalu spadla, jak se ke mně Lucka tulila. Uvnitř se na mě hrdě usmíval majitel agentury nadšený z mé práce. Přesně to jsem chtěl vědět. Přivedl nás do celkem normální kanceláře, všude byly bílé stoly a černé kožené křesla a odevšud svítili apple macbooky. Přesně takhle jsem to chtěl mít udělané i doma, snad se brzy dočkám, říkal jsem si. Opět jsem si shrnul svůj majetek. Vlastnil jsem obyčejné, starší BMW E36 po kterém jsem toužil celou střední a zde jsem ho měl za hotové. Zatím sloužilo dokonale. S ním jsme také přijeli, ač jsem se trošku styděl brát si sako do obyčejného BMW. Dále jsem si musel opět shrnout několik kusů dobrého oblečení, počítač, mobil, několik desítek skvělých fotografií, dva videoklipy, HD kameru. Pronajatý barák, který jsem chtěl také brzy vyměnit za vlastní, protože platit nájem mi vždy přišlo jako ztráta peněz. Kolikrát jsem přemýšlel, že bych si raději platil auto a přespával v autě, než platil někomu nájem. Říkáte si, že přeskakuji? Nepřeskakoval jsem, v tu chvíli, když muž přede mnou naléval vodu do skleniček, v rychlosti jsem si vybavil vše, co jsem zatím měl, často jsem si nedokázal vyprázdnit hlavu a nemyslet vůbec na nic, vždycky jsem toho měl tolik a myšlenky skákali od jedné věci k druhé. Asi to byla moje chyba, tiše jsem se modlil, aby to měli stejně i druzí. V agentuře po mě chtěli peníze za to, že mě budou zastupovat. Vzhledem k tomu, že jsem to už kdysi četl, nepřekvapilo mě to a byl jsem připravený. Nechtěli až tak moc, pět set liber s tím, že ještě teď bude moci dohodit mé dílo do nakladatelství, jaké si vyberu. Udělalo mi to radost, vytáhl jsem balíček peněz a poprosil, ať zkusí „Bloomsbury“ protože jsem měl velký zájem být vydaný nejen ve Velké Británii, ale ve všech anglicky mluvících zemích. Samozřejmě mi řekl, že budou muset udělat menší korekturu mého textu, s čímž jsem počítal, ale můj překlad pochválil a řekl, že mě obdivuje, protože moc

autorů si svou knížku nikdy nepřeložilo do jiného jazyka. I v tom jsem měl menší plus, protože jsem nebyl jen blbý zápasník, svalovec či místo mozku činku, naopak jsem měl mozek na správném místě a věděl, že teď po tomhle už mi nikdo nebude moc říct vůbec nic. Vše byla otázka několika minut a jednoho hovoru s majitelem, který souhlasil a chtěl se se mnou setkat osobně a domluvit se na dalším postupu. Tolik skvělých zpráv během několika dnů, že jsem měl opět sto chutí popadnout princeznu a obejmout jí co nejvíce to šlo. Po pravdě jsem se nemohl dočkat, až s ní opět budu sám. Potřásli jsme si rukou a s úsměvy se rozloučili, poprosil mě o druhý díl, který jsem slíbil, že pošlu ihned, jakmile dorazím domů. Zdálo se, že se mnou vážně chtějí spolupracovat i na dalších projektech a tak má veškerá spisovatelská činnost nebyla k ničemu, naopak. O hodinu a půl později jsme konečně dojeli do knižního nakladatelství „Bloomsbury“. Přivítali mě s úsměvem a tentokrát mě pustili dovnitř, protože jsem měl domluvenou schůzku se samotným majitelem. Muž sedící přede mnou byl staršího věku, dost možná věku jako můj otec. Řekl mi, že agentura s mojí prací byla velice spokojená a vidí v ní velkou perspektivu, ať už co se týče knížek či filmů. Jakmile jsem uslyšel film, okamžitě jsem se rozzářil jak žárovka. I moje princezna si všeho všimla, byl jsem rád, že se mnou sdílí veškerou mou radost a stále je se mnou i to, že si brala volno z práce, jen aby mohla cestovat se mnou. Následující scéna mi připomněla lehce film Matrix, na který jsem po celý svůj život nemohl zapomenout, protože mi hodně dal. Nečekalo mě žádné prodávání duše Ďáblu či podepisování smlouvy vlastní krví. Řekl mi, že mi může vypsat šek na dvě stě tisíc liber a veškerý zisk z knížky půjde jim, či mi napíše pouze deset tisíc, ale budu mít svých dvacet procent. Ačkoliv se mi to zdálo málo, ihned mi došlo, že když jsem něco vydával u nás, měl jsem z toho také dvacet procent. Co víc si přát? Lepší, než drátem do oka, řekl jsem si a neohrnoval nos nad učiněnou nabídkou. Dvě stě tisíc liber se mi zdálo velice atraktivní, protože bych měl

okamžitě na dům a v zásobě jsem měl další tři části, ale byl bych blázen, kdybych si nedal procenta, protože každý si dokázal spočítat, že kdybych prodal sto tisíc kusů po pěti librách, okamžitě mám víc, než mi ze začátku nabízeli. Riziko, že se neprodá vůbec nic, jsem ani nechtěl brat v potaz, ostatně jako celý svůj život, kdy jsem si myslel, že existuje pouze ano, nikoliv ne. Chtěl jsem se poradit s princeznou, ale zase jsem si musel být jistý, stejně jako ona, že moc dobře vím, co dělám. Vždyť má intuice mě ještě nikdy nezklamala. Myslím, že jsem muže přede mnou trošku zklamal, protože čekal, že po tom balíčku skočím, ale já jsem neprahnul až tak moc po penězích, šlo mi spíše o to být vydaný všude možně, protože z toho jsem mohl teprve těžit. Ještě ten den podepsal smlouvu a obdržel šek na deset tisíc liber. Na tolik peněz jsem musel dřít kolem osmi měsíců. Teď jsem je měl před sebou na papíře. Řekl, že knížka půjde do tisku během dalších dvou měsíců. Ideální. Opět se mi okamžitě hlavou problýsklo několik momentů, kdy jsem se koukal například na Porsche Cayenne s televizemi vzadu, či luxusní BMW 7 řady z roku 2007 v černé barvě, krémové kůži, navigací. Ale také jsem viděl obyčejný dům na Floridě, který jsem si teď díky penězům mohl koupit za hotové. V tu chvíli mi akorát zabzučel znovu mobil a my byly akorát na odchodu z nakladatelství. Nevěřil jsem, jak moc jednoduché a rychlé vše bude a jak moc těm lidem z agentury věřili. Sahal jsem pro svůj mobil a díval se, co mi přišlo. Byl to e-mail od jednoho z předních hudebních vydavatelství v Londýně. Po pravdě, netušil jsem, že by měli zájem se mnou spolupracovat, ale svůj mixtape, co jsem se snažil natáčet během tohoto období o celkem sedmnácti stopách, projevil zájem samotný Universal. Bylo toho až příliš v jeden den. Ptal jsem se sám sebe, co to vlastně je? Říkal jsem, že si ze svého života udělám pohádku, ale až takovou? Vždyť já to jen zkusil, ale patrně vzhledem k tomu, že mé písničky byly v rádiu celkem hratelné a předchozí klip se celkem umísťoval, byla asi pouze otázka času, než se někdo ozve. Okamžitě jsem odepsal, že bych se v Londýně znovu stavil příští týden, podívat se na nabídku a o všem promluvit. Dojalo mě, že mi i moje princezna v těchto věcech ani tolik nevěřila a teď se sama nestačila divit. O to víc jsem si jí vážil, protože se mnou byla, i když jsem nic neznamenal, tak stejně tak teď když začínám něco znamenat a konečně mi

říkají pane. Nářez! S šekem na deset tisíc liber jsem už nemusel dělat vůbec nic na dalších osm měsíců, přesně jak jsem napsal, ale nebyl bych to já. Nadále jsem si řekl, že budu chodit do práce a dale chodit na zápasy, protože v porovnání s tímhle světem mé zápasy nebyli tak dobře placené. Bylo to tím, že nejsem vlastně ještě nikdo, ale na druhou stranu wrestling mě bavil celý život a co bych byl bez wrestlingu, neměl bych to své naplnění, co jsem potřeboval. Věděl jsem, že budu chtít udělat jednu věc. Odletět domů na dovolenou, určitě během dalších dvou až tří měsíců. Vlastně jsem ani nevěděl, proč tam chci, chvílema jsem si říkal, že mě tam už vůbec nic netáhne, ale na druhou stranu je milé občas přiletět a zavzpomínat na vše, co bylo. Když jsem začal příběh od konce, chtěl bych se teď ještě vrátit k momentům s princeznou, jak jsme se dali dohromady, poznali se, protože na druhou stranu si říkám, že by byla škoda, aby o ní nepadlo několik stránek, protože ona byla stejně důležitou součástí mého života jako cokoliv, co jsem dělal. S radostí jsem se vracel domů, cesta utíkala o dost rychleji, než před tím, možná to bylo šekem, co mě hřál v peněžence či jí? Tím, že jsem se na ni těšil? Mohlo za to oboje, ani jsem v tu chvíli nemyslel, za co ty peníze utratím, vždyť jsem byl spokojený, znovu jsem se musel vrátit ke všemu, co mám, abych došel opět v přesvědčení, že nepotřebuji novější auto, i když bych se chtěl vytáhnout, nepotřebuji ani jiné oblečení, mám ho také dost, nepotřebuji ani jiný telefon, s tím svým jsem spokojený, konec konců nepotřeboval jsem ani jiný počítač, vždyť ten můj stále fungoval, Ale vím, že po počítači od Apple jsem toužil celkem dlouho a bez výčitek jsem si ho dopřál, ba co víc, vydělala mi na něj knížka, což je ještě lepší pocit, než když bych se na něj dva měsíce dřel v práci. Mojí princeznu ani nezajímalo, co bude s penězi, i z toho jsem měl radost, ale také jsem si chvilkama říkal, že bych jí mohl dopřát něco, po čem toužila ona. Na druhou stranu, věděl jsem, že na to si vydělám v práci či v ringu, o to víc si toho bude vážit. Rozhodl jsem se cestou, že peníze si vyberu a ihned si je dám na úspory, stejně jako zbytek předchozích a tak jsem se konečně za svůj život a celkem rychle

dostal konečně do pěkného plusu. Teď už jsem měl jistotu, že kdyby mi cokoliv nevyšlo, stále mám celkem velkou rezervu, ovšem stále barák bych si za to nekoupil, ba co víc, nájem bych z toho mohl platit tak maximálně tři roky, takže jsem pomalu začal přemýšlet nad tím, jak toto číslo alespoň ještě zdesetinásobit. Rázem bych měl na barák, který jsem chtěl na Floridě a v případě, že by cokoliv nevyšlo, stále jsem mohl koupit za hotové normální dům u nás doma a začít žít hezky v klidu a jen s ní. Měl jsem radost, že jsem si konečně dokázal zachovat správnou mysl a přemýšlet, nikoliv ihned vše utratit a pak se divit, že nemám vůbec nic. Konečně jsme dojeli domů. Následující scénu bych nechtěl popisovat příliš do detailu jak ve většině svých předešlých knížek, můžu jen říct, že jsem si to velice užil a doufám, že i ona. Po téhle stránce jsme si dokonale rozuměli. Před spaním jsem udělal večeři a šli spát, čekal mě opět tak nabitý den, ba co víc, týden, že jsem se nemohl dočkat. Uvědomil jsem si, že už jsem v té chvíli dlouho nic nepsal a ani neudělal pro své stránky. Trošku na čase je oživit, vždyť tyhle zprávy za poslední dobu byli více než dokonalé! Ale ještě jsem nevěděl, co mi řeknou z hudebního vydavatelství, proto jsem se rozhodl raději ještě mlčet a nic nezveřejňovat.

Kapitola 20 : „Přestávka“

Když jsem si říkal, že bych mohl na dovolenou, nemyslel jsem to tak vážně, každopádně po těch úžasných a nabídkách, které jsem během té doby dostal, jsem se rozhodl, že to nepůjde jinak, než se jet zregenerovat alespoň na dva týdny zpátky do vlasti. Patrně Vás teď zajímá, co se vlastně dělo, proč jsem tak potřeboval dovolenou? Vezmu všechno hezky postupně. Po Olympiádě a úspěšném vedení směn jsem po čase v práci povýšil na asistenta vedoucího, díky čemu jsem měl vice odpovědnosti a také práce, ale dokázal jsem si jí rozdělit tak, že jsem stále vše dokonale stíhal a lidé co byli pode mnou, dělali práci, co jsem jim dával a za stále stejné peníze, což mi vyhovovalo úplně nejvíc. Nároky to byli větší, ale nic, kvůli čemu bych chtěl utíkat. Knížky? Co jsem slyšel od známých, druhý díl už byl k dostání v obchodech a brzy měl přijít další výdělek z prodejů prvního dílu, stejně tak se dostal do obchodů ve Velké Británii, ale také v Austrálii a Spojených Státech Amerických, Kanadě a dalších anglicky mluvících zemích. Prozatím jsem nevěděl, jak na tom byli prodeje a příliš jsem se tím nezabýval, protože jsem měl peněz celkem dost a ani jsem nechtěl nijak hrotit peníze z prodejů knížek. Věděl jsem, že u nás chtějí brzy vydat další díl a když budou dobré prodeje, tak v zahraničí pokračování. U nás jsem chtěl udělat menší křest jen se známými, který jsem si naplánoval v Pražském klubu „Mazaný králíček“, kde jsem do té doby ještě nikdy nebyl a přišlo mi, že na křest knížky to bude stačit. Další věc, která mi hodně pomotala hlavu, byla nahrávací smlouva, kterou jsem získal přesně se studiem, u kterého jsem chtěl mít své alba. Nedali mi žádné peníze dopředu, za to ale financovali nahrávání alba a nahrávání klipů stejně tak jako vydání alba všude možně, což pro mě bylo o dost důležitější, než peníze. Tím jsem měl zaručeno, že moje hudba, moje tvář či

moje myšlenky budou velice rychle všude. Překvapilo mě, že se mi ani nesnažili poupravovat texty či říkat, co jsem měl či neměl dělat, naopak mi nechali volnou ruku, stejně tak s mými knížkami, nikdo mi neříkal vůbec nic, naopak mě podporovali, jako kdyby vše, co udělám, bylo to správné. Moc dobře jsem věděl, že to všechno správné není, ale tušil jsem podvědomě, že vše dokáže přitáhnout opravdu hodně lidí, protože témata, která jsem si vybíral, byli pro všechny, nikoliv jen pro vybranou skupinu lidí. Avšak stále to nebylo to, proč jsem potřeboval dovolenou. A jak dlouhá doba utekla? Pouhých pět měsíců, blížili se mé další narozeniny a pokud jsem z něčeho měl radost, ale zároveň se toho opravdu děsil, tak to byla nabídka odletět na Floridu a studovat pro WWE. Měl jsem za sebou úspěšný čtyřdenní „tryout“ a nemyslel na nic jiného, než že odlétám pryč přesně za tím, co jsem chtěl. Samozřejmě jsem myslel i na Lucku, kterou jsem chtěl za každou cenu sebou, v tu chvíli jsem jen netušil, jak to udělat, mohla tam trávit tři měsíce a poté musela zpět, každopádně jsem si říkal, že by mohla vždy na týden domů a poté přiletět zpět na další tři měsíce a kdybychom měli dítě, byl by to Američan a ona tam mohla zůstat, či kdyby si mě vzala na jejich území. Ale to jsem byl myšlenkami už úplně někde jinde, byl jsem si však jistý tím, že s ní chci být. Bál jsem se však, že až tak daleko by se mnou nechtěla jít, přeci jen Británie byla k nám domů celkem blízko a ona měla rodinu, vídala se s nimi celkem často, ale kdybychom odletěli do Států, už by to nešlo tak často. Ale zas díky mým penězům by oni za námi mohli létat tak často, jak jen by to šlo. Stále jsem vše viděl pozitivně, nikoliv negativně. V Anglickém wrestling jsem byl v té chvíli šampion, což jsem si užíval a což mi také pomohlo hodně při tomto úspěšném „tryoutu“. Pokud nevíte, co to znamenalo být profesionální zápasník pro WWE, rád Vám to vysvětlím. V té době to pro mě znamenalo každý den na cestách v letadle, každý den trénink. Pokud by ona se mnou nebyla, bylo by to příšerné, protože bych to sám nezvládl. V téhle práci procestujete více jak 250 dnů v roce, což je skoro celý rok a nemáte čas vůbec na nic.

Taková je daň za to být známý zápasník pro firmu WWE. A také tlak, v případě, že se zraním a budu hodně vysoko, neexistuje, že nepůjdu na show, prostě musím, musím to vydržet. Žádná nemocenská, nic takového zde nebylo. Ale byla to pro mě neuvěřitelná výzva a musel jsem to zkusit, kord když to bylo přesně to, po čem jsem celý život toužil. Věděl jsem ale, že si budu muset pořádně odpočinout. Trénink ze začátku možná nebude tak náročný, budu si užívat sluníčka a pláží, ale po skončení výcviku? Tolik věcí, co se mi honilo v hlavě, když jsme letěli domů a ona se o mě opírala a spala. Byla tak krásná, to nejhorší, čeho jsem se bál byl pocit, že o ni přijdu, protože jí nebude ten život bavit. Najednou jsem si vzpomněl na vše, jak jsme se poznali, jak moc jsem jí chtěl, až jsem kvůli ní ztrácel vlastní hlavu a dělal blbosti, to jak jsem jí ztratil už jednou a jaké to pro mě bylo. Pokud byl nejlepší čas o ní něco napsat, bylo to právě teď. Náš příběh byl pro mě opět jednou z dalších splněných pohádek, kterou jsem si žil. Vše začalo ještě za dob, kdy jsem chodil na střední školu a musel jezdit autobusem, ovšem, že tuhle historku čtete potřetí, ale teď je ideální doba se k ní vrátit a popsat vše do detailu. Jednou jsem čekal na autobus trochu déle a na druhé zastávce jsem viděl nastupovat opravdu krásnou holku, typově přesně ta, kvůli které bych udělal úplně vše. Hnědé vlasy, výrazné hnědé oči, krásná, andělská tvář s jemnými až drsnými rysy a velkými rty. Byla stejně vysoká jako já. Tehdy jsem o ní víc nevěděl, jen, že bydlí v okolí Veltrus a okamžitě si mě získala. Někdo jako ona Vám v paměti utkví na hodně dlouho. Tehdy jsem byl odhodlaný udělat vše jen pro to, abych věděl, kdo to je, abych jí mohl poznat. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že by o mě někdy v budoucnu jevila zájem. Ještě ten den jsem prohledával internet, abych se podíval, jestli jí nezná někdo z přátel, ale nikde jsem ji nenašel a tak jsem na to po čase přestal myslet. Až jednou jsem myslel, že jsem jí potkal, na internetu, jak jinak, tak jsem si s ní začal psát a celkem jsme si rozuměli. Totiž, myslel jsem, že to je ona. Holka, kterou jsem

poznal, se jmenovala Lucka Špičková a byla jí velice hodně podobná. Hodně dlouho jsem si myslel, že jsem jí našel, ale nenašel, časem mi to došlo, že dívka, kterou jsem viděl, byla v některých ohledech jiná, i když spolu měli spoustu společného. Čas plynul dál a já jí po opravdu hodně dlouhé době potkal a jak jinak, než v autobuse cestou z Prahy. Dívala se do mobilu a někomu psala, zatímco já se díval na její hnědé oči a ty své jsem z ní nemohl spustit. Nebyla to pro mě výzva, byla pro mě něco, o čem jsem věděl, že kvůli téhle bych byl schopný i zabít. Cosi z jejích očí mi říkalo, že ona nebude špatná holka, naopak z ní koukala i čistá duše, co si ráda zajde na diskotéku, ale jinak je věrná. Během těch pár měsíců jsem se s ní seznámil, vtipné bylo, že opět v autobuse, přes svou bývalou přítelkyni Pavlu. Tehdy jsem se jí akorát chlubil svou knížkou, no, chtěl jsem udělat na Lucku trošku dojem, ale myslím si, že zrovna tímhle jsem ho příliš neudělal, mohlo mi dojít už kdysi, že na ní tímhle dojem asi neudělám, že se o to všechno bude muset zajímat patrně sama. Později jsem si s ní sem tam napsal pár vzkazů, občas jí potkal v autobuse, občas mi napsala, jestli bych jí někam neodvezl, nebo zda-li bych ji nepomohl sehnat brigádu či kam jít, protože to doma měla hodně špatné, no, co si budeme povídat, po čase mi jí bylo i líto, vcítil jsem se do ní a chtěl jsem jí pomoc, chtěl jsem jí získat a starat se o ní a rozmazlovat jí a zařídit, ať už jí nikdy nečeká nic špatného. A tak jsme sem tam zašli někam ven, nezažil jsem s ní ovšem nic takového, aby se do mě zamilovala, krom posílání pusinek a té vzájemné jiskry v očích. Jednou jsem za ní šel do baru, kde byl její přítel a jeho několik dalších kamarádů, ještě ke všemu do míst, které jsem celý svůj život nesnášel. Překonával jsem se. Také vím, že jsem se hodně styděl, vždyť jsem měl potrhané boty, jezdil ve starém, polorozpadlém Puntu, ale jak se zdálo, asi se mi po botách moc nedívala, naštěstí? Anebo jsem mohl být naopak rád? Jediná moucha, kterou v tu chvíli měla, byla, že byla zadaná. Ale jako celý svůj život, ani teď jsem si z toho příliš nedělal, kolik holek bylo zadaných, říkal jsem si.

Tehdy jsem pracoval jak jinak než jako manažer, akorát že restaurace na Černém mostě a všechno tohle bylo krátce před tím, než jsem se rozhodoval, jestli odletím či nikoliv. Byl jsem hodně sám v té chvíli a atmosféra v práci začínala být neúnosná. Krom Lucky jsem si psal ještě se svými nadřízenými, ale bohužel i kolegyněmi a podřízenými, takže v té chvíli jsem to hrál na víc stran, jak u mě bylo zvykem, ale stejně jako dřív i teď jsem věděl, s kým jsem si chtěl užít a koho bych opravdu chtěl, kvůli komu bych zůstal a přemýšlel, že zaberu v práci, nechám se transferovat a budu se snažit dál, ať můžeme být spolu. Ano, bylo to právě kvůli Lucce. Později ale začala chodit s jiným klukem a já? Já o ní přišel. Nakonec si mě dala blokovat a já z ní ztratil veškerý kontakt. Myslíte, že jsem blázen? Byl, byl jsem blázen do ní od prvního dne, co jsem jí viděl, ale nikdy jsem to nedával najevo. Ale kolik jste viděli romantických filmů, jak se kluk či holka zamiluje a nemyslí na nic jiného, nepovídá o něčem či o nikom jiném, než o ní? Já spousty, díval jsem se na telenovely a často, bylo to pro mě něco nepředstavitelného, více jsem věřil tomu, že se dostanu do WWE, než abych našel holku, do které bych byl blázen a ona později do mě. Hodně, hodně mě to dostalo, nebyl den, kdy bych na to nemyslel, kdy bych nemyslel na to, jak jsem jí viděl ve vlaku a chtěl jí říct sbohem, ale nešlo to, až tak moc jsem byl slabý v té chvíli. Občas jsem si přál být jako ostatní kluci, mávnout nad tím rukou a neřešit to, ale nikdy jsem takový nebyl, nešlo mi to. A odletěl jsem, vydal se na své dobrodružství. Čas utíkal a po mé dovolené u nás si mě časem odblokovala a já se jí za vše omluvil. Asi jsem se choval přehnaně, protože jsem jí opravdu chtěl vidět, rozloučit se. Znáte ten pocit? Když víte, že někoho už patrně asi ani neuvidíte a přesto ho chcete vidět? Přesně takový jsem měl já. Dal bych cokoliv za to jí alespoň jednou jedinkrát vidět. Ale ona nechtěla, neodpovídala, nereagovala. Uvnitř jsem byl rozhodnutý, že všem ještě ukážu, kdo jsem. S tím vším jsem odletěl. Něco dokázat. A dále pak už ten příběh znáte. Příběh o cestě nahoru a o velkém pádu dolů. O sbírání se a znovu získávání energie až doposud. Teď se asi

ptáte, jak jsem se s ní dal dohromady vlastně? To bylo také celkem vtipné. Krátce po tom, co mi prominula, jsem byl šťastný jak blecha a začal jí psát, zvát jí k sobě na dovolenou či ven, opět jsem jí masakroval, jako kdysi. Vzpomněl jsem si na Vaška Kubáka, který pravidelně psal Dominice Myslivcové na zeď všelijaké vzkazy, a ona už ho měla plné zuby. Viděl jsem sebe, jak moc jsem z ní hotový a jak moc jí masakruju. Došlo mi, že tímhle způsobem jí beztak neuvidím, a když bych si kvůli ní koupil letenku a letěl jen tak, stejně by si myslela, že jsem magor, což mi dala i dost silně najevo, hold jsem jí to musel všechno dokázat jinak, než psaním a textem. Ale celý svůj život jsem psal, tvořil, byl citlivý umělec. Ale druhá stránka byl bojovník, zápasník a tu jsemchtěl použít. Psal jsem tehdy, že jsem nevypadal příliš atraktivně. Rozhodl jsem se v té chvíli vše resetovat. Oholil si vlasy a řekl si, že až budu vypadat opět sexy, jako dřív, až budu mít svůj účet opět v plusu, potom přiletím zpátky domů a vyhledám jí. Půjdu na diskotéku, kam půjde ona, či zkrátka dám nějak vědět, že jsem v České Republice. I to jsem udělal v Srpnu během Olympiády. Do té doby jsem na sobě tvrdě dřel, abych se jí vůbec líbil. Dokoupil nějaké drobnosti, pronajal si auto a přiletěl. Jel jsem sám, protože jsem si večer chtěl užít a neposlouchat žádné blbé připomínky svých kámošů či se dívat, jak mi jí balí přímo před očima. Ani jsem si nebyl jistý, jestli přijde, měl jsem pouze tušení. Poslal jsem do sebe pár panáků vodky na kuráž a potom se už jen díval kolem dokola a čekal, jestli přijde. Měl jsem výhodu, že v místě, kde jsem byl, byl pouze jediný bar a jí nezbývalo nic, než si jít k tomu baru objednat. Tam mě také uviděla, podívala se na mě od shora dolů a já se usmál. Strašně jsem si přál, aby jí dostalo, jak moc se o sebe starám, že nemám žádné vrásky, vypadám stále mladší či způsob, jak se oblékám. Z dřívějška jsem věděl, že oblečení či zlato na

krku nebo hodinky jí asi nijak neuchvátí, proto jsem se raději posilnil alkoholem. Jedna má stránka byla ten citlivý umělec, ale ta druhá byl ten vysmátý rebel, který svýma očima a úsměvem a povahou dostal téměř každou. Musím podotknout, že to bylo ještě v období, kdy jsem neměl ani tolik peněz, ani jsem se o sebe tolik nestaral, sázel jsem pouze na svůj obličej a povahu. Teď? Myslel jsem si, že jdu do boje s daleko více zbraněmi, než jen s obličejem a povahou. Pozval jsem jí na panáka, potom dalšího a dalšího, povídali jsme si snad hodinu v kuse, až jsem jí brzo vyzval na parket a protože byla sama, věděl jsem, že si můžu dovolit víc, než kdy dřív. Vše kolem mi dodávalo na sebejistotě a já věděl, že v tu chvíli jsem nejvíc řešený kluk na diskotéce, stejně jako tomu bylo pokaždé, když jsem někam vlezl. Všechny oči stále na mě. Třebaže jsem byl malý, vůbec na tom nezáleželo. Netrvalo dlouho a políbil jsem jí. Ani jsem se nebál, že by mi dala facku, naopak jsem si myslel, že když už se naštve, odejdu alespoň s tímhle. Trošku mi dalo práci se jí za vše omluvit i za svoje chování, tak moc jsem chtěl, ať mě pochopí, nakonec pochopila, ale trvalo to. Teď už mi zbývalo jí jen přesvědčit, že o ni opravdu stojím a chci být s ní, ale bohužel život, který žiju, nechci se ho vzdát, ale přál bych si, ať je jeho součástí. Dovolená tehdy trvala tři dny a já s ní strávil každý den. Hodně mi pomohlo, že v té chvíli neměla stále práci, protože nemohla nic sehnat, snáze jsem jí přesvědčil o zahraničí, o tom že se o ní postarám a najdeme pro ni něco tam za větší peníze. Do restaurace jsem jí tahat nechtěl, protože to určitě nebyla práce pro ni, kdyby byla, musela být alespoň vedoucí. Po těch dvou krásných týdnech co utekli, mi začala psát, povedlo se mi v ní něco nechat, přesně to jsem chtěl! Vážně začala přemýšlet nad tím, že odletí a já? Já se modlil, ať to vyjde, ať jí mám u sebe. A pak? Do tří týdnů jsem jí vášnivě přivítal na letišti, odvezl k sobě a tam s ní byl do svých narozenin. V té chvíli jsem se akorát stěhoval poblíž školy, kterou jsem chtěl navštěvovat a měl už rozjeté sem tam nějaké malé vystoupení na menší show,

zkrátka rozjetou kariéru. Ona mi dodávala sílu jít ve všem dál, ona byla a je klíč ke všemu ve věku, kdy jsme se dali dohromady. A podívejte. Zavzpomínal jsem na začátky, ale teď mi spala na rameni a já přemýšlel nad tím, že jí můžu opět ztratit. Za žádnou cenu jsem to nechtěl dopustit, ale mít s ní miminko, aby se o něj starala, zatímco já budu stále pryč? Bylo jasné, že se zápasení nebudu moci věnovat po celý svůj život, protože mi na ní záleží tak moc, že další část budu chtít trávit s ní. Myšlenka, že bych mohl mít v každém městě deset holek, mě už vůbec nezajímala jako dřív. Ve všem jsem měl dokonale jasno a nikým jsem si nebyl tak jistý, jako jí. Hladil jsem jí po tváři a nechtěl přemýšlet nad tím, co bude, naopak jsem si chtěl svou dovolenou užít a myslet na Floridu a jak na sebe během chvíle budeme mít o dost víc času, než kdy dřív.

Kapitola 21 : „Škola“

Křest knížky jsem si hodně užil. Dorazilo i pár známých lidí, které jsem chtěl vždy poznat, jen v tom všem mi najednou došlo, že po celou dobu je ona se mnou, ale já s ní vlastně vůbec. Neustále jsem to byl jen já, já, já, ona na mě byla hrdá, ale nikdy jsem jí vlastně neřekl, jak moc jsem já byl hrdý na ní a rád, že jí mám a stejně tak jsem byl rád, že vše zvládla a snažila se, chodila do práce, a i když její práce nebyla náročná jako vše, co jsem dělal já, byl jsem neuvěřitelně spokojený. Chvilkami jsem si za to mohl i sám, protože jsem byl ze všech těch svých úspěchů tak unešený, že jsem zapomínal na to, co je pro mě nejdůležitější, ona. Po zbytek mé dovolené jsme jezdili po místech, které chtěla vidět či po jejích kamarádech, v tu chvíli mi došlo, jak to asi vypadá, když se já bavím a ona příliš ne. Tentokrát jsem si neměl co říct já s jejími kamarády, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem celou dobu přemýšlel nad tím, co bude dál. V jednu chvilku se mi zdálo, že se od sebe vzdalujeme a představa, že bychom měli dítě, by znamenala, že se od sebe vzdálíme úplně, protože já strávím svůj život na cestách, zatímco ona by vychovávala miminko. Chtěl jsem si s ní v tu chvíli vážně promluvit, protože tohle všechno mi bylo celkem líto. Nechtěl jsem jí ztratit a tohle vše měla být zkouška našeho vztahu. Den před odletem zpět do Velké Británie jsme spolu leželi vedle sebe v posteli a jen se hladili, nedělali jsme vůbec nic. Nejlepší čas si s ní vážně promluvit. Těžko jsem v sobě hledal slova, jak začít, ale na ten rozhovor do konce svého života nezapomenu. Konečky jsem jí přejížděl po tváři, když jsem konečně spustil. „Za chvíli to bude skoro rok, co jsme spolu a za tu dobu se toho hodně mezi náma změnilo, víš, všechno to co se mi teď za poslední dobu stalo, ty smlouvy, šeky, knížky všude kam se podíváme a další peníze na cestě, týdenní show, trošku mi včera došlo, že z toho všeho mám až takovou radost, že nedávám najevo tobě, jakou radost mám z toho, že si stále se mnou. Pamatuješ, co jsem ti kdysi napsal a ty si řekla, že všechno moc hrotím či přeháním?“

„Napsal si toho tak moc, že si to pořádně nepamatuju.“ „Že bez tebe nemám vůbec nic.“ „Jo, tos tehdy napsal, fakt jsem si říkala, že si úplně na hlavu, když tohle napíšeš někomu, s kým si byl párkrát venku.“ „To je na jednu stranu pravda, ale neviděla si to pozadí.“ „Stejně seš blázen, víš to?“ „Proč si to myslíš?“ „Nečekala jsem, že by se ty tvoje věci takhle rozjely a taky že bys něco z toho cos kdy napsal, myslel tak vážně. Dycky si pro mě byl ten, kdo si nikoho neváží.“ „Nevěřil mi nikdo, a proč sis to myslela?“ „S nikým si nevydržel dost dlouho na to, abych si to mohla myslet.“ „Jo, to byla všechno moje chyba, protože jsem na všechno měl špatnej názor, zas mě to všechno hodně naučilo, a proto si s tebou teď o všem chci promluvit.“ „A já posloucham.“ „Stále si pro mě to nejdůležitější a za vším vidím to, že si po tom všem budeme moc užívat krásnej život někde v klidu, ale taky vidím teď celkem velkou výzvu ve všem, co jsem dělal já nebo co děláš ty. Pokud nebudeš chtít dělat to, co já, budeš muset cestovat každý den se mnou, procestujeme celé Spojené Státy a zbytek světa a potom, až jednoho dne všechno skončí, budeme už jenom spolu.“ „A to chceš?“ „Chci bejt s tebou od doby, co jsem tě poprvé viděl, a myslíš si, že teď to bude jinak?“ „Furt je kolem tebe tolik holek.“ „Ale jak dlouho jsem byl sám a čekal na tebe? Jak dlouho mi šlo o tebe?“

„To já nevim.“ „Ale říkal jsem ti to tolikrát…“ Řekl jsem jí a dal pusu, zdálo se mi, že si vším není až tak jistá, jako kdyby mě házela do stejné krabice jako všechny ostatní, ale já opravdu neměl ani pomyšlení na to jí podvádět, vždyť jsem chtěl lásku tak dlouho. A tím skončila naše dovolená. Slova budou vždy slova. Musel jsem jí vše dokázat, nikdy jsem si nechtěl nikoho kupovat, ani jí, chtěl jsem se chovat tak, aby se mnou chtěla být a milovala jen mě. Večeře? Dovolená? Zážitky? Ani nevím, ale věděl jsem, že jí vždy musím dát něco, na co bude mít dokonalou vzpomínku a všude uvidí mě, magie. A také davit najevo své city k ní a jak moc si jí vážím, protože jedině z toho můžu těžit dál. Dovolená utekla jako voda a my letěli zpět do Anglie, rozloučili jsme se s rodinami a šli dál bojovat se životem. Bylo těžší získat dovolenou ze show, protože jsem v tu chvíli vlastnil titul, ale uhráli to na cestu do své rodné Země kvůli smrti babičky a na show to pochopili a umožnili mi to. Bylo celkem blbé si takhle vymýšlet, ale opravdu jsme to potřebovali. Otázka získání zelené karty byla opět na několik dalších měsíců. Podle Americké ambasády otázka tří. To znamenalo, že jsme měli ještě dost času našetřit peníze a snažit se pokračovat ve všem dál. Počítal jsem, že to bude minimálně rok, než dostanu šanci jít na svou první show. Během následujících tří měsíců jsem se své princezně snažil dokázat všemožnými způsoby, jak moc mi na ní záleží a jak moc stojím o to, ať jsme spolu i dál. Patrně to bylo přesně to, co ona potřebovala a náš vztah začal být opět jako na začátku. Snažil jsem se pokaždé vymýšlet všelijaké blbosti, cokoliv, co by jí rozesmálo a drželo ve skvělé náladě. Dokonale jsem to podporoval maličkými dárky či přívěsky, plyšáky nebo oblečením, spodním prádlem protože všechno se vším dokonale souviselo. Můžeme tomu říkat síla myšlenek, jakkoliv chcete, ale já věděl vše, co dělat, aby to mezi name vše dokonale fungovalo. Měsíce utekli opravdu rychle a po těch dlouhých letech ve dvaceti osmi jsem držel konečně zelenou kartu a smlouvu s WWE. Duben 2016. Splněný sen? Naopak, tohle znamenalo začátek války a ještě většího dobrodružství, než jsem zažil doposud. V deset hodin večer byl odlet a my už seděli v letadle. Jak jsem byl šťastný, že byla se mnou. Let měl trvat osm hodin, dost času na to se jít konečně prospat, vždyť nový život začínal! Ptáte se na pocity? Byly rozporuplné…

Byly tak rozporuplné, že jsem raději usnul a chtěl si nechat zdát něco krásného. Nic krásného se mi nezdálo, bohužel bylo prázdno. Probudil nás až dosed letadla na runway. Neuvěřitelný pohled. Dokážete si představit, že vylezete ven? Představit si, že ve dvaceti šesti letech se najednou díváte na svůj splněný sen a po boku Vaše krásná přítelkyně? Měli jsme bydlet v jednom pronajatém baráku od jedné agentury, byl o dost větší a náklady na bydlení o hodně nižší. Naštěstí jsem měl ušetřených opravdu dost peněz, prodal jsem své auto a žádné nové jsem si nekupoval, nakonec jsem zjistil, že ve Spojených Státech mi po čase stejně bude k ničemu, protože většinu cest strávím létáním a v pronajatých vozech. Ovšem myslel jsem až moc do budoucna, zatím jsem byl na škole. Netušil jsem v té chvíli, jak mi nahoru pomůže hudba či knížky, co chci dělat, ale doufal jsem, že díky všem talentům, co mám, se mi podaří dojít nahoru o dost rychleji, než ostatním. Přemýšlel jsem i nad tím, že bych začal brát steroidy, abych byl větší, ale potom jsem si řekl, že to bude stejně zbytečné, protože mi to k ničemu nijak nepomůže, protože vedení s tím patrně bude mít po čase problémy. To znamená, že jestli je budu chtít někdy brát, budu muset začít buď později, anebo vůbec, protože nepotřebuju být až zas tak velký jako ostatní chlapy, co vypadají jako neuvěřitelní zabijáci, ale když jdou proti člověku, co je o dost menší, než ostatní, tak je stejně dobije. Někdy ty představy o vítězství či prohře byli hodně zkreslené. Ihned po ubytování do baráku, se kterým jsem byl opravdu moc, moc spokojený. Musel jsem s princeznou ihned pokřtít postel a některé místa, jak moc jsem se na ní opět těšil. Druhý den jsme se měli jít podívat do školy a já jsem se chtěl jít zaregistrovat do posilovny a začít cvičit. Moje princezna chtěla chodit se mnou, z čehož jsem měl moc velkou radost. Přemýšleli jsme, co by mohla dělat, co by jí bavilo. V Anglii pracovala v soláriu jako obsluha. Zde také přemýšlela o soláriu, ale já pomalu začal přemýšlet, že by dělala mou společnost, by zároveň mohla být můj manažer, člověk, který by vše vyřizoval a zároveň se o mě stále staral, jako doposud. Tím pádem bychom byli stále spolu a já bych nás oba dva dokonale uživil, stejně jako jí.

Nemyslel jsem si, že s tím bude souhlasit, protože holka jako ona by mohla dělat hodně úspěšnou fotomodelku, jako dřív. Mohla by být v časopisech pro pány. Cokoliv, na co by si jen vzpomněla, protože na to opravdu měla, až takovou jsem měl přítelkyni. A její postava? Dokonalá! Ale dost slov, dost přemýšlení, chtěl jsem Vám říct, jak moc jsem nad ní neustále přemýšlel. Druhý den na mě čekala škola a předvádění mých dovedností a také seznámení se s týmem kolem. Velký den! Kolem dokola ve škole bylo několik černochů, větších a o dost svalnatějších, než já. Na další straně bylo pár bělochů, většina z nich byla z Ameriky, shodou okolností jsem zde potkal i Joela Redmana, člověka, který mě osobně pozval na první tryout a byl první, kdo mi vlastně dal šanci být na show před lidmi a já to celé podělal, nebo spíš se to samo podělalo a já to vše dorazil. Co se dá dělat? V tuhle chvíli už nic. Byla to sranda se s ním setkat znovu po tak krátké době, byl čas si vše vyříkat, což jsem udělal. Jako celý život i tady se na mě koukali skrze prsty, protože jsem už byl lehce známý, ať už kvůli knížkám, či hudbě, či kariéře zápasníka v Anglii. Po pravdě jsem nechtěl chodit jenom do zápasnické školy, potřeboval jsem i nějakou práci, ale na druhou stranu peníze, co mi platili, mi bohatě stačili pro mě i princeznu a na tréninky i doplňky stravy. Ptal jsem se tedy sám sebe, jestli bych mohl pokračovat dál v kariéře asistenta a dotáhnout to na vedoucího, či s tím už jednou pro vždy skončit. Už ne, chtěl jsem se věnovat princezně a práce už bylo dost. Kdyby cokoliv nevyšlo, mohl bych jít jako vedoucí či konzultant někam k nám. Při nejhorším. Ale ono vyjde. O ničem jsem nepochyboval ani na vteřinu, rozhodně ne o sobě. A teď to všem dokážu! Řekl jsem si tehdy a vstoupil do ringu s prvním černochem, kde jsme měli oba dva ukázat, co jsme se za celou dobu naučili. Ukázal jsem svou rychlost, stejně jako výdrž a postavu. Dal jsem si speciálně záležet, abych i černochovi dal tím vším pořádně zabrat a měl co dělat, z toho jsem měl radost. Říkal jsem si, že ty steroidy, co baštil kdysi, nejsou všechno a teď mu bude chybět přesně to, co jsem já za celé ty roky poctivého tréninku, ale také flákání posbíral. Moje vlastní kondice a moje vlastní, silné, ničím nedopované svaly. Hlavní

trenér ze mě byl velice nadšený, i já jsem byl se svým výkonem hodně spokojený. Deset minut v ringu mi stačilo na to, abych sklidil úžasný potlesk a pěkně zpocený opouštěl ven poslouchat, co se bude dít dál. Jak už to bývá zvykem v zápasnických školách, příliš moc věcí z nich nesmělo jít ven, stejně jako videa, či cokoliv z příprav na zápasy. Tréninky a samotné nácviky měli být provždy pro veřejnost tabu a kdokoliv, kdo by chtěl něco vypustit ven, byl okamžitě považován za neprofesionála a měl hodně co dělat, aby nebyl vyloučený. Právě proto se chci všem teď omluvit a zkrátit část mé další výuky a tréninků na minimum. V posilovně opět nebylo nic nového. Trénoval jsem jak na těžké váhy a málo opakování, tak na hodně opakování se středními vahami. Do toho jsem se poctivě snažil dělat každý den kardio, ať už běhání či švihadlo, vždy minimálně na čtyřicet minut, všelijaké cviky na krk, na zpevnění i těch nejmenších a nejdůležitějších svalů a také hodně strečinku, protože jsem věděl, že ten bude ještě víc důležitý, než jakákoliv síla. Hodně času jsem strávil i na pláži v moři cvičením různých pádů, ale také v bazénu, kde jsem si pravidelně zkoušel všelijaké salta a kruty. I moje princezna mi v tu chvíli neuvěřitelně pomáhala, protože díky ní a našemu intimnímu životu jsem mohl procvičit i další tělesné partie, které bych jinak nikdy neprocvičil a ještě jsem si dokonale užil. Myslím, že během té doby, těch pár týdnů co jsme trávili jen spolu, se náš vztah opět změnil a posunul úplně na jinou úroveň, protože jakmile jsem netrénoval, či nebyl v posilovně, byl jsem s ní. Řekl jsem si, že se podívám do rozpisu svého plánu na knižní práce a dopíšu v průběhu času další tři knížky, které jsem si naplánoval. Hudba či focení šlo v tu chvíli na chvilku stranou, protože jsem se chtěl podívat po nějakém fotografovi, co by nám udělal pěkné, společné fotky a také někomu, kdo by mi mohl natočit můj další videoklip k mé další písničce, která měla být opět pokračování o splněných snech a o tom, jak jsem šťastný, že jí mám u sebe.

Kapitola 22 : „Začátek ve velkém”

Od vedení firmy jsem dostal úžasný dárek. Dostal jsem šanci debutovat na své první show po šesti měsících tréninku. Mohla za to má tvrdá práce a vůle, ale především fakt, že už jsem byl dávno považovaný za umělce a vedení si myslelo, že když mé umění bude ještě více propagované, dokáže to přilákat ještě více lidí. Většina zápasníků totiž se nejdřív musela stát zápasníky, než mohli dělat filmy, či hudbu, či psát knížky. Já jsem byl pravý opak, stal jsem se umělcem, abych se mohl rychleji stat zápasníkem. Alespoň tak se na to mohli někteří lidé dívat, já sám jsem to viděl tak, že jsem měl víc talentů, než jen jeden a ty všechny jsem se snažil prodat na trhu a dělal jsem pro to všechno maximum. A proč šlo o začátek ve velkém? Byli to tři měsíce, co mi vyšel celosvětově druhý díl Červeného zla pojmenovaný „Sesazení“ a do knihkupectví se chystal další díl, „Nový světový řád“. U nás v České Republice byl už dávno vydaný poslední díl, „Vyhlazení“. Zajímají Vás prodeje? Řeknu Vám, že jsme se s princeznou měli hodně krásně. Doma v České Republice jsem si za pět procent svých nových výdělků pořídil nový, velký barák, koupil barák rodičů i pozemek naproti nám. Stejně tak jsem koupil majetek mojí rodiny, ve kterém jsme bydleli kdysi, a chtěl z toho postavit velké sídlo s nějakým pořádným využitím. Na Floridě jsme si také koupili barák za hotové a dopřáli si oba dva krásné auta. Já jsem stále snil o Porsche Boxster. Konečně jsem si ho koupil a nový a ještě s nejlepší motorizací a v největší výbavě. Mé přítelkyni se líbila Audi R8. I tu si dopřála sama, za své peníze, které si poctivě vydělala.

Zdálo se, že nám nic nechybí a co víc, vždyť přesně za týden budu debutovat na show „NXT“ která měla být pro nováčky! Peníze za to jsem neřešil vůbec, i když ty honoráře měli být opravdu luxusní, ale nechci v nikom probouzet závist. Co se týče hudby, měl jsem za sebou první velice úspěšné album, které bylo hodně nahoře v hitparádách a pomalu a v klidu jsem začínal pracovat na dalším. Měl jsem v plánu udělat pár dalších, třeba o tom, na jakou cestu se dávám, co mě bude všechno čekat, jak to bude náročné a jak doufám, že z toho všeho vzejdu jako vítěz, ale najednou jsem viděl i další chybu, kterou jsem po celou tu dobu dělal. Nedokázal jsem se už vůbec normálně bavit. Začal jsem za vším vidět pouze peníze a takový „snobský“ život, ačkoliv jsem chtěl být v té společnosti a hodně, na druhou stranu ti lidé často zapomínali, jak se normálně bavit, smát se a užít si prostě den úplně jinak a nemyslet jen na práci. I to byla další věc, která mi neuvěřitelně pomohla v našem vztahu. Uvědomil jsem si, že život není jen o tom něco stále dokola dokazovat a být ten nejlepší. Život je potřeba si i umět užít, protože neustále úspěchy po čase jen nudí. Určitě Vás zajímá, co jsem udělal před tím, než jsem šel na svou první show. Byla to velká příležitost ukázat se, ale dva dny před tím jsme se s mojí přítelkyní sebrali a jeli do místního baru a povím Vám, že takhle jsem se životě ještě nikdy neopil. Ta noc? Ať si o mém projevu teď myslíte cokoliv, měl by si každý z Vás uvědomit, že žijeme jen jednou a honba za něčím vlastně ani není honbou, pokud si to vše nedokážeme pořádně užít. Velice rychle se může stát, že ztratíme veškerou motivaci a všechno je potom úplně jinak, naše práce či cokoliv, co máme rádi, nás akorát začne otravovat. Fakt je, že to jen my se stáváme znuděnými lidmi, kteří se honí jenom za penězi a úspěchem. Asi jako já. V tu chvíli mi rychle došlo, že se se mnou moje přítelkyně musí asi občas hodně nudit. A v tu chvíli jsem dostal další dokonalý nápad na další bláznivé video a videoklip. Chtěl jsem, ať si jeho natáčení především pořádně užijeme a je sranda a ani netrvalo příliš dlouho a ihned mi došlo, o čem by vše mělo být. Jednoduše nesmysl, u kterého se každý, kdo se na něj bude dívat, bude smát. Jednoduchá věc, ta nejzákladnější a přesto jedna z nejkrásnějších. Lidský smích.

Hodně mi to dodalo na odvaze a celkově skvělá nálada mi i dodala na energii a síle jít na tu show a ukázat jim, co je ve mně. Tehdy musela počkat v hledišti, za to ale zase měla ihned první řadu u ringu, takže pokud jsem něco viděl, byla to ona. Musel jsem se hodně snažit, abych zaujal svým výkonem nejen jí, ale i celé několika tisícové hlediště. Nenápadně jsem se koukal zpoza opony, slyšel rachejtle a neuvěřitelně nabitou znělku. Jo, přesně tohohle jsem chtěl být součástí! Prozatím jsem nezažil žádný velký koncert, na který by mi přišlo kolem šestnácti tisíc lidí. Vlastně i život spisovatele byl celkem nudný, protože veškerá moje činnost byla psát a psát a poté prodávat a získávat si fanoušky, kteří vlastně jsou stejně nudní, jako jsem byl po celou dobu já. Bylo těžké vidět po celou tu dobu své vlastní chyby, či nedostatky, kterými má povaha tak silně trpěla. Úplně jsem se ptal sám sebe, čím jsem vlastně mojí princeznu kdysi okouzlil? Jak bylo možné, že ta část mě, která tak moc milovala užívání, vlastně celou dobu jen spala? Nemuselo jít nutně o sex! Ale nad čím jsem v tu chvíli přemýšlel? V tuhle chvíli to nebylo ani tak podstatné, protože můj soupeř už čekal netrpělivě v ringu a moje znělka začala hrát. Velký moment, na který jsem čekal dvanáct let, byl konečně tady. Pomodlil jsem se k Bohu a vyrazil vpřed vstříc novému osudu. Pozorně jsem se rozhlížel kolem a snažil se co nejvíce pokřikovat na fanoušky a lidi kolem dokola. Vždycky jsem miloval pozornost a teď jsem jí chtěl přitáhnout celou na sebe. Podobně jako dřív, i teď jsem pojal vše humorně a snažil se shodit spíš sám sebe, než shazovat svého soupeře, protože tím jsem dokázal získat publikum. Přesně jak říkával trenér Thomas Chamberline ještě z IPW školy, wrestling nemusí být jenom o tom snažit se zesměšnit druhé, ani to nemusí být o tom být ten nejvypracovanější či největší chlap v aréně. Je to show, je to divadlo, herectví a je dobré se často zasmát. Zážitky s mojí přítelkyní a vzpomínky na večer plný alkoholu mi jen dodali na síle. Bavilo mě hrát záporného, naštěstí jsem byl ten vtipný záporák. Soupeř byl jak jinak než černý a o půl hlavy větší, než já a můj zápas, protože jsem debutoval, byl jako první.

Musím říct, že už od začátku jsem sklízel ovace během svého nástupu. Nemohl jsem si pomoc a před zápasem jsem si opět půjčil mikrofon a řekl pár slov svému soupeři. Nechtěl jsem ho zesměšnit, ale řekl jsem, že doufám, že po tomhle zápasu budu moc v klidu jít a opít se se svojí holkou, protože jí miluju a doufám, že mi tahle zlá obluda co stojí proti mně, mi moc nenaplácá, protože opravdu vypadá, že je připravený mě roztrhat jako „loslokosti“ z „Číslo pět žije“. Ihned jsem rozesmál publikum a o to mi šlo, přeci jsem nechtěl, aby mě rozkopal a spolykal kostičky. Neunesl to a ačkoliv měl být začátek lehce jiný, neubránil se tomu, aby mě chtěl srazit „clothesline“ na zem. Pro Vás co neznáte dokonale každý zápasnický chvat, tento vypadal tak, že se soupeř rozeběhne, nastaví ruku do strany a srazí Vás jakoby přes hlavu na zem. Samozřejmě, že jsem uhnul a ihned vyskočil do vzduchu a dřív, než se stihl otočit, odlétl ven z ringu a přesně jako kdysi, I teď jsem se rozeběhl a vyskočil na něj ven. Dopad nebyl ani tak tvrdý, svaly mého dokonale utlumili náraz. Pro jistotu jsem ho párkrát ještě kopl do hlavy a potom se hlasitě začal smát a křičet, že to vypadá, že bubák dostane víc na prdel než já. I moje princezna se smála. Mohl jsem utéct zpátky a čekat, co bude, pozorovat rozhodčího, který se nás snaží oba dva dostat zpět anebo naopak se snažit svého soupeře poslat zpět. Udělal jsem to jako čestný zápasník. Trošku byl ještě z toho všeho mimo, kdo ví, na co myslel, říkal jsem si. Na nic jsem nečekal a ihned vyběhl na provaz a skočil na něj salto vzad. Neuhnul a tak jsem ho zkusil odpočítat, ale ihned vykopl. Jaká škoda. Mohlo to být tak rychlé. Proč mě nutil lézt do rohu na provazy a skočit na něj? Jinak to nešlo, skočil jsem na něj další salto z rohu a opět se trefil, vůbec neuhýbal, snažil se, ať si také užiju ty své momenty slávy před tím, než mě dobije. Dalo se čekat, že po krátkém představení, jak moc umím lítat, bude následovat jeho výstup, jakou má vlastně sílu a bude chtít všem ukázat, kdo je tam pánem. Nevyšel mi jeden chvat a od té chvíle jsem začal prohrávat. Pokusil jsem se ho zvednout a zahodit na zem, ale protože byl těžší, lehce mě chytl, zvedl nad hlavu a praštil se mnou o ring. Celkem to se mnou otřáslo, několik pár dalších pěstí a kopů do hlavy také.

Pak už vím, že jsem se opíral o roh a vidím rozzuřeného černocha, jak se mě snaží celou svou vahou zamáčknout do rohu. Co byste dělali při takovém zjištění? Já uhnul. Muselo ho to hodně bolet, ani se moc nepředvedl a už zas kvičí bolestí. Jak moc jsem se smál a publikum také. Nemohl jsem si odpustit opět zakřičet, že je fakt blbec. Díky Bohu za talent bavit lidi. Než se zmátořil, jedním dobře mířeným kopem do hlavy jsem ho poslal znovu ven. Chtěl jsem vylézt na roh ringu a skočit na něj salto, ale ihned mi došlo, že to bude až příliš riskantní a když se mi něco nepovede, asi to bude hodně bolet. Ale pro tu srandu! Vylezl jsem na roh, odměřil vzdálenost a skočil salto pozadu přímo na něj. Let to byl příjemný, až na dopad, protože tentokrát mi uhnul a abych já dokázal demonstrovat svojí dokonalou výdrž, došel si pro železnou židli. Jej! Teď to bude asi bolet! Myslel jsem si v tu chvíli a i když se můj soupeř snažil sebevíc, ať mě to až tolik nebolí, myslel jsem, že mi praskne hlava. Podle toho jsem i křičel bolestí. Rozhodčí ho nemohl vyloučit, protože jsem dostal venku, nikoliv uvnitř a venku byli neomezená pravidla. To už jsem se kutálel dovnitř ringu, aby mě úspěšně odpočítal, ale okamžitě jsem si vzpomněl, že to je můj první zápas a já ho nechci prohrát, navíc před očima mé přítelkyně? To nešlo ani náhodou. Vzpamatoval jsem se a odkopl. Nestačil se divit, jak může tak malý kluk vydržet tolik ran židlí a ještě nepovedený chvat a být stále v pohodě. Zas tolik jsem nebyl, ale moje regenerace byla hodně rychlá. Snažil se mě zvednout nad hlavu a znovu se mnou praštit, ale rychle jsem se mu vyvlékl a začal ho zasypávat jedním úderem za druhým. Prostřídal jsem úplně vše, pěstě, lokty, kopy, až jsem se musel rozeběhnout a srazit ho oběma nohama. Nechtěl upadnout! A teď konečně padal, usmál jsem se a podíval se na svou přítelkyni. Tak moc jsem na ní chtěl mrknout, aby věděla, že jsem stále v pohodě, ale nešlo to, okamžitě bych nebyl profesionální. Z toho důvodu se nesměl brát nikdo do arény. Dostal jsem výjimku a moje holka se se vším prala statečně. Především s tím vidět jak jejímu příteli ubližují, ale za tu dobu musela být dostatečně už zvyklá. Ale jak ho dorazit? Už se pomalu opět zvedal ze země a já se snažil přijít na způsob, jak! V tu chvíli jsem si vzpomněl na svůj závěrečný chvat, vůbec nic jiného mě

nenapadlo, rozeběhl se a udělal pohyb, jako kdybyste stříhali papír nůžkami a nakopl ho patou přímo v týl. Okamžitě se složil a já pro jistotu vyběhl ještě na roh a znovu na něj skočil. Tuhle taktiku jsem musel volit, protože můj soupeř byl velký a dost dobře stavěný a mě nezbývalo nic jiného. Jedna. Dva. Tři… Vyhrál jsem! Já jsem ho porazil a netrvalo to víc jak pět minut! Myslím si, že na první zápas jsem celkem sklidil to, co jsem chtěl, hodně lidí tleskalo a já si opět vzal do ruky mikrofon a mluvil. „Když jsem měl nastoupit proti takové obludě, bál jsem se, že se probudím druhý den v nemocnici, ale naštěstí mě ve škole naučili létat a teď? Popadněte svoje holky a dejte jim co pro to, já té svojí dám určitě a nejen přes prdel!“ Usmál jsem se a bylo mi jedno, co si pomyslí vedení, viděl jsem, že všichni stojí za mnou a úvod téhle show se jim líbil, popadl jsem svou holku, zvedl jí nad hlavu a utekl s ní ven z arény. Samozřejmě, že mi vyčetli, že tohle dělat nemůžu, ale díky ovacím a kouskům, co jsem předvedl, mi všichni okamžitě prominuli a těšili se na další show. Samozřejmě ihned následovalo interview po zápase, nikdo nenamítl nic, že je moje princezna se mnou, ostatně proč by, byla tak sexy a krásná, že by ihned z fleku mohla být další dívka WWE. Proč jí tedy nepropagovat, když jsem dokonale věděl, že na to má? Ta holčina si to zasloužila. Stále mi stále po boku, věrně, stále řešila jen mě a já teď chtěl začít konečně řešit i její zájmy a to, co chce ona. I když jsem se částečně obával, že by se jí mohl zalíbit někdo jiný, ale uvnitř jsem věděl, že je stejná, jako já a v momentě, jakmile jí někdo pomůže, bude si ho vážit po celý život, stejně jako já, i kdyby mi ten člověk poté ublížil. První skvělé interview bylo okamžitě za mnou, ptali se mě, co budu dělat po zápase, gratulovali k úžasnému vítězství. Poděkoval jsem a řekl, že jsem to nečekal, a že když jsem vyhrál, budu se starat o svojí holku já, nikoliv ona o mě, protože jsme původně mysleli, že souboj s tou příšerou nemůžu přežít. Chtěl jsem do všeho vnášet lásku a energii a také humor, na tom všem jsem chtěl

stavět a získat si srdce dívek, starších žen ale i všech těch, co milují srandu jako já, ale i těch, co mají rádi pořádnou akci a adrenalin. Myslím, že mé salta a nebezpečné pohyby na tom pouze přidávali. Hodně jsem kopíroval pohyby Jeffa a Matta Hardyho s prvky mých vlastních, akrobatických. To byli lidé, od kterých jsem se mohl učit, protože jsem nebyl obdařený dokonalou výškou, za to jsem měl ale o hodně lepší muskulaturu, než většina atletů zde a ba co víc, měl jsem jí čistou, podpořenou pouze doplňky, nikoliv steroidy. A víte, na co jsem byl nejvíc hrdý? Měl jsem mozek a hlavu, kterou jsem dokázal používat i když někteří o mě pochybovali. Kdyby tohle byla škola, za svůj debut bych si dal jedna s hvězdičkou. Ještě, než jsem opustil arénu, mě kontaktovalo vedení firmy, že si přejí, abych ihned druhý den ráno letěl a účastnil se další show, tentokrát SmackDown!, díky kterému jsem se kdysi rozhodl, že budu zápasník. Co jsem na to mohl říct? Jasně, vždyť to je úžasná zpráva! To, že jsem kvůli tomu musel proletět celou Ameriku, už bylo vedlejší, těšil jsem se jak malý kluk a má přítelkyně? Musel jsem jí za ten všechen úspěch dát v noci v hotelu pořádně zabrat, ať jsme připravení na ten den, co přijde ihned po tomhle. To byla výzva, ale přesně tohle jsem potřeboval! Udělat dojem a získat si jejich srdce! Ať už tváří, úsměvy či vystupováním, ale za mou skvělou náladu mohla především moje holka. Z ničeho jiného jsem totiž neměl větší radost. Ptáte se na peníze, které jsem dostal za svůj debut? Dost na to, abych si mohl pořídit další byt doma. Za jeden večer. Masakr, tak jsem si to představoval! Ale namísto bytu jsme si s mou holkou řekli, že si uděláme nějaké společné fotky, ať nás každý vidí, jak se stále milujeme. Ano, trošku jsem chtěl, ať mi ostatní v tu chvíli závidí, ale na druhou stranu jsem i je chtěl motivovat, že všechno je možné, když budeme sami chtít. Dováděl jsem celkem dlouho do rána, než jsme oba dva celkem hluční odpadli, aby nás ráno probudila hotelová služba s tím, že musím odlétat. Vždy jsem se raději pojistil, protože častokrát jsem nevstával a teď jsem si nemohl dovolit nezvednout se, přiletěl bych pozdě a okamžitě bych naštval vedení za to, že jsem neodpovědný. Po tolika hodinách sexu jsem se ani necítil

unavený, naopak mi to dodávalo tolik síly, kolik jsem jen potřeboval. Vše probíhalo hladce, dopravil jsem se v pohodě do arény a princezna mě opět doprovázela. Opět mi nikdo neřekl ani slovo, možná respekt? Sám nevím, ale chci všem pánům, co za tím stojí poděkovat, protože jsem si toho moc vážil. Možnosti, být stále s ní za jakýchkoliv okolností. Bez ní bych to nebyl já. Nebylo by se před kým předvést a vědomí, že mě sleduje na televizní obrazovce, by beztak nebylo ono. Plán na dnešní show byl velice jednoduchý, měl jsem se utkat s místním nejrychlejším zápasníkem zvaným Rey Mysterio, který mě ve svém předchozím spotu vyzval k zápasu. Myslel si, že mě dokáže zničit rychleji, než já jsem zničil toho vysokého, vypracovaného černocha. Tušil jsem, že z něj jde patrně závist, ale nijak jsem to nebral v potaz, proč ne? Proti těmto rychlým lidem jsem neměl jen rychlost, ale i sílu, což Rey neměl a jeho výdrž byla v porovnání s tou mojí už daleko na prahu důchodu. Dokážete si to představit? Jednou za něj hrajete ve videohře a o několik let později se s ním jdete utkat! To nebyl sen, to nebyla hra, tohle byla realita! Ale přeci nedovolím tomu o něco menšímu mužíčkovi, aby mě zničil! Nechtěl jsem si připustit prohru a i kdybych před ním měl utíkat, řekl jsem si, že vyhraju!

Kapitola 23 : „Červené zlo“

Po jeho skvělém nástupu, který se mi pokaždé líbil, jsem se těšil, až opět zazní má znělka a ve vzduchu bude mé video. Příliš záběrů jsem do něj ještě neměl, každopádně jsem si řekl, že se budu snažit až moc, abych měl ty nejkvalitnější a nejlepší záběry jak z proma, tak z akce. Můj čas přišel, znělka začala hrát a já se vydal na cestu do ringu. Vůbec nevím, co dělal Rey, jestli se snažil upoutat take obecenstvo, ale on už příliš nemusel, vždyť byl velice zkušený a ostřílený borec. A já? Nováček. Kráčel jsem po rampě dolů a už z dálky na něj křičel, že už není jediný prcek tady, tak ať mi to moc nezávidí, taky jsem na něj křičel, že doufám, že běhá hodně rychle, protože mu budu utíkat. Tentokrát mě nenapadalo vůbec nic vtipného, představoval jsem si jeho rychlost a přemýšlel nad tím, jak bych ho dokázal překonat. I ti vysocí měli co dělat, aby s ním vydrželi a hodně z nich dokázal i porazit právě kvůli své hbitosti. Konečně jsem došel dovnitř, bylo vidět, že se mě lehce bojí, protože po celou dobu projevoval respekt a úctu a držel se stranou, zatímco jsem se zdravil s publikem. Začal jsem používat symbol ukřižování pokaždé, když jsem vylezl na roh ringu. Pozdravil se s každou stranou arény a seskočil dolů. Nastal čas dobít toho malého, maskovaného mužíčka naproti mně. Po zaznění gongu okamžitě začal pobíhat kolem a davit mi jednu ránu za druhou, asi konečně cítil sobě rovného soupeře, ale jednou dobře mířenou jsem ho ihned vyvedl z omylu. Pěkně si ustlal na podlaze. Co byste dělali? Já mu zašlápl hlavu do země. Muselo ho to hodně bolet, ale tentokrát jsem dostal šanci demonstrovat i svou sílu, ne jen rychlost a toho jsem musel využít. Říkal jsem si, že jsem ho teď omráčil alespoň na dvě minuty. Zvedl jsem ho za hlavu, zvedl ho nad tu svou a praštil s ním vší silou o zem. Tohle asi nečekal, okamžitě jsem se rozeběhl na provazy a skočil na něj salto. Neuhnul se. Krátce po tom jsem vylezl na roh ringu a „dropkickem“ na něj naskočil, bohužel jsem trefil přímo jeho hlavu, takže zůstal opět ležet a křičet bolestí.

Z té výšky to muselo hodně bolet. Nedivil jsem se, že zatím stále ležel. Jen jsem očekával moment, kdy se z toho všeho probudí a začne mě sekat, ale na druhou stranu čím více bych čekal, tím spíš bych měl blízko k prohře. Párkrát jsem ho praštil pěstí do hlavy a poté do něj ještě párkrát kopl. Chtěl se zvednout a dokázat, že stále ještě má sílu, sotva co se ale zvedl, jsem se rozeběhl a nakopl ho patou v týl. Ihned po tom jsem nečekal vůbec na nic a šel mu lámat nohu. Tlačil jsem a tlačil, dokud nezaplácal. Tak rychlé vítězství nad ním jsem nečekal, vždyť on toho vydržel celkem dost a tohle? Je pravda, že jsem používal jen ty nejtvrdší údery a teď jsem se díval na dobitého soupeře. Nevím, co jsem udělal tak příšerného, ale nechtěl se zvedat ze země, až jsem se bál, že jsem mu způsobil něco vážného. Vylezl jsem na roh ringu a ukazoval opět svůj kříž a radoval se, že jsem toho malého muže dokázal přemoci. V tu chvíli do ringu přišel sám John Cena. Muž, kterého jsem hodně obdivoval, největší hvězda od WWE. Muž, bez kterého by WWE patrně nebyla tak dobrá. Pamatuju si jeho začátky, protože jsem je viděl a obdivoval jsem, jakou dokázal udělat kariéru během té krátké chvíle. Zatímco on svůj první zápas prohrál, já jsem vyhrál oba dva za velice krátkou dobu. Dost mi to připomínalo Goldberga s tím rozdílem, že on všechny zničil během dvou minut a byl opravdu dominantní, což jsem já ještě nebyl. Jak já jsem neměl rád tu hudbu, která už byla za ty roky tak ohraná, že se vůbec divím, že si neudělal už dávno něco jiného. A teď stál u vstupu a chystal se něco říct. „Bravo, bravo! Pan umělec právě debutoval i na Smackdownu! Mojí show! Nemysli si, že tvoje dvě vítězství něco znamenají nebo nějaký knížky nebo hudba! Já jsem tady v té firmě nejlepší už několik let! Líbí se ti tohle?“ Usmál se a ukázal na svůj titul. Tak moc se mi snažil dokázat, že on je v téhle firmě nejlepší a já bych měl raději dát zpátečku. Na druhou stranu jsem si řekl, že patrně vidí závist a bojí se mě. Ihned jsem si šel pro mikrofon a pustil se do něj, vždyť on byl rapper a já take dělal do hudby. Hrál ve filmech, což jsem já nedělal, ale na rozdíl od něj já jsem si psal své knížky a role přímo pro sebe.

Došlo mi, že se začal bát, že by firma chtěla vidět na jeho místě mě, protože on už je příliš ohraný a starý a jednoduše přestával lidi bavit, ale moje hodnocení vylétlo okamžitě nahoru. Měl jsem o dost víc věcí, než měl on, především hezký obličej a estetické, normální tělo nevyhnané ničím a také nespočet talentů, ba co víc, bylo jasné, že během velice krátké chvíle můj účet bude mít takový obsah, že bych si po čase mohl koupit celou WWE včetně jeho. Dobře, zas tolik peněz jsem z věcí kolem neočekával, ale musel jsem si rýpnout. „Komu by se nelíbil? Nevím, co si tímhle vším chceš dokázat, ale nerad bych naštval chlapa tvých rozměrů, podívej se na sebe, vypadáš, jak kdyby si právě sežral kýbl steroidů. Ty tvoje velký žíly a tvrdej výraz i ty vlasy, ten titul už máš několik let, jo, pro mě si a budeš šampion, tak se otoč a zas odpochoduj, odkud si přišel!“ „Vyhrožuješ mi?“ Zeptal se blbě. Tak moc mě chtěl provokovat, že jsem netušil, co odpovědět. Dalo se čekat, že na mě nalítne do ringu a bude mě chtít zbít. Co se dalo dělat? Kolikrát už jsem dostal přes hubu… „Mysli si co chceš, pane dokonalý!“ Usmál jsem se, moje slova se ho patrně dotkla, protože zahodil titul a rozeběhl se za mnou do ringu. V klidu jsem si popošel doprostřed, když v tom jsem si uvědomil, že za mnou bude ještě Rey a možná že už bude na nohou čekat, až se otočím, aby mě mohl sejmout. Vždycky to tak bývalo, to byla největší show a právě proto jsem se raději neotáčel a v klidu počkal. John Cena mě chtěl srazit, ale já udělal kotoul do strany a on namísto mě trefil Reye, který vylétl z ringu ven ke komentátorskému stolu. John Cena jen tak tak ubrzdil, ale než se otočil, vykopl jsem ho ven přímo za Reyem. I to nečekal a tak jsem ihned vylezl na roh a skočil na ně ještě větší salto rovnou dolů. Fungovali jako matrace, co utlumila můj pád, ale teď jsem si pojistil, že se chvíli nezvednou. Čas utéct. Řekl jsem si a dal se na útěk ven z arény, bylo mi jasné, že kdyby se na mě naštval John Cena, bolelo by mě to hodně moc. Cestou ven jsem se zastavil u titulu, po kterém jsem toužil celé své dětství. Musel jsem ho sebrat a dát si ho na rameno, tak, jak jsem vídal ve svých snech. Usmál jsem se a zapózoval pro kameramany a také pro fotografy. Podívejte, jak daleko jsem dokázal za tak krátký čas dojít! Sotva druhý den a už jsem držel v ruce titul a dokázal jsem dobít samotného Johna Cenu. Mohli si s Reyem podat

ruce, pomyslel jsem si. Chystal jsem se odejít, když se za mnou z ničeho nic objevil „Triple H“. Muž, o kterém jsem toho také spoustu přečetl a jeden z mých velkých vzorů. Byl o celou půlku hlavy větší, než já. Sranda, říkal jsem si. V ruce taktéž držel mikrofon a já netušil, jestli mám utéct, nebo ne. Viděl jsem ale, že John i Rey se zvedli. „Nelíbí se mi tvoje chování, Johne! Právě teď si dal šanci tady Beckovi ztrapnit tě přede všema! Něco, co si jako šampion nesmíš dovolit! A ty, Martine, skvělá práce, dokázal si vyřadit ze hry šampiona, byla by škoda nedát ti šanci! Ale jako každý i ty si jí budeš muset vybojovat! Ode dneška za dva měsíce je „Royal Rumble“. Přijď v pondělí do RAW, budeš si losovat číslo a když vyhraješ, postupuješ do zápasu proti Johnu Cenovi!“ Řekl mi. Něco takového jsem nečekal, jak může firma udělat takhle rychlé rozhodnutí sotva jsem začal a ihned mě umístit do hlavního zápasu a poté dát šanci jít do „Wrestlemanie“ okamžitě po tom? Víte, co to znamenalo? Wrestlemania byla největší pocta pro zápasníka, aréna, kde na Vás koukalo kolem 75 000 lidí. Sám jsem si to v tu chvíli neuměl představit, ale věděl jsem, že o tom všem složím další texty a vypustím písničku a klip do médií, stejně jako na svůj web. Na tohle jsem čekal celý život! Vím, že moje holka musela v tu chvíli celkem koukat. Ale co to znamenalo? Víte, jak moc jsem teď musel se vším zabrat a trénovat? Jak moc mi bylo jasné, že jí budu potřebovat? „Přijímám!“ Řekl jsem s radostí, podal titul Triple H a odešel pryč. John Cena byl velice naštvaný, stejně jako Rey Mysterio, ale Triple H se příliš nestaral, otočil se a odešel také. Všichni křičeli mé jméno, vůbec nevím, co se to stalo, ale v zákulisí už na mě čekalo vedení v čele s panem Vincem McMahonem. Mužem, díky kterému bylo WWE tam, kde bylo. Spolu s nimi jsem zde viděl opět svou přítelkyni. Zajímají Vás mé pocity? Splněné sny? O krok k tomu, co jsem tak dlouho chtěl? Najednou jsem myslel na ty dny, kdy jsem jen běhal, psal anebo přemýšlel nad hudbou, kdy jsem se nemohl a nechtěl bavit, jako ostatní, kdy jsem si raději zachoval chladnou hlavu, než abych dělal

nějaké věci, kterých bych později litoval. Na ty dny, které jsem strávil u počítače, v posilovně či na ty dny, kdy se mi hodně lidí smálo, jak moc jsem naivní. Strašně jsem si přál, aby se tohle vše vysílalo tentokrát i u nás v televizi a chtěli se mnou dělat rozhovory, chtěl jsem všem tak moc ukázat, že já si plním své sny a jdu nahoru opravdu hodně rychlým tempem! Vedle pana McMahona stál ještě nějaký muž, kterého jsem vůbec neznal. Podávali mi své ruce a jeden po druhém se představili. Záhadný muž v obleku byl jeden z hodně dobrých filmových producentů Hollywoodu. Jak jsem zjistil později, chtěli si se mnou popovídat o filmových právech na mé knížky. Souhlasil jsem. Odešli jsme do pěkné kanceláře, pan McMahon se na mě spolu s Triple H stále usmívali. Další z momentů, o kterém jsem tak dlouho snil. Někdo si všiml mé práce a chtěl z ní konečně udělat film! Honorář, který mi nabídli, byl neuvěřitelný. Chtěl jsem ve filmu i hrát sám sebe a moc jsem si přál, aby i moje přítelkyně dostala šanci si v něm zahrát za minimální honorář. Zeptal se, co je minimální honorář, jestli pět milionů dolarů? Ihned jsem souhlasil, i princezna, vždyť ta částka byla úžasná a možnost být ve filmu, který jsem sám napsal? Nevěděl jsem, jestli se mám smát, či brečet štěstím. A mě? Mě nabídli smlouvu na deset milionů dolarů za první díl za hraní a dalších deset milionů dolarů za odkup práv na film. Chytře jsem souhlasil, ale chtěl jsem prodat pouze první díl s tím, že na dalších dílech bychom se domluvili v okamžiku, kdy bychom věděli, jak moc jsme na filmu vydělali. Pan McMahon a Triple H vypadali opravdu nadšení a udělali mi další nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Odešel jim jeden scénárista jejich show a mě nabídli, zda-li bych nechtěl psát příběhy k show „NXT“. Souhlasil jsem s tím za podmínky, že budu moc stále vystupovat na show. „Blázníš? Z show tě nestáhneme ani náhodou, ale pokud jsou tvé knížky takhle prodávané, věříme, že bys dokázal zvednout sledovanost i téhle show s příběhy, které vytvoříš!“ usmál se na mě Triple H a Vince McMahon souhlasil. Sranda, psát si sám sobě scénáře a do toho ještě zápasit. „Přál bych si, ať mi s tím moje přítelkyně může pomáhat a je stále se mnou, ať už v zákulisí, či se mnou v aréně.“ „Miluješ jí hodně, že?“ Zeptal se mě sám majitel WWE.

„Víc než cokoliv.“ Odpověděl jsem. Poté si oba dva změřili mou přítelkyni. Líbila se jim, konec konců vždyť ona byla podle mě ještě hezčí, než některé místní namalované holky. „Čím se živí?“ „Je moje manažerka.“ „Potom může vystupovat s tebou s tím, že jí budeš platit ty ze svých výdělků.“ „S tím nemám žádný problém!“ Usmál jsem se. I moje prinzna. „Super!“ Měl jsem velkou radost, podepsal jim smlouvy, rozloučili jsme se s nimi a vydali se na cestu do hotelu. Všechno postupně, říkal jsem si a opět jsem docílil svého. Myslel jsem na to, jak nakopu Johna ve WrestleManii a on bude brečet nad ztrátou titulu. Cestou do hotelu mi volal Joel Redman, viděl, co se tam stalo a řekl, že když budu potřebovat ochranu, bude se mnou. Jak milé zde mít známého, který za mnou stojí. Alespoň někdo. Dalo se čekat, že proti mně půjde dost zápasníků, protože přesně to jsem zažíval celý život. Nadřízení stáli pokaždé za mnou, zatímco kolegové šli proti mně, protože se báli o své místa. A teď? Teď jsem zde byl sotva druhý den a už jim hrozilo, že já budu nový šampion, něco, na co oni pracovali tak dlouho! Ale ne každý to v sobě má, říkal jsem si zase já a já se pro to narodil! A co jsem získal? Smlouvu na natáčení filmu, ve kterém budu hrát já? Smlouvu na psaní scénářů k show „NXT“ a v další řadě jsem vyhrál své místo nejen na show „NXT“ ale take „Smackdown!“. To byla pro mě daleko větší pocta, protože jsem okamžitě povýšil z té nejnižší ligy do té normální. Trenéři by na mě v tenhle okamžik byli více než hrdí.

Kapitola 24 : „Přípravy“

Náš rozpis nebo denní režim byl najednou úplně bláznivý. Show „NXT“ byla každou středu. Show „SmackDown!“ byla každý pátek. S tím vším byla spojená ještě příprava, což byla posilovna každý den, kdy jsem ne jen cvičil, ale také spousta kardia a strečinku. Na přípravu scénáře a příběhu jsem si vyhradil vždycky čas strávený v letadle, příběhy k show se psali vždy na týden dopředu. Čím víc jsem se jim ale věnoval, tím víc mi docházelo, že brzy ztratím čas na svou vlastní práci, ale na druhou stranu jsem i tohle mohl časem přidat do své vlastní praxe. Psaní scénářů pro WWE! Tím pádem mi dali volnou ruku, a když bych chtěl ze sebe udělat nejlepšího zápasníka, mohl jsem. Sranda! Jedním z dalších bodů, co jsme museli dělat, bylo proškolit mou přítelkyni, protože kdyby došlo k jakémukoliv problému či jí někdo chtěl napadnout, musela vědět, co dělat a to se mohlo stat vážným problémem, protože měla být moje manažerka. Hodně jsme oba dva rozšiřovali svou slovní zásobu, ačkoliv mi knížky dali celkem slušnou, chtěl jsem se naučit být ve všem nejlepší z nejlepších, stejně jako v ringu. Během následujících dvou měsíců jsem zvýšil intenzitu svých tréninků a právě teď přišlo období, kdy jsem chtěl trošku nahlédnout do světa svých příprav na show, která měla přijít. „Royal Rumble“. Pokud nevíte, co to je, rád Vám to teď vysvětlím. Byl to zápas třiceti mužů, každý chodil po dvou minutách do ringu a vyhrál ten, který zůstal jako poslední v ringu. Na show „RAW“ jsem si vylosoval číslo 27, jaké štěstí! Usmíval jsem se, jako kdyby to takhle někdo napsal schválně, abych měl co největší šanci zvítězit, teď ale zpět k mým tréninkům a rozpisu. Tímto bych Vám chtěl říct, že pokud si myslíte, že wrestling byla sranda, jste opravdu na omylu. Naštěstí jsem byl zvyklý vždy vše vtěsnat do svých režimů a dělat si stále co chci a teď tomu nebylo jinak. Začneme tedy pondělím. Budíček byl ihned v sedm hodin. Kdybych nebral

kofeinové tabletky na energii, bylo by pro mě hodně těžké vstávat. Následovala menší rozcvička, sed-lehy a kliky, pár dřepů a pokračoval jsem do místní posilovny. Zde jsem běhal celých čtyřicet minut, poté jsem utíkal na snídani, dal si své oblíbené vločky s mlékem a míchané vejce. Poté jsem strávil chvíli se svou přítelkyní o samotě, což mi vždy dodalo na úžasné náladě a energii a dopoledne už jsme seděli v letadle a odlétali. Přílet na místo určení byl kolem tří až čtyř hodin odpoledne. V závislosti na času jsem chodil ještě posilovat, ale většina arén měla zařízené vlastní posilovny, tudíž jsem chodil trénovat před zápasy tam. Následovalo další jídlo a poté příprava před show, každé pondělí bylo „RAW“. Tohle jsem musel změnit, protože ihned po „Royal Rumble“ se mělo začít natáčet a vedení mi to chtělo umožnit, tudíž bylo jasné, že do budoucna mě dají pouze na jednu show, kde budu ustálený, abych mohl stíhat i zbytek věcí, co musím dělat. Večer následovala show, většinou jsem získával nějaký zápas proti někomu normálnímu, či jsem byl s někým proti někomu, abych rychleji získal praxi a naučil se pořádně zápasit. V tomhle se mi vedení opravdu líbilo, protože mě tlačili neuvěřitelně rychle vpřed tím, že mě dávali na všechny show. Úterý jsem měl volnější, ráno následovalo ve stejném režimu s tím, že jsem střídal dny, kdy jsem jen běhal na spálení tuků a výdrž a dny, kdy jsem chodil sprintovat a snažil se ze sebe vydat co nejvíc a zároveň dělal tolik důležitý strečink. Poté jsem byl opět se svou přítelkyní. Jelikož bylo úterý volnější, snažil jsem se ho celé strávit se svou přítelkyní, ale také to byla doba, kdy jsem se mohl věnovat krom psaní také hudbě a natáčení videí. Ve středu byla show „NXT“ na které jsem nemohl chybět, protože jsem byl stále začátečník. Snažil jsem se co nejvíc, ať jsem zde nejlepší a předvádím ty nejlepší akrobatické kousky ale i ty silové. Ve Čtvrtek byla show „Superstars“ kde jsem také sem tam vystoupil, ale nemusel jsem létat pravidelně. I ve čtvrtek jsem se věnoval své přítelkyni a hudbě či psaní. V pátek byla show „SmackDown!“, kde jsem pravidelně vystupoval také a podobně jako na „RAW“ i zde jsem prozatím dělal normální zápasy. Můj

komediální a herecký talent mi hodně pomáhal, stejně jako hudební nadání k tomu, abych si vybojoval cestu k nejlepšímu zápasníkovi a zároveň také umělci. Po pravdě jsem v ten okamžik neměl v hlavě víc, než to, že chci všem ukázat! Sobota byl den, který byl také volný, strávil jsem ho relaxací a doplňováním energie, užíváním si života, ale samozřejmě až po tréninku a po tom, co jsem si udělal své povinnosti, knížky či hudba. Neděle byla vždy třikrát po sobě volná, ale já jí trávil na škole, kde jsem zdokonaloval své zápasnické umění, dokud nebyla větší show, kterou měli být v tuto chvíli už výše zmíněné „Royal Rumble“. Stále si myslíte, že je vše snadné? A teď si představte, že ještě do toho jsem měl začít natáčet první díl „Červeného zla“. Nedivím se, že o něj byl tak velký zájem. Se všemi těmi teoriemi a tím, co se objevilo na internetu, jak se lidé bránili všemožným návrhům a zákonům, myslel jsem si, stejně jako jsem viděl za svou prací varování a to, jací lidé jsou a že by se měli změnit. I proto si myslím, že jsem šel takhle rychle nahoru, protože jsem chtěl, obětoval tomu vše, ale také jsem byl vždy férový a poctivý. Musel jsem do televize vypustit další videoklip a písničku, tentokrát o svých přípravách a o tom, že jsem po tom všem snil tak dlouho a vezmu si to. Vedení WWE mi dovolilo použít část záběrů ze svých zápasů a stejně tak momenty, kdy jsem držel titul a také momenty, kdy jsem trénoval. Myslím, že písnička to byla opět velice dojemná a také dokázala motivovat. Vše mi dost silně připomínalo sérii „Rocky“ od Silvestra Stalloneho s tím rozdílem, že se teď nejednalo o box, ale wrestling. Čas utíkal tak rychle, že zbývali pouhé dva týdny a hlavní zápas měl přijít. V tom všem spěchu jsem zapomněl na další důležitou součást zápasení a televizních kamer. Vlastní image. Solárium jsem navštěvoval dvakrát až třikrát do týdne. Do toho jsem na sebe neustále patlal různé krémy proti vráskám a také tělová mléka. Co se týče jídla a doplňků stravy, v té chvíli jsem snídal ovesné vločky s mlékem, míchané vejce či vejce na tvrdo, poté půlku sáčku rýže s dvěma kuřecími prsními řízky dělané na pánvi bez tuku, poté jsem večeřel to samé, čas od času jsem si dopřál proteinovou tyčinku a k večeři proteinový koktejl a tím vše končilo. Jak už jsem zmínil, se steroidy jsem neměl stále žádné zkušenosti,

hodně jsem spoléhal na aminokyseliny, kvalitní proteiny, sacharidy, kreatin a látku HMB. S ní jsem měl po celý život hodně dobré zkušenosti, protože pokaždé, když jsem jí bral, měl jsem po ní čistý nárůst svalové hmoty, která mi zůstala celkem dlouho. Hodně jsem jedl i Tribulus Terestris a přírodní Růstový hormon. Nemohl jsem si odpustit i pravidelně Nitrix, Xplode a Epozine O2. Tyto látky se mnou dělali opravdu dost a nejen, že to zvyšovalo mé psychické i fyzické výkony, ale udržovalo mě to neustále ve skvělé náladě, ať už po stránce sexuální, či fyzické či té psychické. Stále s úsměvem, stále silný, stále rychlý. Žádné prášky, co by tlumili bolest, jsem prozatím nebral, nepotřeboval jsem je. Pil jsem pouze minerální vodu a snažil se vyhýbat alkoholu. Jednou za týden jsem si dopřál tučnější jídla spolu s nějakými sladkostmi, to abych si tolik nezvykl na stále stejnou stravu. Ačkoliv se Vám může zdát, že si lidé tímto ničí své těla, myslím si, že naopak to moje tělo jen vzkvétalo. Jedl jsem i hodně ovoce a zeleniny, saláty a rajčata, okurky, papriky, banány, zkrátka vše, na co si vzpomenete. S drogami jsem neměl stále žádné zkušenosti a ani jsem nekouřil, ani trávu, nic. Moje povolání a věci, kterých jsem chtěl docílit, mě nutili se držet v takovéto disciplíně a neporušovat vůbec nic. Věděl jsem z minulosti, že kdybych porušil cokoliv ze svého režimu, bude těžké se do něj dostat zpět a akorát to způsobí rozházení organismu. Dokážete si teď představit, v čem jsem se musel držet? Nejen, že jsem musel neustále držet dietu a trénovat několik hodin denně, do toho všeho jsem musel stále udržovat svůj mozek v dokonalém a produktivním chodu a nikdy jsem si už nemohl stěžovat na únavu či že mě něco nebaví, nebo se mi nechce. Nešlo to. Ale v téhle moderní době mi vůbec nic nechybělo, všechno, co jsem měl rád, ať už mé sociální sítě či počítač jsem vždy mohl mít s sebou a vždy se podívat a poslat informaci, kterou jsem poslat chtěl. Ať už svým fanouškům či lidem, co byli neustále se mnou.

Kapitola 25 : „Royal Rumble“

Konečně přišla neděle, kterou jsem si tolik představoval. Vstával jsem o dost dřív, než obvykle, nechtěl jsem si davit přestávku vůbec s ničím, naopak jsem chtěl ještě přitvrdit, namísto půl hodiny jsem si dal hodinu běhání, do toho jsem si dal daleko lepší snídani, než kdykoliv předtím a nadopoval se kofeinovými prášky, abych vydržel rachot čekající na mě k večeru. Stále jsem měl velkou radost, že jsem si vylosoval číslo dvacet sedm, ale bylo jasné, že se budu dívat na celý zápas, abych si udělal jasného favorita. Netušil jsem, kdo bude proti mně, ale dalo se čekat, že jeden z posledních bude patrně Randy Orton či Rey Mysterio či Sheamus z Irska. Ten muž už od prvního pohledu budil velký respekt, protože byl celkem vysoký a udělaný, ale nebál jsem se nikoho z nich. Bohužel jsem neměl tu čest utkat se ani s jedním, o to víc jsem se těšil. Ještě v letadle jsme s mou přítelkyní plánovaly, jak se opijeme, až akce skončí a já vyhraju. Bohužel o vítězi nebylo rozhodnuto, bylo jasné, že zvítězí ten nejlepší, a kdybych to byl já, vyvrátil bych zrak hodně lidem, určitě i zápasníkům, kteří se za titulem ženou tak dlouhou dobu. Věřil jsem ale, že nikdo necvičil a netrénoval více, než já. Hodně to bylo na mých soupeřích vidět. Letadlo přistálo, na nás čekalo pronajaté auto a my vyrazili směrem k aréně. Nekonali se žádné přípravy, popřáli nám štěstí s tím, ať vyhraj ten nejlepší, podle toho jsme měli úkol napsat další příběh na další show, takže po pravdě jsem si myslel, že ke mně přijde vše samo, ale ani náhodou, musel jsem být ten, co se udrží v ringu nejdéle, abych mohl vůbec nějakou šanci dostat. Uvnitř jsem myslel jen na výhru. Nemohl jsem odejít s prohrou, protože kdo ví, jak dlouho by mi trvalo, než bych dostal stejnou šanci znovu. Díky Johnu Cenovi, ačkoliv to nechtěl, posunul mou kariéru ihned ze začátku hodně vysoko. Několik minut zbývalo do startu show a já byl víc než nervózní, moje přítelkyně naopak, celou dobu se usmívala a věřila, že zvítězím. Po několika zápasech zazněl konečně gong závěrečného zápasu. Viděl jsem před sebou spoustu borců, kteří ihned během prvních minut vypadávali. Muži o dvě hlavy větší, než já, proti kterým bych neměl absolutně žádnou šanci. Smůla, že měli tak blbé čísla, či ty normální se vždy spojili proti těm největším hrozbám?

Bylo to prokletí, říkal jsem si, že mě nebude nikdo dávat vůbec žádnou váhu a právě proto nad nimi zvítězím. Moje přítelkyně měla pravdu. Všichni si mysleli, že ti velcí jsou hrozba, zatímco těm malým se smáli a nečekali, že by udělali díru do světa, ale oni byli naopak o dost chytřejší, protože si počkali na správný moment a v ten zaútočili. Poslední polibek před zápasem byl tak sladký, nikdy mě nepřestalo bavit se líbat se svou holkou. Často jsem měl pocit, že už tu dívku znám až moc a chtěl bych poznat něco nového, ale s ní jsem ten pocit nezažil nikdy. Ale to už jsem uslyšel znít svojí znělku, číslo dvacet sedm bylo na řadě. Hodně štěstí, popřála mi a já se vydal vstříc novému osudu. Kolem jsem viděl borce odcházející ven přející mi hodně štěstí. Netušil jsem, zda-li to myslí vážně, či je v jejich slovech pouze další ironie, ale nechtěl jsem na to vůbec myslet. V ringu na mě čekal Randy Orton, Sheamus a Rey Mysterio. Tři muži, o kterých jsem si myslel, že se s nimi utkám, tam opravdu byli a já čekal, že Rey bude naštvaný a bude se mě snažit okamžitě setřást, proto jsem nechal ty dva velikány na pokoji a rozeběhl se po Reyovi. Ten mě hbitě chytl a zahodil na zem a začal škrtit, dříve, než jsem stihl jakkoliv zareagovat. Jeho záměr ale nebyl vyloučit mě, naopak. „Chvíli tě budu škrtit a až vyhodí Sheamuse, vrhnem se na Randyho a dorazíme ho. Potom si dáme odvetu my dva!“ pošeptal mi a já souhlasil. Dělal jsem, jako moc mě to od Reye bolí, chtěl jsem zaplácat a utéct, ale nemohl jsem, naopak jsem posbíral všechen dech a snažil se držet, co nejdéle to šlo. Stalo se přesně, co Rey řekl. Sheamus byl po minutě mého škrcení vyhozený, v tu chvíli se Randy radoval, ale než se nadál, Rey ho zezadu nakopl a on upadl do provazů. Rey se otočil a rozeběhl do provazů, odrazil se a hbitě utíkal zpět, chytl se provazů, protočil se jimi a nakopl Randyho přímo do obličeje. Ten se zapotácel, když v tom Rey utíkal na roh ringu, aby z něj skočil na Randyho jakéhosi placáka. Nemělo smysl ho počítat, naopak ho musel vyhodit, snažil se ho sebrat ze země a rozeběhnout ven, ale Randy Orton byl více než chytrý, rychle udělal svůj dokončovací úder, Rey byl otřesený na zemi a v tom ho chytl za hlavu a vyhodil ven.

Já jsem v poklidu čekal v rohu a díval se na hru těch dvou pánů. Rey asi čekal, že mu pomůžu v případě, že by se dostal do úzkých, ale na druhou stranu se dalo čekat, že se nedokáže smířit s prohrou a já nechtěl hrát ničí hru, byl jsem tu sám za sebe a oni byli všichni až moc chytří, stejně jako Randy Orton, který si myslel, že cesta do Wrestlemanie je jeho, protože nováček by ho nemohl přemoci. Zadíval se na mě svým ledovým pohledem. Chvilkami z něj šel strach, vždyť měl na rukou samé lebky, skoro same tetování a jeho pohled připomínal psychopata na útěku z léčebny. Ale nevyděsil mě, naopak jsem se mu hlasitě začal smát přímo přede všemi. Tím jsem ho rozzuřil tak moc, že se na mě rozeběhl a chtěl mě srazit svou napřaženou rukou. Hbitě jsem udělal kotoul a vyskočil ze země. Nevýhoda těch vysokých mužů byla jejich rychlost a neohebnost. Bohužel Randy byl ze všech vysokých nejrychlejší a největší atlet. Kousky, které dokázal on, by nedokázal jen tak někdo. Vyskočil jsem a chtěl ho skopnout, bohužel poprvé mi to nevyšlo, pouze se zapotácel. Udělal jsem to podruhé a podařilo se mi ho dostat na zem. Držel si svůj hrudník, asi měl vyražený dech, jaká škoda, říkal jsem si. Konečně jsem měl možnost se rozhlédnout kolem sebe. V aréně bylo víc jak čtyřicet tisíc lidí. Neuvěřitelný pohled. Moje sny se splnily. Vždyť ale nebyl vůbec čas řešit arénu či jásající fanoušky, okamžitě jsem se otočil na svého soupeře a ten mě poslal rychle k zemi stejně jako předtím Reye. Otřásla se mi hlava a já nevnímal, co se děje. Vím jen, že potom do mě ještě kopal a snažil se mě zbavit vědomí, abych lehce odlétl. Dalo se čekat, že jít proti němu bude trochu oříšek, byl několikanásobný šampion, stejně jako Cena. Za hlavu mě zvedl do vzduchu a hodil se mnou o ring. Najednou jsem uslyšel jeho bušení pěstmi do ringu, tím ukazoval, že se chystá udělat svůj dokončovací úder. Myslel si, že se nechám? V klidu jsem se dostal z otřesu a počkal, až se uklidní. Pomalu jsem vstával a otáčel se zpět. Přesně v tyhle chvíle vždy vyskočil po svém soupeři, jako zmije. Ostatně tak se mu také říkalo. Zmije. Ale to ještě nezápasil se mnou! Namísto úspěšného úderu jsem couvl a on upadl na zem. Naštvaný se rychle zvedl, protože ho takhle ještě nikdo neztrapnil a já couval k provazům. Zdálo se, že bude hodně rozzuřený a bude mě chtít

vyhodit ven. Nejhorší, co mohl člověk udělat, bylo útočit ze vzteku. Celý zápas jsem ho nechával útočit, aby se unavil. V tento moment jsem tušil, že po několika otřesech bude už lehce unavený, zatímco já jsem stále v plné síle. Těch pár chvatů mě tolik neunavilo, ani nezapotilo. A to už na mě bezel s napřaženou rukou. Stačilo se spustit úplně k zemi a podkopnout mu nohy, vypadl už sám… Chvíli nemohl uvěřit tomu, co vlastně udělal, vždyť on vyhodil sám sebe a já se uvnitř hlasitě smál a ťukal si na své čelo, abych mu ukázal, že je úplně blbý, což byl. Bez známek zranění či jakéhokoliv souboje jsem překonal o téměř celou hlavu většího muže tvářícího se jako největší zabiják ve firmě. Do arény přišel John Cena a začal tleskat mému výkonu. Nebyl bych to já, abych se mu nezasmál do obličeje, protože jsem vlastně vůbec netušil, co tyhle výstupy znamenají a proč je dělá, jestli tím dohání své sebevědomí či se mi snaží ukázat svůj strach ze mě? Ale byla sranda ho pozorovat, jak se mě snaží shodit. Zkoušel na mě rozjet nějaký rap battle o tom, jak je dokonalý a já jsem nula! No, víte, co jsem udělal? Otočil se k němu zády, vylezl na roh, vzal si mikrofon a zakřičel do davu, jestli někdo z nich nemá plenky Pampers, protože ta gorila s rovným kšiltem mi opravdu nahání strach a na záchod to asi nestihnu. Každého jsem opět rozesmál, až na Johna, který opět neunesl můj jednoduchý vtip a zas otravoval za mnou. Nedopřál mi ani chvilku na to, abych si užil výhru. Tentokrát přinesl dovnitř i svůj titul s tím, že ví, o co mi celou dobu jde, ale opět mi musel předhodit, že on je ten nejlepší a prcek jako já na něj nemá. Nechtěl jsem se s ním prát, ani ho provokovat, proto jsem se usmál a v klidu opustil ring, což on neunesl a začal na mě pokřikovat, že jsem srab a bojím se ho. Chytře jsem řekl, že já jsem nebyl naposledy ten, kdo se válel na zemi a že ho nechci znovu ztrapnit, že si počkám až do Wrestlemanie. Asi mi nevěřil, či ho jeho ego za tu dobu předhonilo natolik, že v jeho mozku byl on stále číslo jedna. Jak špatné, říkal jsem si v té chvíli a po pravdě mě ten kašpar ani nějak nezajímal, šlo mi pouze o titul a ten jsem chtěl získat jakoukoliv cestou, i kdybych před ním měl celou dobu utíkat anebo naopak ho do mě nechat mlátit tak moc, až se unaví a pak zaútočit. Ale teď? Chtěl jsem vylézt na roh a ukázat na znak Wrestlemanie, ale nemohl jsem, protože byl v ringu on.

Postačilo mi stopnout si kousek u nástupní arény a zadívat se na něj. Naposledy jsem se na Johna zlověstně usmál a opustil arénu.

Kapitola 26 : „Oslava“

Vůbec mi nedošlo, co jsem vlastně udělal. Vždyť já jsem vyhrál „Royal Rumble“! Já to dokázal, porazil jsem je a ani jsem se u toho nezapotil! Komu jinému za celou historii se podařilo zvítězit takhle bez boje? Všechno si žádalo pořádnou alkoholovou party. Okamžitě ke mně přišel v zákulisí Randy Orton a pogratuloval mi s tím, že velké svaly ani výška nejsou vše. Myslel jsem si o tom všem své, protože jak jsem napsal v jedné své knížce, dnes vítězí ten, který umí používat hlavu, nikoliv ten silnější. Dnešní souboje už nebyli zdaleka jako ty rytířské a spousta mužů postrádala čestné chování. I já jej postrádal, ale musel jsem, neměl jsem na vybranou. Přišel i Triple H a majitel, aby mi pogratulovali k cestě nahoru a dali mi pár svých rad, co bych měl dělat, aby vše stálo za to. Také se mě ptali, jak chci zvítězit. Měl jsem jasnou představu, chtěl jsem do sebe nechat mlátit, co to šlo a poté zaútočit se vší parádou. O podmínkách zápasu jsem si mohl rozhodnout sám. Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale vždycky jsem chtěl zápas bez pravidel, který se nedá vyhrát jinak, než tím, že se druhý vzdá a sám odejde. Pro mě to bylo jisté vysvobození, protože jsem věděl, že kdyby se mu podařilo mě omráčit, musel by mi něco zlomit, aby mě vyřadil, jinak se jen tak lehce nevzdám. Zápas bez pravidel měl i další výhody. Z rozhovorů s ostatními zápasníky jsem zjistil, že Johna Cenu dost lidí nemusí, protože se stal celkem arogantní a nafoukaný za celou tu dobu, ale já se jim líbím, protože si stále ze všeho dělám srandu a zatím jsem se příliš nenadřel, naopak jsem vždy čekal, co udělají ostatní a poté zaútočil. Asi už to byla moje taktika, sám netuším, ale během souboje jsem musel využít všech svých předností. Když už nešlo další rány vydržet, očekával jsem, že stamina soupeřů je na tom hodně špatně, což byl můj začátek. Díky mé malé váze jsem měl téměř neomezeně staminy a mohl si dělat, co jsem chtěl a jak dlouho jsem chtěl. Rozloučili jsme se všichni spolu s tím, že další den musím ihned na RAW, takže bych měl jít raději spát, ať jsem připravený. To jsem však komentoval slovy, že se ještě zastavíme někde v nějakém hudebním klubu s mou přítelkyní, než půjdeme spát. Mohli bychom možná chytit noční

letadlo a vyspat se v něm cestou na show. Nic lepšího nás nenapadlo a já jsem chtěl trávit celý večer jen a jen s ní. Jen co jsme vylezli z auta do prvního klubu, už jsme šli na panáka. Kolem dokola se stavili lidé a poznávali nás, já jsem se od nich ale snažil držet co nejdále, protože jsem na jejich opilé řeči neměl náladu, stejně jako celý svůj život. Naštěstí si nikdo z nich nedovoloval, nechali nás v klidu být. Byla tak nádherná! Jak mi alkohol lezl do hlavy, opět jsem viděl, jak moc jí miluju a co pro mě znamená. Co bych dělal, kdyby tu nebyla teď se mnou? Patrně bych se podíval po nějaké holce v místním baru a tu si odvedl do hotelu. Dělal bych to tak stále, dokud bych neumřel na nějakou pohlavní nemoc? Nebo bych utápěl svůj žal z toho, že mám sice několik stovek zářezů, ale jsem stále sám? Děkoval jsem Bohu, že jsem jí stále měl u sebe a vše bylo na nejlepší cestě. V té chvíli mi také došlo, že bych s ní chtěl strávit svůj život, protože je přesně holka, kterou jsem takovou dobu hledal. Dřív mě asi zaujal vzhled, jako každého, potom mě zaujala svým chováním a celkově tím, jaká byla, ale stále jsem viděl jen povrch, nic z toho, co bylo uvnitř. Nic z toho, jaká opravdu je. To mi vše dokázala během těch let, co jsme byli spolu a stále šťastní. Díky ní se mi dařilo. Díky ní mě nic a nikdo nezastavil. Díky ní mě můj život a to, co dělám, bavilo! Nešlo jinak, než se s ní vášnivě líbat! Tak, jako nikdy! Chtěli jsme to oba dva tak moc, že jsme se brzo vydali do hotelu a tam dováděli až do rána. Neměl jsem čas jí koupit prstýnek, ale pomalu jsem nad tím začal přemýšlet. Byl jsem s ní tak dlouho, že jsem si jí chtěl vzít a být s ní. Další věc tedy byla koupit prstýnek, který by se jí líbil, a ona řekla ano. Nikdy bych nevěřil, že bych byl schopný udělat takovou věc, ale já byl, naopak jsem měl radost, že je to ona, ta holčina, kterou jsem viděl jako malý kluk. Stále si myslíte, že jsem se na svět díval růžovými brýlemi, či jsem byl naivní? Já dokonale věděl po celou dobu, co chci a byl schopný kvůli tomu obětovat úplně vše. I když jsem ztratil stovky těch, které jsem mohl mít. I když mě to stálo ze začátku hodně nervů. Celou dobu jsem tak trénoval a myslel jen na svůj úspěch. Musel jsem si vyslechnout tolik závistivých řečí, tolik lidí se mi smálo kvůli mé kariéře u McDonald’s, ale teď byla přesně ta chvíle, která dokázala všem, jak já jsem byl až moc chytrý a pouze nikomu nedocházeli souvislosti, proč jsem co dělal. Ostatně, kdo ví, kde teď tihle lidé jsou? Nevím, kde, ani nevím, co dělají, vím jen, že v tenhle den pochopí, proč jsem to všechno dělal.

Abych nikdy neztratil svojí svobodu a nadále si mohl dělat, co jsem chtěl a taky měl o dost víc peněz, jak ostatní a především proto, abych se v průběhu let stal zápasníkem. A příběh toho kluka, který na střední škole propadal a chtěli ho vyhodit, toho ošklivého, malého pokračuje dál, protože „Royal Rumble“ byla teprve jízdenka na „Wrestlemanii“. Největší sportovně-zábavní událost roku v Americe. Před tím vším jsem si však musel ještě jednou připomenout veškerou svou minulost a vše, co jsem udělal kdysi. Všechny své chyby a cokoliv, co bylo špatně, ale naopak i dobře a alkohol? Ten byl dokonalý prostředek, ale nikoliv teď, musel jsem jít alespoň na chvilku spát, vždyť mě zítra čekala další show a se svojí přípravou jsem musel ještě vice přitvrdit. Myslel jsem si ale, že jeden jediný den volna a to teď, v neděli by mi vůbec nijak neuškodil. Stále ale jsem jej nemohl věnovat své přítelkyni. Řekli jsme si, že úterý bude naše. V rychlosti jsem ještě přemýšlel nad tím, kdy se mělo začít natáčet. Podle posledního telefonátu vše mělo začít od dalšího týdne v úterý. Natáčení filmu „Červeného zla“ mělo trvat celých půl roku a z toho další dva měsíce úpravy a konečné efekty. Mělo se natáčet pokaždé pět dnů v týdnu, z toho já jsem měl být přítomný pouhé dva měsíce, neb jsem v příběhu zas tak často nebyl, stejně jako moje přítelkyně. Jak vůbec bude vypadat můj plán? Nějak mi to nedocházelo, pondělí, úterý, středa, čtvrtek natáčení? Pátek show? Sobota natáčení a jediný den volna v neděli? Nemohl jsem však usínat na vavřínech. Až teď jsem pocítil, jaké to je, tvrdě pracovat. Pokud jsem si kdysi v minulosti říkal, že potit se u grilu či řídit směnu je náročné, bylo mi dopředu jasné, že to, co bude v následujícím období následovat, bude procházka peklem a to doslova…

Kapitola 27 : „Za hranice možností“

Důvod mé přítomnosti na pondělním RAW nebyl kvůli show, ale kvůli domluvě s producentem a předání šeků za natáčení a práva. Sice jsme podepsali smlouvy, ale peníze jsme tehdy nedostali. Teď už nešlo couvnout ani náhodou, rozzářil jsem se jak žárovka, moje přítelkyně jakbysmet. Naše účty byli rázem dobité na několik desítek let dopředu, ba co víc, možná že i do konce života, kdybychom zůstali skromní a vrátili se po tom všem zpátky domů. Často se říká, že v nejlepším se má odejít, ale já jsem ještě vlastně neznamenal vůbec nic a nebylo kam odcházet, byl jsem se vším až moc spokojený. To bude zas noc! Myslel jsem si potají, už se stalo pravidlem, že když mi něco vyšlo či jsem měl z něčeho obrovskou radost, dali jsme si pár sklenek červeného vína a zažívali spolu ten nejlepší sex. Opravdu, s nikým nebylo nic lepší, než s ní, vášeň tam byla stále. Následující den jsme měli odlet do studií v Hollywoodu, kde se měla natáčet převážná část filmu a další v Kapském městě, kam jsme měli zavítat ihned příští měsíc. Osobně nevím, jestli to byl úplně ideální nápad, protože jsem potřeboval trénovat a netušil jsem, kolik posiloven má Kapské město či jejich hotely. Řekli, že mají také luxusní, že nejsou pozadu, jak si myslím. Nu a já se těšil, můj sen o cestování, wrestlingu a filmech se splnil a za dva měsíce mě čeká zápas o titul. V případě výhry jsem za to měl dostat přes milion dolarů. Za jedinou noc. Za výhru na „Royal Rumble“ jsem dostal pouhé „dvě stovky“. I tak mi to ale stačilo, abych si mohl chtít koupit své vysněné Ferrari California. Ale prozatím žádné Ferrari nebylo, naopak se peníze hromadili na účtu a já stále dělal to samé, co po celou dobu, co jsem se vzpamatoval ze svých problémů kdysi. Raději si všechny peníze šetřil a utrácel jen v případě, že jsem byl v hodně velkém plusu. V tuhle chvíli jsem ani netušil, v jak moc velkém plusu vlastně jsem, protože od dob, co jsem začal být placený vším, co jsem dělal, jsem neměl potřebu se dívat. Nejlepší pecka byla, že majitel nahrávacích studií si přál vydělat také peníze a chtěl udělat koncerty po celém světě s tím, že tahle koncertní šňůra by mě osobně měla vydělat odhadem sto milionů dolarů a jemu to samé. E-mail to byl krásný, představa také, ale jak to vše

spojit ještě s tréninkem, se show a ještě s natáčením? Ale teď zpátky do místnosti, ve které sedím a k mužům, kteří na mě civí, jestli je vnímám či ne. Můj problém přemýšlet nad jedinou věcí mě zase pro změnu dohonil. Podávali mi ruce s tím, že jsme domluvení a mě toho až tolik nedošlo, naštěstí moje přítelkyně poslouchala úplně vše a tak jsem doufal, že mi vše řekne. Rozloučili jsme se a já zůstal na show, dnes měl mít zápas John Cena proti Randy Ortonovi. Přemýšlel jsem, jestli se půjdeme podívat dolů, či nikoliv, ale proč ne? Chtěl jsem ho trošku provokovat, aby se báli oba dva. Cestou jsme s mou holkou vše probrali a já byl více než zmatený. Celkem dlouho jsem se nepodíval na svůj účet, s tím měla pravdu, takže jsem vlastně ani netušil, jak na tom jsem. Každý půl rok mi měli chodit peníze za knížky ze všech anglicky mluvících zemích, z naší mi to mělo chodit každé tři měsíce, do toho hudba mě měla platit pravidelně také každé tři měsíce. Web mi také vydělával peníze reklamamy, které jsem na něm měl, ale tentokrát nešlo o žádné statisíce dolarů, v porovnání s ostatními částkami tahle byla směšná. I s tím měla pravdu, měl jsem si udělat ve všem jasno, kord když tam teď měli přiskočit další celkem pěkné částky. Pokud bylo ale mé umění prodávané, což jsem také nevěděl, tak to, co by tam na mě mělo čekat, by mělo být o dost větší. Ale to překvapení si nechám až na nějaký jiný den, teď jsem chtěl vyřešit koncerty. Když bych mohl hrát od osmi večer do desíti každé úterý, středu a čtvrtek, k tomu bych si mohl dát ještě sobotu, zvládal bych dokonale tréninky, svoje běhání a starat se o sebe, princeznu a ještě bych stíhal wrestling. Představa to byla opravdu krásná. Hudbu jsem miloval a už jsem s ní nebyl celkem dlouho, album bylo vydané a já jsem si sbíral myšlenky a nápady, abych mohl napsat brzy další album. Tehdy můj cíl bylo překonat Pitbulla, Eminema a co se týče knížek a filmů předčít „Harryho Pottera“ a postavit můj „Černý Ďábel“ na místo vedle děl jako „Pán Prstenů“ či již výše zmíněný „Harry Potter“. Ve wrestlingu jsem chtěl překonat Johna Cenu, což se mi skoro povedlo. Ještě jsem měl jeden tajný cíl v té době, ale o tom se ukáže až časem. S koncerty jsem chtěl začít až po skončení natáčení, dřív to bohužel nešlo. Konečně přišel ten moment, kdy do arény přišel John Cena a Randy Orton. Počkal jsem, až zazní gong a oni se do sebe pustí, když jsem je svou znělkou a svou přítomností šel za doprovodu své holky vyrušit. Nelíbilo se to ani jednomu, každopádně John Cena vypadal naštvaný více, než Orton. Jako zmije využil toho, že se nedívá a napadl ho. Musel jsem se smát, protože tahle provokace mě osobně vůbec nic neříkala.

Sám nevím, kolik času oni dva trávili v posilovně, či kardiem jako já, ale stále jsem si myslel, že Johna drží pohromadě jen prášky, nic víc. Konečně jsme došli ke komentátorskému stolu, kde jsme si oba dva sedli, moje holka mi seděla na klíně a mezitím dokonale provokovala publikum svým nádherným tělem a já pokřikováním, že mám fakt krásnou přítelkyni. Randy Orton mu celkem dával, John kvičel a tvářil se jak prase před porážkou. Musel jsem si vzít druhý mikrofon a komentovat zápas publiku, když nemohli slyšet komentář komentátorů. Jak jinak, dokázal jsem opět rozesmát každého člověka uvnitř svými hlody, stejně tak i svou přítelkyni. Ta pozitivní nálada ze mě nezmizela ani na vteřinu a co víc dokázalo naštvat lidi, než když si z nich někdo dělal srandu. A kdybyste je viděli? Vždyť opravdu jeden vypadal, jak když utekl z psychiatrické léčebny a doslova mu hrabe a ten druhý byl jak po útoku včel, napuštěný až k prasknutí. Předstírat úsměv pro něj bylo tak těžké, kdo ví, čím to bylo způsobené. A ty skřeky? Jak když se perou děti ve školce, no děs. Konečně se něco začalo dít! Randy si došel pro židli a shodil toho tlustého, vyžraného pána a chystá se Johna uspat jednou dobře mířenou ránou. John se ale brání a snaží se trefit Randyho mezi nohy, sebral mu židli a trefil ho do hlavy. Randy si ustlal na zemi a házel s sebou, jak kdyby dostal elektrický šok. V tu chvíli mu chtěl John přidat a začal do něj řezat jednu za druhou. Asi mi chtěl ukázat, jaký je s tou židlí frajer. Odpočet a vyhrál! S železnou židlí by dokázal vyhrát každý. Opět nedokázal udržet svůj vztek a šel dolů, k místu, kde jsem seděl já. Nechtěl jsem se s ním prát, vždyť jsem tam měl svou holku! Ale on vypadal jak smyslu zbavený člověk, co nechápe trochu srandy. Musel jsem bránit to, co miluju, protože se na ni díval tak nadrženě, až se mi to vůbec nelíbilo, přesto jsem ale nechtěl dát první ránu, počkal jsem, až udeří John. Ihned do ringu přišel majitel Vince McMahon a Triple H. „Opět ukazuješ svoje neprofesionální chování a to tě může stát titul ještě dřív, než vůbec dojde k Wrestlemanii!“ Usmíval se Vince McMahon jako kdyby měl radost z toho, že se John chová, jak se chová. Patrně už ho měl dost a chtěl na jeho místě vidět novou tvář?

„Je vidět, že se nemůžeš dočkat konfrontace, proto navrhuju ať v pátek na SmackDownu ukážeš, jak moc si obstojíš proti Martinu Beckovi!“ Pronesl ještě Triple H. John Cena se usmíval a souhlasil se zápasem a já? Vždyť to mělo být demo, příprava toho, co opravdu přijde. „Bude zápas o titul?“ Zeptal se John. Už z téhle otázky mi došlo, že o sobě na chviličku zapochyboval, vždyť přesně tam jsem ho chtěl mít. „Ne, nebude! Klasický zápas s normálními pravidly!“ Řekl Triple H. Pan McMahon se velice usmíval, i já, protože mu bylo dopředu jasné, že Johna Cenu pěkně ztrapním před publikem a že jeho vláda celkem pomalu, ale jistě končí a přichází něco nového. Osobně jsem vše bral jako trénink a přípravu na konečný zápas, kterou mi tím majitel a Triple H dali, aby se ujistili, že opravdu vyhraju. Po celé ty dlouhé dny jsem chtěl přitvrdit s tréninkem a do toho všeho jsem potřeboval nadále cvičit zápasy, abych ho dokázal porazit. V tuhle chvíli to popisuji jako samozřejmost, ale když jsem pociťoval a prožíval tyhle první momenty, bylo to pro mě neuvěřitelné, zkrátka jsem si žil svůj sen s lidmi, které jsem si vysnil… Show skončila a my odjížděli zpět do hotelu, abychom si sbalili věci a připravili se na následující den a začátek natáčení. Let měl naštěstí trvat pouze pár hodin, ale odlétalo se už v pět ráno, aby se vše krásně stíhalo. Tajně jsem si přál poznat se s tolika lidmi Hollywoodu, až to nebylo pěkné. Všechny ty sny o tom, že mezi nimi jednou budu, se opět naplnili a netrvalo to až tak dlouho, stále jsem byl hodně mladý, dvaceti sedmi letý kluk. Skvělé bylo, že zde měli i posilovnu, vlastní vizážisty, zkrátka cokoliv, na co jsem si vzpomněl. Tento den jsem trénink musel vynechat, protože mě bylo potřeba na place už od začátku. Také jsem chtěl osobně chvilkami dohlížet na to, jak vše ve filmu nakonec bude. Udělali mi radost s tím, že mezi popisované démony dali do rolí současné akční hvězdy a bývalé zápasníky, vysokého „Rocka“ či „Batistu“. Ti se sem dokonale totiž hodili, jako kdybych vše popisoval podle nich? Sám netuším, ale vím, že jsem k těm svalnatým a velkým mužům vždy vzhlížel a sám sebe jsem popsal jako mocného, ale malého. Padla první klapka a já se strašně bavil tím, že opravdu natáčí přesně to, co jsem já popisoval. Momentálně se natáčela scéna ze začátku, kdy Bůh vše tvořil, o několik hodin později jsem se měl přidat i já jakožto jeho výtvor a anděl.

Dokážete si představit, že o něčem píšete takovou dobu a najednou vidíte, že to opravdu dostane podobu filmu? Že to nebyl jen sen, ale cíl? Opět další cíl, kterého jsem dosáhl a ještě za to dostal krásně zaplaceno? A pak ostatní ze štábu a herci? Všichni se na mě dívali s tou krásnou jiskrou v očích, konečně jsem se začínal stávat tím uznávaným umělcem a atletem! Konečně! Raději jsem nad tím vším ani nechtěl přemýšlet, nechtěl jsem se myšlenkami vracet do dob, kdy jsem byl zadlužený a neměl na nic energii a chuť, kdy mě podráželi lidé a chtěli mě vidět dole. Lidé, kterým jsem já pomohl. Tady a teď jsem měl jistotu, že i když proti mně někdo půjde, ti, co ze mě budou mít peníze, mě naopak budou stále podporovat a nedovolí, aby se mi cokoliv stalo. I když jsem si to stále nepřipouštěl, já a moje práce se stali majetkem filmového, knižního, sportovně zábavního a hudebního průmyslu. Pokud jste dostatečně informovaní a inteligentní, zjistíte, čím jsem se vlastně stal a proč. Podobně, jak když jsem odlétal do Anglie a usídlil se zde, nešlo odejít a teď? Tenhle vlak jel tak rychle, že v případě zatažení za brzdu či vyskočení by to mohlo být dražší, než cokoliv, protože v tom a ve mně bylo tolik, že kdybych se o to pokusil, byla by to hodně drahá sranda a to si nikdo z nás nechtěl a ani nemohl dovolit. Určitě víte, co je na životě nejdražší…

Kapitola 28 : „Wrestlemania“

Arénou se rozezněla hard-rocková znělka další wrestlemanie, největší sportovnězábavní události roku. Bylo přítomných neuvěřitelných osmdesát tisíc diváků. Měl jsem trému a velkou, protože když jsem nahlížel za oponou do arény, bylo to něco nádherného, nepředstavitelného, dostat se za tak krátkou dobu takhle daleko byla pro mě největší pocta a zároveň výplata za to všechno, čím jsem si v životě musel projít a vytrpět si kvůli tomuto snu. Jak moc jsem si přál, aby tuhle čtyř hodinovou událost vysílali i u nás v televizi a celý národ se koukal, jak ten malý Čech bude dneska v noci nakopávat zadky. Přál jsem si, ať se dívají spolužáci ze základní školy i ze střední, bývalí kamarádi, kteří mě tak zklamali i ti, kteří si na kamarády jen hráli. Chtěl jsem, ať to vidí i rodiče, i když máma nesnášela násilí, musela to vidět, protože její syn najednou dokázal opravdu něco velkého. Myšlenka, že mě slyší v rádiích či vidí jednou za čas, pokud se dívají na MTV v televizi mě ani nijak nenaplňovala, příliš lidí nesledovalo hudbu v televizi. V tu chvíli mi došlo, že takhle daleko žádný Čech ještě nedošel. Našli se tací, kteří hráli hokej či fotbal, ale nikdo nebyl všechno dohromady jako já. Herec, hudebník, spisovatel, bodybuilder, profesionální zápasník a v poslední řadě designér. Všechny mé záliby z dřívějška mě stále bavili a teď? Stále jsem se ještě nedíval na účet, věděl jsem, že ten správný čas teprve přijde. Do mého zápasu chyběli celé tři hodiny. Poslední tři čtvrtě hodiny bylo vyhrazeno pouze pro mě a Johna. Odešel jsem do šatny, ani jsem nějak nechtěl vidět ostatní zápasy ani to, kdo kam půjde či vyhraje. Šlo to mimo mě. Chtěl jsem být ještě chvíli se svou přítelkyní. Nebyla by to ale show, aby z toho nechtěli něco vytěžit a tak do mých šaten došli i kamery s reportérem, který se ptal, jak se připravuji na svůj zápas. V ten moment mi má přítelkyně seděla na klíně a mazlili jsme se. Řekl jsem akorát, že chci být s holkou, kterou miluju, a to mi pomůže víc, než se stresovat či rozcvičovat. Tahle rozcvička byla víc než dokonalá, musel jsem tam jít v úžasné náladě,

žádná přetvářka, nic, čistá radost a štěstí a jedině díky ní jsem měl všechny tyhle pocity. Musel jsem ještě volat rodině, jestli se všichni dívají, protože pro mě to byla hodně významná událost. Koukali se, dávali to i u nás v České Republice. Také mi mamka řekla, že se za poslední dobu v televizi u nás neřeším nic jiného, než mé výstupy v televizi a zápasy, také že slyšela, že natáčíme film podle mé knížky. Ano, přesně to jsem chtěl a potřeboval slyšet! Tak a teď se všichni dívejte, jak dneska v noci vyhraju! Pomyslel jsem si, rozloučil se a dále v klidu přemýšlel nad vším. Z obyčejného kluka se stal nejřešenější muž téměř všech zábavních průmyslů. Nebylo to zadarmo, to určitě ne, ale události posledních měsíců letěli pěkně rychle, tak rychle, že jsem se ani pořádně nestačil divit, jak rychle vše letí a také se ptal sám sebe, jak dlouho tohle ještě budu držet. Často jsem přemýšlel, že vyhraju titul a dosáhnu svého snu a poté budu jen odpočívat, psát knížky nebo natáčet filmy, ale na druhou stranu vzdát se něčeho, co mě tak neuvěřitelným způsobem bavilo a pomohlo mi vyhodit nahoru mé jméno? Ani náhodou! Zbývalo půl hodiny a já si připomínal vše, čím jsem si za celou dobu prošel. Ty tvrdé tréninky, běhání, sprinty, těžké váhy ale I nekonečné počty opakování. Hlad kvůli posilovně, kvůli wrestlingu, abych mohl kdysi chodit. Radost, že jsem mohl dělat, co mě bavilo, moje první debuty po Velké Británii, moje dny ve škole na Floridě, ale i moje momenty a zápasy, které jsem absolvoval před tím, než jsem se dostal až sem. V tu chvíli pro mě přišla ochranka, že je čas jít, protože John už byl připravený. Ani mi nedošlo, že během mého přemýšlení a hlazení mé přítelkyně uteklo dalších dvacet minut. A je to tady! Největší moment v mém životě. Představte si arénu narvanou lidmi, kde Vás sledují a za jakoukoliv chybu Vás vypískají či naopak budou jásat. Představte si, že když natáčíte klip či film, jste tam s režisérem a ostatními herci, žádné publikum. Když natáčíte písničku, je to úplně stejné, byli jste zavření ve studiu. Knížky jsem psal na cestách, stejně jako scénáře k dalším show. Kdysi v pohodlí z domova, a dokud jsem psal, nikdo to nesměl vidět. Nesnášel jsem pouštět pryč rozdělanou práci, či když někdo začal číst od konce, aniž by četl začátek. Tolik koncertů jsem za sebou ještě neměl, stejně tak návštěv televize. Párkrát jsem poskytl rozhovor o svém umění, či se účastnil pár křtů knížek, ale velký koncert jsem nikdy neměl, stejně tak jsem nikdy nezápasil před

tolika lidmi. Musel jsem se k tomu ještě vrátit, protože jsem měl strašně velkou trému v té chvíli a byl nervózní. Má holka mě hladila a snažila se mě uklidnit, vždyť ta show byla vlastně jako jakákoliv jiná, jediné o co šlo, bylo rozsekat toho před sebou, nic víc, nic míň a díky tomu, že jsem si mohl vybrat, jaký typ zápasu to bude, měl jsem to ještě snadnější. John se ale skoro nikdy nevzdával, po téhle stránce jsem ho hodně obdivoval a věděl jsem, že budu mít co dělat. Díky mým vystýlkám v botě jsme byli skoro stejně velcí, chybělo mi do jeho výšky jen několik málo centimetrů, takže vše mělo být jako celkem vyrovnaný zápas, jen byl o dost mohutnější, než já. Působil jsem proti němu jako jeho menší kopie. Jeho znělka začala znít arénou a on vyrazil vstříc novému osudu. Ani se se mnou příliš nebavil, naopak měl stále svou hlavu nahoře a myslel si, že on je ten nejlepší. Nechal jsem ho v tom. Pozdravil se s publikem, svlékl si tričko a zahodil kšiltovku a házel na mě svými prsy. Asi se mě snažil zaujmout, pomyslel jsem si. Poté začal tak divně poskakovat, asi nějaký rituál či co. Usmíval jsem se, nedalo mi to a vzal jsem do ruky mikrofon. Arénou zazněla moje znělka, dav lidí začal jásat, byl to neuvěřitelný pocit, naposledy jsem políbil svou přítelkyni, pomodlil se k Bohu a vydal do víru boje. Původně jsem chtěl porušit tradici a promluvit už při nástupu, ale věděl jsem, že to bylo něco, co jsem si nemohl dovolit, proto jsem v klidu došel do ringu a pokřikoval na diváky a usmíval se. Po seskočení z posledního rohu jsem si konečně dal k ústům mikrofon. „Celou dobu si myslíš, že si lepší než já. Já si o sobě nemyslím, že jsem lepší než ty a to, že tady stojím teď proti tobě je pro mě osobně čest a chci, ať víš, že to, čím si teď projdeš se mnou, nebude vůbec snadný, naopak si budeš přát, ať to už skončí… Nevím, jestli ten rituál, co si tu předtím prováděl, mě měl zastrašit, ale vůbec se ti to nepovedlo, zase si mě akorát rozesmál!“ Řekl jsem a hlasitě se začal smát. Mohlo to být dokonalé tričko, „Rozesmál si mě!“ čímž bych dokázal ztrapnit úplně všechny kolem sebe. Pokud to bral jako urážku, byl blbý, já jsem si z toho všeho stále dělal srandu a bral to s humorem a nadsázkou. „Doufám, že po tomhle zápase ti dojde, že se mnou si nemáš hrát a taky doufám, že po tomhle zápase se tu dlouho neukážeš.“ Usmál se. Myslel si, že mě zastraší? Že se ho budu bát? Co vy, nahnal by Vám strach? Mě stále rozesmával, víc se mu nedařilo.

„Ha-ha, ty seš ale hrdina, člověče…“ Usmál jsem se a vrazil mu pěstí rovnou do nosu, čímž jsem začal zápas. Nic z toho nečekal, upadl mu mikrofon a odcouval do ringu, takovou pecku asi nečekal hned na začátek, protože jsem udělal něco nepovoleného. To už jsem běžel jeho směrem a vykopl. Trefil jsem se přímo do rudníku, čímž jsem ho dokonale namáčkl na tvrdé vystýlky rohu. Až bych řekl, že v něm zapraskali kosti. Otřesený upadl na zem, dav lidí začal šílet a já se mu začal posmívat. A když jsem mohl použít všechno, řekl jsem si, že se ukážu v nejlepším světle a šel si pro židli. Než se on stihl zvednout, několikrát jsem ho přetáhl po hlavě. Rána střídala ránu a velký John stále ležel na podlaze nehybný. Položil jsem mu židli na hlavu, rozeběhl se do provazů a udělal na něj salto. Neuhnul. Stále jsem se ptal sám sebe, čím to, že mi nedokázali uhnout? Byl jsem tak rychlý, že to nikdy nestihli? Sám nevím, ale slyšel jsem další zapraskání. Ten velký muž asi neměl dostatečně silné kosti, ale chtěl jsem dát také prostor jemu, ať se vydovádí a tak jsem odešel z ringu a šel jsem pro jeho titul. Velice se mi líbil, vždyť jsem ho chtěl celý život. Chvíli jsem se na něj díval, když se začal konečně zvedat. Rozeběhl jsem se, že ho trefím, ale v tu chvíli mě praštil mezi nohy. Ta bolest mě okamžitě dostala do kolen a mě bylo jasné, co bude následovat, když se rychle neproberu. Vrátí mi ty rány židlí. Přesně to také udělal, než jsem se stihl uhnout, ležel jsem na zemi celý od krve. John na tom nebyl jinak, celá hlava byla pokrytá krví během několika prvních minut zápasu. Bolelo to, bolelo to tak příšerně, že jsem chtěl okamžitě odejít, ale nemohl jsem, nešlo to, naopak jsem snažil přesvědčit sám sebe, že musím vydržet, že se vzdá. Po těch zvucích, co jsem uslyšel, bylo jasné, že jsem mu něco udělal s nějakou kostí a bude mít problém dokončit zápas. Nebyl jsem daleko od pravdy, po té sérii tvrdých úderů se na chvíli zapotácel a z ničeho nic spadl na zem a odpočíval. Nečekal jsem, že tak ostřílený borec jakým byl on, by odpadl po pár úderech. Sám jsem se snažil postavit na své nohy, zatímco on stále ležel a povídal cosi rozhodčímu. Měli jsme pro sebe ještě celých třicet minut. Otázka, zda-li se on cítil na to, aby mohl pokračovat. V tu chvíli ke mně přišel sám rozhodčí, aby se ujistil, že můžu dál pokračovat v zápasu.

Mohl jsem, samozřejmě, že jsem mohl! Odpověděl jsem rychle a postavil se na nohy, když mě ještě jednou zastavil a šeptal, že John si opět natrhl svůj triceps a potřebuje delší odpočinek. Zároveň jsem věděl, že se musím vejít dokonale do další půl hodiny. Možná že kdybych dokázal zápas zkrátit na dalších patnáct minut, mohl jsem si po vítězství vzít mikrofon a po zbytek si povídat s publikem a říct, jak se cítím, tím bych mu dokázal ulevit od bolesti, ale proč jsem takhle přemýšlel? On neměl vůbec zájem o mě či o to, ať vyhraju, naopak bránil to, co měl a neustále se povyšoval. Ale uvnitř jsem věděl, že bych to nebyl já a jeden z nás ten špatný být musel. Teď to byl on. Konečně jsem stál u jeho hlavy. Díval se na mě, krvavý a držel si svou ruku. Cítil jsem, jak moc žadoní o to, ať to příliš nebolí. Sklonil jsem se k němu a začal mu dávat jednu pěstí za druhou jako smyslů zbavený. Při tom jsem mu musel říct, že musíme protáhnout zápas minimálně na dalších deset minut. Zranění byli ve wrestlingu velice nepříjemnou záležitostí, protože kdyby mu zůstal v ruce titul, musel dále pokračovat a jezdit na show, nemohl si dovolit nechodit, stejně tak já. Pro to mi už teď bylo jasné, že je ze mě nový šampion! Vběhl do mě nekonečný pocit štěstí a začal ho škrtit, zatímco jsem mu říkal svůj plán. Potřeboval jsem, ať se alespoň snaží nade mnou vítězit, ale řekl mi, že nedokáže pohnout s druhou rukou, protože si opět utrhl sval. Nevýhoda těch, co zneužívají věci, které nemají, protože vše je jen na oko, zatímco ty svaly uvnitř nejsou vůbec silné a vlákna jsou naopak až příliš slabá. Sám jsem viděl trénink takového muže v akci a věděl jsem, že jakmile dojde někomu, kdo se něčím dopuje, síla, těžko v sobě najde další. Já jsem jí v sobě našel, i když jsem nemohl. Výhoda být přírodní. Potřeboval jsem ho zvednout nad hlavu a nějak šetrně s ním hodit o zem. Jeden bodyslam na to dokonale stačil, poté jsem odcouval do rohu a snažil se získat pozornost publika a křičel na všechny strany. Tenhle zápas byl asi nejrychlejší, jaký kdy firma viděla, ale už ztrácel na své šťávě, protože John se válel na zemi s utrženým tricepsem a já jsem se vše snažil uhrát tak dobře, aby si toho nikdo nevšiml. Obdivoval jsem, že ještě nechtěl skončit. Musel jsem ho dodělat. Opět jsem se na něj rozeběhl a párkrát ho nakopl do hlavy a přinutil se pomalu zvednout, abych mohl udělat své závěrečné nůžky a nakopnout ho patou v týl. Odcouval jsem kousek dál, rozeběhl se a nakopl ho v týl. Okamžitě se složil, zbavený

vědomí. V ten okamžik mi nedošlo, že se musel vzdát, ale také stačilo, když bude ležet dvacet vteřin nehnutě na zemi, poté bude odpočítaný. Rozhodčí začal svůj odpočet a já? Já jsem si v klidu vzal do ruky svůj nový titul a podíval se po aréně. Zvedl jsem ho vysoko nad hlavu a křičel po všech možných směrech, že já jsem nový šampion. Nevím, co se to stalo, ale najednou, z ničeho nic jsem odletěl ven s těžkým otřesem hlavy, praštil jsem se i o vstupní mantinel. Ten herec! Pomyslel jsem si, všechno to na mě nahrál tak, abych ztratil své momenty, vyčerpal sám sebe a teď se rozhodl mě dodělat. Jako živý vylezl za mnou ven a začal do mě opět mlátit židlí jednu za druhou. Bolelo to, bolelo to tak moc, že se do mě opět dostavil ten pocit, že se vzdám. V tu chvíli vzal mou nejvíc omlácenou a krvavou hlavu a praštil s ní párkrát o železný mantinel arény. Myslel jsem, že mi mozek vyskočí ven z hlavy, ale tohle byl teprve rozjezd. Až teď jsem cítil, co to znamená naštvat někoho, jako on. Jako šílenec mě popadl znovu za hlavu a rozeběhl na ocelový roh ringu. Praštil jsem se tak moc, že si pamatuju, že jsem v ringu a letím vzduchem na tvrdou podlahu ringu a opět jsem ztratil na chvíli vědomí o sobě. To už ho vidím, jak si stoupá svou nohou na můj hrudník a drží v ruce titul a křičí do všech stran a rozhodčí odpočítává. Už byl u devíti a já měl ještě jedenáct sekund něco udělat. Ne moc času na to, abych zjistil, co a jak. On však nechtěl čekat, až mě rozhodčí odpočítá, musel si dokázat, že se mu vzdám, chytl mě za hlavu a postavil na nohy. Viděl, jak se potácím, proto se rozeběhl, že mě srazí, ale já se šikovně uhnul a stejně jako ostatní i jeho jsem vykopnul ven z ringu. Celý polámaný a od krve jsem se rozeběhl na provaz za mnou, abych nabral ještě větší sílu a vyletěl na něj ven. Let to byl úžasný, dopad ještě lepší, John si ustlal a tentokrát zakřičel tak moc, že jsem si myslel, že se mu stalo něco vážného. Jeho žert s utrženým tricepsem příliš nevyšel, protože teď se to stalo skutečností a on se po celou dobu snažil odplazit pryč z arény. Za tu tvrdou ránu židlí do hlavy jsem mu nechtěl darovat vůbec nic. Kolikrát v životě jsem ukázal své dobré srdce a lidé toho zneužili a teď? Teď šlo opravdu o hodně! Tvrdě jsem mu šlapal na hlavu i ruce, užíval jsem si každý jeho výkřik, pokaždé, jak se snažil couvat a nebyl schopný vůbec ničeho! Kde se poděla veškerá čest, kterou vždy v zápasech měl? Stala se z něj stejná zmije, jako z většiny ostatních. O to víc byl nebezpečnější, protože jsem netušil,

co bude následovat. Podíval jsem se kolem sebe na dav pokřikujících lidí, kteří toužili pouze po krvi. I já jsem toužil po krvi! Přesně takhle jsem si představoval svůj souboj o titul! Tvrdý, krvavý! Rozhodčí se ptal Johna, jestli se chce vzdát, ale on stále křičel své ne. Čím ho donutit? Vzpomněl jsem si na Triple H, který s radostí používal perlík. I já si pro jeden došel. Pár ran do hlavy ho mělo donutit, aby se vzdal. Než jsem k němu došel, asi posbíral zbytky svých sil, aby mě opět nakopl mezi nohy a mou zbraň se snažil použít proti mně, když v tom do arény přišel Triple H a Vince McMahon. „Bravo, bravo!“ křičeli oba dva hlasitě, zápas se jim patrně líbil, pomyslel jsem si, ale co to bylo? Všechno bylo pouze, aby odvedli pozornost a já nedostal ránu tím kladivem! Ihned jsem se probral a nakopl ho stejně jako on mě, zahodil kladivo a začal se svíjet na zemi v bolestech ještě větších, než předtím. Rozhodčí se ho zeptal, jestli chce skončit, ale křičel ne. Triple H a Vince se na mě usmáli a oba dva se dívali na kladivo, ukázali, že ho mám jít dobít. Bez lítosti jsem ho sebral a šel. Promiň. Pomyslel jsem si v hlavě, napřáhl se a vší silou ho praštil po hlavě. Najednou jsem viděl všechno zlé, co se mi v životě kdy stalo, potřebovalo to ven, musel jsem se vybít. Mé tělo zaplavil neuvěřitelný adrenalin a já do něj začal doslova třískat, až praskali i další kosti a John byl zbavený vědomí. Po takovém masakru se nemohl zvednout už nikdo. Vince zakřičel na vedoucího, ať donese titul, že John právě dohrál a vzal si do ruky mikrofon. Po mě chtěl, ať dojdu do ringu. Souhlasil jsem. V téhle společnosti byli moji šéfové. Vždy jsem poslouchal své nadřízené, protože pro mě nadřízení byli lidé, kteří už něco dokázali a abych dokázal stejné věci, musel jsem respektovat ty, co už na těch místech byli. Nikoliv je ihned zesměšňovat či dělat, co jsem chtěl já. Vždy tomu tak bylo, nikomu jsem nelezl do zadku, pouze dělal, co po mě vždy chtěli, ať jsem byl kdekoliv. Byl jsem rád, že to po mě chtějí, že mě úkolují, protože jsem si poté přišel důležitý a ze všech nejlepší. Už jsem držel v ruce titul a vylezl na roh ringu. Rozhodčí akorát dopočítal do patnácti, když se John pokusil zvednout. Jeden dobře mířený kop do hlavy od

Triple H ho však znovu poslal do říše snů a já si v klidu mohl vychutnat svou výhru. „Tři…“ „Dva…“ „Jedna…“ křičel rozhodčí do mikrofonu tak hlasitě, že to muselo být slyšet i mimo arénu.

Kapitola 29 : „Dojatý“

Zazněl gong a namísto uvaděče vyhlásil nového šampiona, mě, pan McMahon. Triple H mi tleskal, zatímco stál svou nohou na Johnu Cenovi. Příběh, proč k tomuhle došlo, byl patrně úplně někde jinde, než jsem si myslel já, ale mé myšlenky teď nebyli u toho, proč se takhle stalo, já jsem dosáhl svého snu, měl jsem radost, dokázal jsem to! Chytl jsem titul a klekl si na kolena uprostřed ringu a nebudu lhát, rozbrečel jsem se. Bylo mi dvacet pět let, v tuhle chvíli jsem se ocitl na vrcholu světa! Šampion WWE, porazil jsem někoho, koho jsem chtěl porazit celé dětství! Mikrofonu se ujal pan McMahon. „Dámy a pánové! Představuji Vám nového šampiona WWE, Beck Martina! Muž, který ve svém věku dobil úplně vše, kam se podíval!“ Řekl a já? Já stále plakal uprostřed. Musel jsem se ale sebrat, sebral jsem titul a vylezl na roh a zvedl ho vysoko nad svou hlavu. Cítil jsem, jak mě vše bolí, měl jsem rozsekanou hlavu, čelo, teklo ze mě spoustu krve, ale stálo to za to! Kde je moje holka? Chtěl jsem ji vidět, po celé aréně začali bouchat petardy a rachejtle přesně jak bylo u firmy zvykem, byl to úžasný pocit, díval jsem se kolem dokola a stále tomu nevěřil. Osmdesát tisíc lidí, já uprostřed toho všeho… Konečně jsem se mohl po těch všech ovacích vydat na cestu ven z ringu do zákulisí. Chtěl jsem vidět svou přítelkyni! Chtěl jsem jí políbit a odjet s ní někam daleko! Tradicí ale bylo účastnit se after party po WrestleManii. Nemohl jsem odmítnout, naopak jsem byl rád, jen jsem potřeboval někoho, kdo mi sešije můj obličej a hlavu, abych byl zas jak dřív. „Docela si dostal, co?“ Hladila mě po ruce, zatímco mě zašívali. „Dostal jsem jak pes, viděla si je?“ „Myslíš majitele?“ „Jasně, vůbec nevím, proč mi pomohli a co je jejich záměr!“ „Asi udělal nebo jim řekl něco, co neměl, kdo ví a proto se dali na tvojí stranu už od začátku.“

„Možná že jsem ten, kdo si určuje věci, jak budou, nikoliv tak, jak je chtějí ostatní.“ „Kdo ví, hlavně ať už jsme někde spolu, dneska se o tebe budu starat.“ „Beruško, zítra hned musíme na natáčení, ještě nic nekončí!“ „To ale neznamená, že nebudeme mít čas na sebe!“ Usmála se na mě a políbila mě. Vždy, když mi naznačila, že se mnou něco chce mít a být se mnou, byl jsem štěstím bez sebe. I když kolem dokola byli hodně mocní muži, lepší, hezčí, stále jsem byl pro ni ten na prvním místě, stejně jako ona pro mě. A pak že život stojí za nic! Během několika minut mě sešili a já si šel opláchnout svůj obličej a dát na sebe trochu make-upu, abych nevypadal, jak jsem vypadal. V tomhle stavu jsem mohl jít na párty úplně v klidu. Teď to bylo poprvé, co jsem si pro jistotu dal prášek proti bolesti, aby mě vůbec nic netrápilo a já si mohl večer ještě patřičně užít, než jsem opět musel letět na natáčení. Měl jsem před sebou poslední týden, poté už mě do filmu nepotřebovali. Jedna věc mě přeci jen ale zajímala celou dobu. Po tom všem, co jsem udělal, jedno elektronické album, šeky za knížky, co byli už dávno v prodeji, filmová práva, honoráře za zápasy, za prodeje alba, za prodeje knížek, honoráře za natáčení filmu, honorář za tenhle zápas. Nedočkavě jsem otevíral svůj účet, abych se podíval. Život, můj život nebyl o penězích, ale když jsem uviděl to téměř devítimístné číslo, které na mě vyskočilo, které bylo ještě ke všemu v dolarech, myslel jsem, že mě trefí a namísto natáčení mě odvezou do blázince. Častokrát jsem neměl vůbec nic, zejména v období, kdy jsem platil za své chyby či v období, kdy jsem bojoval o přežití, ale co teď? Co s tím? Vždyť jsem měl téměř na produkci vlastního filmu obsazeného opravdu hvězdami, na kterém jsem mohl vydělat čtyřikrát tolik! A co jsem vlastnil? V téhle chvíli jsem stále vlastnil Porsche Boxter, několik levných domů u nás v České Republice a jeden dům na Floridě, který byl také celkem levný. Hotely a letenky mi platila vždy firma, na natáčení jsem si je platil sám, stejně jako stravování a cestování. Přeci jen jsem vlastnil ještě něco. Nádherný zásnubní prsten v hodnotě několik stovek tisíc dolarů. Moc jsem si přál vzít si dlouhou dovolenou a strávit jí se svou přítelkyní, vzít si jí a pokračovat dál v tomhle boji

a zanechat tu po sobě co nejvíce, ale kdy jí to dát? Na večerní párty! Ze všeho jsem byl ještě více nervózní než na zápasech. Znáte ten pocit, když tak moc toužíte po někom a nevíte, jestli si je on tak moc jistý Vámi? Stejný pocit jsem měl já. Miloval jsem jí víc než cokoliv, byl jsem si jistý i její láskou, ale ne tolik abych si myslel, že by byla rozhodnutá jako já se mnou strávit zbytek života. Místo, kde se oslavovalo, bylo vážně nádherné a byli zde všichni z firmy krom zraněného Johna Ceny, který musel být okamžitě odvezený do nemocnice, čekala ho další operace. Myslel jsem si, že chce také dovolenou, proto musel být takhle vyřazený. Přesně jak to v životě už chodilo, na párty dorazilo hodně novinářů a vyptávali se, každý se se mnou chtěl vyfotit, ale já se bál, jaké články začnou vycházet a jak moc se budou snažit poničit mě či mou přítekyni a náš vztah, z toho důvodu jsem se všechny slušně odmítl s tím, že miluju svou olku a nechci, aby nám nějaké fotografie zničili vztah. Ano, byly to pouze fotky, ale kolikrát jsem viděl, jak články v novinách či fotografie ničili životy slavným. Vím, že ona by mi věřila, protože se mnou trávila každý den a všude jsme byli spolu, ale jistota byla jistota. Ještě by napsali, že jsem si takhle užíval, zatímco ona byla někde stranou a už by se snažili pošpinit mé jméno, přesně jak se to dělo celý můj život. Vše jsem si to bral jako test, jaký jsem uvnitř opravdu člověk a já mohl říct, že jsem si své mládí užil natolik, že teď mi stačil pocit, že jsem stále žádaný, ale nic z toho mi nenahradilo pocit, že pro ni jsem stále číslo jedna já a nikdo jiný. Tancovali jsme spolu a bavili se, povídali si s vedením, až jsem chtěl něco říct mezi všemi. Chtěl jsem, ať každý ví můj příběh a co mě k tomu všemu dovedlo. Ať vědí, jak moc si vážím všeho, co mám a toho, kam jsem se za tak krátkou dobu dostal. Hudba se ztlumila a DJ mi předal mikrofon. Poprosil jsem svou princeznu, aby mě nahrávala na mobil. „Chtěl bych poděkovat všem, co mi dnes gratulovali k výhře a také Johnovi, který tu s námi není, že obdivuji jeho odvahu a také snahu dál zápasit, i když věděl, že něco s ním není v pořádku. Chtěl bych poděkovat všem, co za mnou stáli po celou dobu, i když se mi dařilo, ale i nedařilo. Nezapomenu na dny, kdy jsem poprvé přišel do zápasnické školy ve Velké Británii a byl jsem učený Jimmy Havocem a Thomasem Chamberlinem. Přál bych si, aby zde mohli být také. Jsem rád, že je zde Joel Redman, který mi dal jako první šanci zazářit, ale celé se to podělalo. Chtěl bych poděkovat všem svým nepřátelům, kteří mě posunuli takhle neuvěřitelně nahoru.

Další poděkování patří lidem, kteří mě vždy podporovali a dodávali mi sílu jít dál. Také bych chtěl poděkovat lidem zde na škole ve Floridě, která mi toho dala tak moc a Vincovi a Triple H, kteří za mnou teď také stojí, stejně jako všem svým nadřízeným z firmy, kterou jsem prošel. Všichni víme mou historii, takže to nemusím více rozebírat. Ještě bych chtěl poděkovat všem, co podporují mé umění a vydávali mi knížky i hudby, byl to pro mě skok úplně do jiného světa, do světa, kde jsem stále chtěl být a dokonce i teď, když zde slyším hrát svou skladbu, mám z toho neuvěřitelnou radost. Chtěl bych poděkovat i rodině, protože díky nim jsem také tam, kde jsem, i když naše vztahy nebyli vždy dobré, vím, jak moc mi to dalo a odhodlalo mě jít na cestu, kterou jsem se chtěl vydat už od malička. Děkuju všem!“ Zmlkl jsem na chvilku, abych si vychutnal potlesk. Po chviličce jsem si znovu dal mikrofon ke svým ústům. „Tímto bych samozřejmě chtěl všem říct, ať si koupíte mou biografii „Normální kluk“ ať víte, co tohle vše pro mě znamená, ale také bych chtěl říct něco, co chci říct už celkem dlouhou dobu, ale nenašel jsem k tomu dostatek odvahy. Jakmile se začtete do mé knížky, zjistíte, jak moc je pro mě dívka, se kterou momentálně jsem důležitá. “Vezmeš si mě?“ Zeptal jsem se hlasitě přede všemi a vyndal z kapsy zásnubní prstýnky. Konečně jsem viděl svou přítelkyni dojatou a dal jsem jí najevo, že si jí jsem tak jistý jako nikým jiným. Všichni tleskali ještě více, než předtím a moje přítelkyně šla ke mně nahoru, aby mě políbila a řekla, že ano… Znovu mi tekli slzy štěstí, až teď jsem byl opravdu dojatý!

Kapitola 30 : „Premiéra“

Uběhlo několik měsíců a jsme s mou přítelkyní byli stále pracovně vytížení, stále jsme dopředu nevěděli, kdy se přesně vezmeme, ale měl jsem bláznivé nápady, že by to mohlo být v televizi přímo uprostřed show za přítomnosti několika tisíc diváků a rodiny, kterým jsem chtěl zaplatit letenky a pozvat je k nám a po premiéře si vzít týden volna. Já jsem byl po celých osm měsíců na vrcholu, stále jsem byl šampion a stíhal všechny věci kolem. Mé koncerty měly opravdu úspěch a zavítal jsem při nich i do své rodné země, kde jsem se bohužel zdržel pouze pár hodin, než jsem musel odletět znovu zpět do Spojených států. Vydělali jsme jimi o dost víc, než bylo původně v plánu a co bylo ještě lepší, schylovalo se k natáčení dalšího alba a přípravy na natáčení druhého dílu „Červeného zla“ byli také na spadnutí. Do toho se Universal Studios rozhodli, že natočí i můj osobní příběh, který právě čtete a tak mě ihned po plánované svatbě čekalo ještě více práce. Mým příběhem chtěli udělat příběh novodobého „Rockyho“… bylo to vtipné, sám sebe jsem nepovažoval za až takovou ikonu, ale pokud to oni tak viděli, byl jsem jedině rád. Příští týden měla být premiéra „Červeného Zla Zrození.“ Podle všeho knížku a film nazývali další biblí moderní doby ve filmovém podání, z čehož jsem měl neuvěřitelnou radost, přesně to byl můj cíl a příběhem uvnitř jsem chtěl změnit miliony lidí po celém světě a ukázat, jak věci jdou, když se chce a také jak bychom se měli chovat. Další měsíc se měl vracet zpátky John Cena z rehabilitací. Dost jsem se těšil, protože byl jediný, kdo mohl vážně získat titul zpět ode mě. Ani bych se nezlobil, protože bych utekl z toho kolotoče alespoň na chvíli pryč a měl čas na svojí přítelkyni a mohli jsme si užít líbánky a být konečně jen a jen spolu, alespoň na dva týdny. Ještě věříte, že se sny nemůžou splnit? Že věci jsou nemožné? Já jsem veškerý svůj úspěch stavil na několika základních bodech. Zahodil jsem svou pýchu a ego a vždy udělal, co nadřízení chtěli.

Vážil jsem si momentů, které jsem zažil a věcí, které jsem měl kolem sebe. Na všem jsem se snažil hledat pouze pozitivní věci, nikoliv špatné. Trénoval jsem tvrdě, a když to nešlo už jinak, snažil jsem se vždy ještě přitvrdit. Pro své sny jsem celý život pracoval, nic jsem od nikoho nedostal zadarmo. Obětoval jsem spoustu času a práce. Ostatní chodili ven s kamarády, já ty své ztratil. Když jsem bojoval o lásku, tak moc jsem jí musel dokazovat, že o ni stojím, až si myslela, že jsem blázen, že jsem na hlavu a nechtěla mě vůbec vidět, bála se mě. To byl zlom mého života. Musel jsem v sobě najít všechno dobré a zahodit to špatné. Vážil jsem si všeho, co bylo. Neřešil, že už mi neodepisuje, že se nezajímá, věděl jsem, že se zajímá až moc, jen to nedokázala dát tak najevo, protože se také bála? Musel jsem až doletět a strávit s ní nějaký čas na diskotéce a poté venku, abych jí dokázal, že nejsem ten, za koho mě měla. Opět jsem musel shodit své ego a ponižovat se a ponižovat, než jsem dosáhl svého a teď? Nelituji ničeho z toho, co jsem dřív dělal, protože všechny věci měly smysl a hodně mi dali. Co vy? Myslíte, že máte ve všem pravdu? Myslíte si, že jste nejlepší a nemusíte pro to vůbec nic dělat? Chcete si jen užívat, lovíte jednu dívku za druhou a myslíte si, jak dobří jste? A myslíte, že když máte dva metry, že jste páni světa? Naše velikost se neměří výškou, měří se velikostí srdce a tím, jací vlastně jsme uvnitř. Nic nikdy není zadarmo a nebude. Abyste mohli něco získat, musíme se vrátit k bodu nula a vždy být rádi, že máme něco, z čeho těžit. Ať už je Vaše práce podřadná a nebaví Vás, buďte rádi, že jí máte. I když Vás Vaše přítelkyně štve, buďte rádi, že jí máte a je tu s Vámi! Kolikrát jste jí to řekli? Uvidíte, jak se vše změní. Co auto? Chcete jiné? Peníze? Nadáváte, že jich máte málo? Já se spokojil se vším, co jsem měl a nepotřeboval jsem víc. Začínal jsem jako crew v McDonald’s s platem zhruba dva a půl dolaru

na hodinu, což je libra a půl na hodinu. Propracoval jsem se až časem k milionům, které mi chodí teď a to soustavnou prací. Když jsem psal knížky, nepřemýšlel jsem nad tím, kolik mi to vydělá, ale aby si to přečetlo co nejvíce lidí a za ty byl rád. Dělalo mi radost, že se o mé umění začíná někdo zajímat. Neřešil jsem, že mi to tolik nevynáší, protože to v té době nebylo až tak důležité. Když jsem začínal zápasit, neřešil jsem, že ta škola či lidé nejsou úplně to, co měli být, alespoň jsem měl možnost zářit a postupovat dále. U hudby jsem také neřešil, že chci, ať jsou mé skladby okamžitě v rádiích. Byl jsem rád za nějaké začátky, že jsem si mohl dovolit studio, ateliéry a postupně si budoval tu svou image svou vlastní prací a tu pak šikovně dokázal prodat všude možně. Neprošel jsem si vojnou, ale Peklem, které mě naučilo, jak změnit svůj život od základů a těšit se jen z toho, co chci. Důvodem, proč jsem napsal svůj příběh je motivace ukázat Vám, co je v životě správné a co ne. Ukázat, jak i vy můžete dosáhnout svého a také Vám ukázat, jakých chyb se bohužel musíte vyvarovat. I ten nejlepší přítel Vám dokáže vrazit kudlu do zad. Proto buďte vždy opatrní se vším, co děláte a také vůbec nikoho z těch, co se Vám snaží radit, neposlouchejte. To můžou pouze lidi, co již v něčem něco dokázali, nikoliv ti, co neznamenají vůbec nic a vše řeší v hospodě u piva! A tak doufám, že jsem Vám svým příběhem udělal radost a něco Vám předal. Týden utekl jako voda a já? Já jsem byl ve slušivém bílém saku s bílou košilí a černou kravatou vedle své vysněné holky, která měla nádherné červené šaty. Neuvěřitelně jsme spolu ladili, byli jsme dokonalý pár a musím říct, že nám to opravdu slušelo. U mě za to hodně mohli krémy proti vráskám a botox a také všelijaké přípravky na pleť a keramické fazety, které jsem měl v ústech a také solárium, které jsem si pravidelně dopřával. Když si vzpomenu, jak jsem vypadal kdysi a teď, je to opravdu veliký skok vpřed. I mé přítelkyni se líbili některé věci z moderní plastické chirurgie, nic jsem jí nezazlíval, ani nezakazoval, naopak mě se také líbili. A kde jsme byli?

Přeci na premiéře filmu podle mé knížky, kde jsem si také zahrál po boku své holky. Teď jsem okusil, jaké to je být na červeném koberci a jít do prvního kina, které to bude vysílat po boku ostatních celebrit a herců. Byl to úžasný pocit, plakáty vyseli všude možně stejně jako reklamy v televizi. Dalo se čekat, že se film opravdu povede a příběh zaujme, vždyť byl starší než lidstvo samo. Ale už dost kecání, ještě jsem párkrát zapózoval fotografům po boku své princezny a vydal se dovnitř podívat se, jak má práce z dvaceti let bude vypadat na filmovém plátně…

Slovo autora Věřím, že život si píše každý z nás sám, stejně jako svůj osud. Knížku „Normální kluk“ jsem psal v období, kdy jsem přemýšlel nad tím, co všechno chci od života a zároveň jsem za sebou chtěl nechat všechno špatné, co se mi kdy stalo. Dost možná, že to byl velký zlom u mě v životě a stejně tak to může být i zlom ve tvém životě. Děkuji za tvůj zájem, doufám, že sis z mé práce něco odnesl a teď to budeš ty, kdo půjde a začne psát svůj příběh, tak, jako jsem si napsal já ten svůj. Děkuji za zájem.

WWW.BECK-MARTIN.COM BECK MARTIN © 2014

Like me on Facebook Follow me on Twitter Follow me on Instagram Subscribe to me on YouTube